Terminate - Ascending to Red Heavens

Terminate – Ascending to Red Heavens

Terminate - Ascending to Red Heavens
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 18.2.2013
Label: Selfmadegod Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Američtí Terminate z Chicaga mi ihned po stisknutí tlačítka play přivodili celkem šok. Oni totiž nezní ani trochu americky! Oni totiž výrazně vycházejí z klasiků švédského chrastivého death metalu à la Dismember, Entombed. Kdo by čekal zběsilé blast beaty, neočekávané rytmické zvraty a technické finesy, bude muset tuto desku opustit a jít o dům dál, třeba ke švédským Aeon, kteří paradoxně zase spíš jedou v kolejích americké školy brutality.

Kapela existuje poměrně krátkou dobu, vznik hlásí před čtyřmi roky (i když si většina sestavy nese nějaké ty zkušenosti z předchozích kapel, většinou lokálního rázu), za tu dobu stihla vydat demo a EP a nyní debutové album, vydané u firmy Selfmadegod Records. Většina repertoáru na desce “Ascending to Red Heavens” je tvořena právě materiálem z prvních počinů kapely, pouze čtyři skladby jsou vyloženě nové. Hoši celkem spolehlivě plní standardy death metalové hoblařiny ve švédském stylu. Typické riffy, agresivní vokály Johna Porady, i bicí jak kdyby vypadly ze starých švédských desek. Sem tam na vás vystřelí nějaká melodie, především v titulní skladbě, které ale pro změnu škodí natahování až k pěti minutám, zato ale vyniká svou rytmickou barevností, která je jinak pro desku celkem netypická. Když se skladby drží klasických třech minut, není ani co zkazit, kapela svoje songy sází s relativní jistotou. Především kytarové riffy jsou poctou klasikům.

Přestože praktické stránce věci není moc co vytknout, přece jen mám s nahrávkou jeden obrovský problém. Tím jsou naprosto otřesná sóla. Naprosto mimo tóninu, navíc i technicky jde o dost pofidérní záležitosti. A je naprosto jedno, v jaké skladbě, jestli v melodické (již zmiňované) titulce, která by bez těch zbytečných dvou minut byla naprosto odpovídajícím zářezem alba, nebo v nějaké vypalovačce. Já vím, že tak před třiceti lety se to u těch brutálních stylů zas tolik neřešilo, ale ať si poslechnu jakoukoliv starobu, tak neschopnost zahrát sólo v tónině mě tam nikdy tak nebije přes uši. Bohužel tenhle fakt dodává desce těžký punc amatérismu.

Vychválit musím nazvučení bicích, kdy vyniká práce s ridem, jehož cinkání akcentuje mohutné riffy. Baví mě to třeba v maniakální “Demonic Instinct” nebo už v několikrát zmiňované titulní skladbě. Tahle deska prostě není úplná blbost, jenže je tu dost věcí, které ji sráží dolů. Přestože trvá slabou půlhodinu, je někdy problém udržet pozornost. Ale věřím tomu, že se časem kapela vypracuje, přece jen to nejsou úplní amatéři a žánrové požadavky splňují s přehledem. Měli by se ale fakt zapracovat na těch sólech, protože z většiny je to hlavní důvod, proč srážím body dost hluboko. Řekl bych, že každý, kdo má trochu soudnosti, uslyší, jak jsou odfláklá, přitom mohla tvořit výrazný středobod skladeb. Uvidíme, kam je vítr zavane.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.