The Poisoned Glass - 10 Swords

The Poisoned Glass – 10 Swords

The Poisoned Glass - 10 Swords

Země: USA
Žánr: drone / experimental
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Ritual Productions

Tracklist:
01. Plume Veil
02. Toil and Trouble
03. Eels
04. The Still Air
05. Verbatim
06. Silent Vigil
07. Low Spirits

Hrací doba: 45:20

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Jméno The Poisoned Glass se vynořilo zdánlivě zničehonic a zdánlivě odnikud, ale okamžitě si na alternativní scéně získalo ne úplně malou pozornost. Relativně se o tom mluví, ani nestačilo vyjít první album a formace už jela evropské turné, v jehož rámci si zahrála i na slovutném festivalu Roadburn. Odpověď na otázku, jak je tohle možné, by mohla být poměrně jednoduchá – sestava.

V The Poisoned Glass se totiž bezesporu nacházejí lidé, jejichž některá bývalá působiště se v jistých kruzích těší kultovnímu statusu. G. Stuart Dahlquist a Edgy 59 totiž hrávali v Burning Witch, což možná není vyložená prvoligová legenda nebo ta úplně nejvíc zásadní záležitost svého stylu, ale mnozí na jejich muziku dodnes přísahají a jistého respektu tahle formace jistě dosáhla. V portfoliu těchto dvou chlapíků ovšem najdeme i další kapely, zejména působiště Dahlquista jsou zajímavá, jelikož mezi ně patří Asva či Goatsnake; nehledě na fakt, že se mihl i v Sunn O))).

Na druhou stranu, pro mě osobně to až zas takové kulty nejsou (jestli něco uctívám, tak je to leda Thorr’s Hammer, tedy předchůdce Burning Witch, v němž ovšem Dahlquist ani Edgy 59 nepůsobili), tudíž jsem ten vznik The Poisoned Glass nijak extrémně neprožíval a na debut „10 Swords“ jsem se netřásl jak malý fracek na dárky pod stromečkem. Nicméně jsem ani neměl důvodu potenciálně zajímavou nahrávku cíleně ignorovat, takže když se mi dostala do rukou, proč si ji nepustit…

The Poisoned Glass sami sebe prohlašují za orchestral doom, což je škatulka, již po poslechu „10 Swords“ do jisté míry dokážu pochopit, ale stejně mi přijde trochu na pytel a radši bych se jí vyvaroval. Minimálně to orchestral je diskutabilní, protože příliš orchestrální to teda není, byť jsou jedním ze stěžejních nástrojů The Poisoned Glass varhany. Stejně tak pod nálepkou doom nám asi všem naskočí doom metal, a i když pomalé „10 Swords“ jistojistě je, metalu v tom nenajdete ani zbla. Být to na mně, tak tomu prostě říkám drone / experimental a je vymalováno.

Tak či onak, hlavním znakem a projevem The Poisoned Glass je minimalismus. Vedle již zmiňovaných varhan je dalším důležitým nástrojem desky baskytara (což se dalo očekávat – Dahlquist byl vždy především basák). A o tom to vlastně celé je. Sem tam lehká vazbička, trochu minimalistické elektroniky, výjimečně rytmický úder. Nad to vše pak tu a tam vylézá Edgyho vokál, který zvládne jak rituálně působící přednes, tak i jedovatý jekot, který ovšem bývá trochu přidušený, snad aby obecně minimalistickou hudbu nerozbíjel agresí. Spíš než na zapamatovatelné nápady se hraje na jednolitou atmosféru, víc než jednotlivým linkám dávají The Poisoned Glass přednost samotným zvukům.

Musím se přiznat, že když to tak po sobě čtu, „10 Swords“ mi z takového popisu vyznívá jako hodně zajímavé album, jemuž bude vládnout temná klaustrofobická atmosféra a které bude nabízet sugestivní posluchačský zážitek. Vlastně přesně tohle jsem od debutu The Poisoned Glass také chtěl. Ale přesto všechno nemůžu být nadšený a nemůžu „10 Swords“ vynášet do nebes. Vážně jsem se o to snažil a chtěl jsem, aby se mi to líbilo, ale ten výsledek mě i navzdory jistým formálním kvalitám, jež tomu rozhodně neupírám, nechává docela chladným.

To je vlastně taková bolístka podobně abstraktní muziky obecně. Tady není nic, čím by vás to zaujalo kromě jakéhosi neurčitého pocitu, do něhož se ta deska musí trefit a jakýmsi způsobem zarezonovat. Když se to podaří, o to působivější věci to pak jsou; takové nahrávky pak člověku vydrží tak dlouho, že se s tím odpočinkové poslechy chytlavých kapel nedají srovnávat. Jen se mi to u „10 Swords“ nestalo. Tím pádem je to pro mě docela nuda (ono jinak se tam toho zas tolik neděje, to si nebudeme nalhávat), v níž výjimečně probleskne nějaký zajímavý motiv (především varhanní, občas i vokální), ale jako celek mě The Poisoned Glass docela minuli.

Možná, že si tím zničím pečlivě budovanou auru elitářského intelektuála (to byl vtip), ale přijde mi poněkud ustřelené něčemu tleskat jen proto, že to má experimentální nálepku a hraje v tom člověk, co se kdysi mihl v Sunn O))). Svým způsobem asi dokážu pochopit, když to někdo bude žrát, ale já už si to nikdy nepustím. Dneska holt budu za toho vymaštěného burana, který nechápe alternativní umění. Jdu si vypláchnout držku desítkou a pustit Hrobku s Pitvou, tak nazdar…


5 komentářů u „The Poisoned Glass – 10 Swords“

  1. Ne, že bych T. H. neuctíval, ale s pěti složenýma songama za kariéru to tlačí na legendu. :o) Navíc Edgy, to je zlato v hrdle, velice mocný hlas.

    1. No vždyť… kapela, která nahraje víc jak jedno album, je jasnej sell out shit. Pět tracků na kariéru je tak akorát :D:D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.