 |
|
Země: international Tracklist: Hrací doba: 51:33 K recenzi poskytl:
|
Mezinárodní trio, které vystupuje pod jménem Warfather, se na scéně nepohybuje příliš dlouho, ale přesto od jeho tvorby nelze očekávávat amatérskou produkci nevyhrané party, jež teprve hledá svou tvář. Naopak, i když se vznik Warfather datuje teprve k roku 2012, tak je hned z úvodních vteřin jejich druhého alba „The Grey Eminence“ zřejmé, že borci si libují v pořádně hutném death metalu staré školy. Aby taky ne, když v čele stojí Steve Tucker. Samozřejmě, ten Steve Tucker, jenž v 90. letech nahradil v řadách Morbid Angel do té doby neotřesitelného Davida Vincenta a s nimiž stihl nahrát tři alba, na nichž se ukázal nejen jako zručný baskytarista, ale zejména jako schopný vokalista, což je nálepka, která mu z poloviny zůstane i během působení v řadách Warfather.
A proč z poloviny? Nemusíte se bát, že by Steve Tucker během těch let ztratil něco ze své vokální naléhavosti, protože mu to zpívá pořád zatraceně dobře a se svým drsným growlingem se do americky pojatého death metalu hodí více než dobře. Místo baskytary se však chopil klasické šestistrunky a nenechává nikoho na pochybách, kdo že je ve Warfather tím hlavním tahounem, na němž to vše stojí. Aby bylo vyřčeno k personální stránce kapely vše, tak nesmím zapomenout představit jeho zbylé dva kumpány. Těmi se stali jistí Jake Koch a Bryan Bever, kteří k hromotlukovi Tuckerovi zapadli, a společně tvoří death metal toho nejhrubšího zrna, jenž bych jednoduše charakterizoval jako syntézu americké školy v podání Morbid Angel a té evropské z pera polských Vader.
Kompozice obsažené na „The Grey Eminence“ jsou technicky nápadité, ovšem podané s nezbytnou dávkou brutality, takže na své si přijde opravdu každý. A to prosím nemyslím jako vyjádření toho, že si Warfather přičichli k metalovému mainstreamu. Kdepak. Skladby jsou sice v rámci možnosti chytlavé díky kombinace jednoduše zapamatovatelných vokálních linek a kytar, ale deathmetalové zlo a nespoutanost je tou hlavní krmí, na níž si při poslechu smlsnete.
Od svého odchodu z řad Morbid Angel se kolem osoby Steve Tuckera nic pořádného nedělo, takže jsem na něj tak trochu pozapomněl, a abych pravdu řekl, tak debut „Orchestrating the Apocalypse“ jsem v době vydání docela úspěšně zazdil, ale jsem rád, že k „The Grey Eminence“ jsem si cestu už našel, protože ta deska je jednoduše parádní. Od skvělého zvuku, o nějž se ve studiu postaral Erik Rutan z Hate Eternal, až po samotné skladby je druhé album Warfather našlapané po okraj těmi nejlepšími ingrediencemi, jimiž současná deathmetalová scéna disponuje. S jistou rezervou by se tak „The Grey Eminence“ dalo považovat za jakési „best of“ současného death metalu, protože ambice řadit se k těm nejlepším jejich tvorba určitě má.
Hned od prvního válu „Orders of the Horde“ vás album chytne za pačesy a pořádně s vámi zacloumá. Ten příval energie, který na posluchače Steve Tucker a jeho parta přenáší, je ohromný, a když si k tomu přidáte fakt, že album po celou hrací dobu nijak nepolevuje, tak není co řešit. Od zmíněného otvíráku v technickém duchu, přes hitovku „Headless Men Can No Longer Speak“ až po předposlední titulku „Grey Eminence“ je deska přehlídkou zabijáckých temp, brutálních kytar a přesné práce bubeníka Bryana, což jsou spolu s Tuckerovým vokálem ingredience naprosto předvídatelné, ale dohromady velmi dobře fungující.
A je vcelku jedno, jestli se tak děje v kratším nátěru ve stylu „The Dawning Inquisition“ nebo naopak rozmáchlejší „Grey Eminence“, která se stala mým osobním favoritem celého alba. Zpočátku se rozjíždí pomaleji a vypadá to, jako by se jí vůbec nechtělo, ale někdy kolem druhé minuty se Tucker a spol. utrhnou ze řetězu a připravují si půdu pro epičtěji laděný závěr za zvuků kytarových sól. Snad jediná píseň, přes níž jsem se musel prokousávat o něco déle, byla šestá „Headless Servant“. Ta mi díky své jednoduché a valivé struktuře přišla tak nějak nudná a jednotvárná, ale po čase jsem si i na tento utahaný kousek bez problémů zvykl.
„The Grey Eminence“ je jako pravý hák do ksichtu hned v úvodním kole boxerského klání. Nečekaný a uzemňující. Upřímně říkám, že jsem od „The Grey Eminence“ nečekal mnoho, ovšem nakonec jsem dostal dost možná nejlepší deathmetalové album, jaké jsem zatím v letošním roce slyšel. Skvělá práce, na základě které se možná budu těšit i na další album Morbid Angel, když přijali Stevea Tuckera zpět do svých řad. Kdo ví, třeba se ještě dočkáme zajímavých věcí.