The Doomsday Kingdom - The Doomsday Kingdom

The Doomsday Kingdom – The Doomsday Kingdom

The Doomsday Kingdom - The Doomsday Kingdom

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Silent Kingdom
02. Never Machine
03. A Spoonful of Darkness
04. See You Tomorrow
05. The Sceptre
06. Hand of Hell
07. The Silence
08. The God Particle

Hrací doba: 52:12

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Leif Edling, baskytarista a hlavní mozek legendární doomové formace Candlemass, vždycky míval na vedlejší kapely trochu pech. V minulosti se pustil hned do několika bokovek, ale ať už šlo Abstrakt Algebra v 90. letech nebo pozdější Krux nebo třeba sólovou desku z roku 2008, přijde mi, že tyhle počiny vždycky nějak prošuměly bez většího povšimnutí. A to i navzdory tomu, že nejeden z nich je zpětně hodnocen dobře a má svoji kvalitu, i navzdory skutečnost, že sestava Krux byla docela allstar a dopracovala se až ke třem řadovým nahrávkám.

Prokletí se podařilo zlomit až Avatarium, kde se Leif spojil s dalšími vcelku známými jmény švédské scény, s nimiž se už mnohdy potkal v jiných skupinách. Zde se naopak výjimečně zadařilo a s podporou Nuclear Blast v zádech si aktuálně Avatarium užívají přízně posluchačů i kritiků. Vypadá to však, že se Edling ze sestavy kapely a jejích aktivit pomalu vytrácí – živě s nimi nehraje už pěkně dlouho, prý kvůli zdravotním problémům (ostatně pravidelně chybí i na koncertech Candlemass), a na letošní desce „Hurricanes and Halos“ už se dle všeho nepodílel.

Skoro to vypadá, jako kdyby LeifAvatarium vycouval a namísto toho soustředil (nebo snad aby mohl soustředit?) své skladatelské kapacity do nového projektu s příznačným názvem – The Doomsday Kingdom. Loni vyšlo první povedené demo „Never Machine“, které se mi zalíbilo takovým způsobem, že jsem neváhal ukořistit jeden ze 133 fialových vinylů. Od té doby Leif povýšil The Doomsday Kingdom na regulérní kapelu, kam přibral starého známého parťáka Marcuse Jidella (potkali se už v Avatarium, CandlemassKrux), zpěváka Niklase StålvindaWolf, jenž stejně jako Jidell hostoval již na demu, a bubeníka Andrease Johanssona (Narnia, Royal Hunt). A v téhle sestavě se formace pustila i do koncertování, což dělá trochu zmatek v algoritmu, s jakými skupinami a proč Edling hraje či nehraje živě.

Co je ale důležité, i The Doomsday Kingdom se upsali Nuclear Blast a po jejich reedici „Never Machine“ z listopadu 2016 (po hudební stránce totožná s původním vydáním) došlo i na eponymní dlouhohrající debut. Na ten jsem se po kladné zkušenosti s demem vcelku těšil, ale musím říct, že na první poslech mě „The Doomsday Kingdom“ příliš nechytlo, takže mi hlavou problesklo cosi o zklamání. Leifova tvorba mě obecně vzato hodně baví, ale tentokrát už to začínalo vypadat, že mě tohle mine. Zjevně se ale jednalo jen o nějaký chvilkový záchvěv, protože neuběhlo příliš dalších poslechů, aby zavládla spokojenost. Mám teorii, že na vině bude (mimo jiné?) poměrně razantní změna produkce, protože deska vycházející pod velkou firmou samozřejmě přináší uhlazenější zvuk bližší střednímu metalovému proudu. Nemůžu si nerýpnout, osobně se mi zastřený a syrovější demo-sound líbil víc a stále se mi po něm trochu stýská; asi bych byl radši, kdyby „The Doomsday Kingdom“ znělo stejně jako „Never Machine“.

Z hudebního hlediska „The Doomsday Kingdom“ nepřináší žádná velká překvapení, obzvlášť je-li člověk obeznámen s demosnímkem, jehož podoba vcelku jasně naznačila, jakým směrem se budou kroky skupiny ubírat. Leifův rukopis je dávno daný a jasně rozpoznatelný, přičemž i zde je jasně poznat, kdo za tím stojí. Bylo by tedy bláhové očekávat něco jiného než epický doom metal stojící na výrazných riffech, na něž měl Edling vždy talent.

Jenže na rozdíl třeba od Avatarium, jejichž produkce se s postupem času začala stáčet směrem k retro rockovým nádechům, psychedelickým nuancím a minulým dekádám, je The Doomsday Kingdom žánrově čistší (ne však stoprocentně čistý – k tomu se ještě dostaneme), tradičnější a zatvrzelejší. Jinými slovy řečeno, je to prostě doom metal jak poleno. Což mimo jiné znamená i to, že se The Doomsday Kingdom značně blíží ke zvuku Candlemass. To by nemuselo vadit a vlastně by to z jistého úhlu pohledu i dávalo smysl – pokud by stále platilo, že pod hlavičkou Candlemass už nebude vycházet nová muzika, ale už víme, že tento plán padl, zbořilo jej EP „Death Thy Lover“ taktéž z loňského roku.

The Doomsday Kingdom

Můžeme polemizovat a debatovat, co si o tom myslíme, jestli by ten materiál klidně nemohl vyjít pod značkou legendární domovské kapely, kdo ví. Nakonec je však to do určité míry vlastně i šumák, protože stěžejní je, že tu máme další parádní doommetalovou fošnu.

V jedné věci ovšem „The Doomsday Kingdom“ přece jenom přináší jisté osvěžení, jaké jsem minimálně na post-reunionových nahrávkách Candlemass nenacházel. Aniž bych si odporoval s tím, co jsem říkal výše, musím zmínit, že na albu slyším i záblesky starého dobrého heavy metalu. A kolikrát natolik výrazně, až jsem si vzpomněl na riffy Iron Maiden z 80. let. A vlastně je to hodně příjemné.

Z dema se na debutovou desku dostaly dvě skladby „Never Machine“ a „The Sceptre“. V nových verzích s lepším (ha – toť otázka!) zvukem to docela sluší oběma, ale jak už jsem se neváhal vyznat výše, ztratily kus syrovosti. Originální nahrávky znějící trochu pod dekou měly nepopiratelné kouzlo, které zde dle očekávání a vlastně zcela logicky chybí. Nicméně nová podoba mě neuráží, má něco do sebe a vlastně se mi také líbí.

Kromě toho „The Doomsday Kingdom“ přináší šestici nových písní, z nichž jedna, „See You Tomorrow“, je pouhou instrumentální mezihrou dlouhou čtyři a půl minuty, byť i ta je poměrně povedená. Hodně mě baví „A Spoonful of Darkness“, která se může pyšnit výborným riffem i nádechem heavy metalu. Oblíbil jsem si také předposlední „The Silence“, v níž se dvakrát objeví jedna naprosto nádherná pasáž – to bych mohl poslouchat donekonečna! Zajímavá je i finální „The God Particle“ – nejen tím, že si v ní zazpíval Leif osobně (a nahrál i kytaru; všude jinde obstarává klasicky jen baskytaru), ale i celkovým laděním trochu vybočujícím z alba jako celku. Jednoduchý klidnější (nikoliv však veselejší) rozjezd se slabým klávesovým podmazem budiž důkazem.

Vzato kolem a kolem nakonec nemám větších výtek. Mohl bych jebat do uhlazenějšího zvuku, ale nejsem naivní a vlastně jsem s tím počítal a také jsem si rychle zvykl, že The Doomsday Kingdom už neznějí jako před rokem na demu. Jinak se ale jedná o povedenou nahrávku, s níž Leif Edling bezpečně dodržuje svůj nastavený standard. Je zřejmé, že v jeho tvorbě nepůjde o zásadní a nejvýraznější dílo – takový titul přísluší jiným počinům a nemám tím na mysli jen stylotvorné desky z raného období Candlemass, protože když se oprostíme od nostalgie, i některé novější věci téhle skupiny se mohou pyšnit nejvyšší jakostí kvality. „The Doomsday Kingdom“ na ně sice nemá, přesto je to stále parádní záležitost, která do sbírky patří – a ostudu zde dělat rozhodně nebude.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.