Total Heels poster 2014

Total Heels, Canadian Rifle, Palahniuk

Total Heels
Datum: 12.10.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Canadian Rifle, Palahniuk, Total Heels

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Total Heels tu hráli už loni a už tehdy jsem se na ně chtěl jít podívat, akorát mi to tenkrát bohužel nějak nevyšlo. Tak jako tak, na jejich loňský koncert prý dorazilo pouhých 19 platících diváků, což – co si budeme povídat – je docela málo, zvlášť na takhle zábavnou kapelu. Nicméně i přes takovouhle návštěvnost sem Total Heels po roce přijeli znova, opět pod pořadatelskou záštitou Silver Rocket a opět na strahovskou Sedmičku. No, a vzhledem k tomu, že za ten rok se pár věcí změnilo a Sedmičku už nemám 100 kilometrů daleko, ale coby kamenem dohodil (a to v podstatě doslova!), nebyl už sebemenší důvod nejít…

Nemá cenu se tvářit, že to tak není – přišel jsem hlavně kvůli Total Heels. O existenci jejich dvou předkapel, tedy Američanů Canadian Rifle a domácích Palahniuk, jsem ponětí měl, ale že bych měl nějaký zevrubný přehled o tom, co jejich tvorba obnáší, to bohužel tvrdit nemohu. To samozřejmě má svoje nevýhody, o tom žádná, ale když nic jiného, alespoň je nějaký prostor pro překvapení.

Jako první do akce nastupují Palahniuk, jejichž přístup není žádná věda… kytara, basa, bicí a zpěv dávají dohromady přímočarý rokenrol s lehkým odérem punku. I když… jen na první poslech, protože jak se ukázalo, ono to s tou přímočarostí nebylo až zas tak žhavé. Ačkoliv to šlapalo a nechyběla tomu energie, rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o nějakou triviálnost nebo že by v tom snad nebyla myšlenka. Jakmile se řekne, že to je prostě rokenrol, asi většina z nás si představí, že to bude hodně jednoduché, ale Palahniuk se rozhodně nebáli do muziky naroubovat i nejednu zajímavou vyhrávku nebo melodii, což se mi líbilo. A jak jsem pak zjistil zpětným poslechem letošního sedmipalce, studiově to všechno vynikne ještě lépe a je to ještě zábavnější než živě, což bych zrovna u tohoto druhu muziky nečekal. Nicméně zpátky ke koncertu, protože se rozhodně sluší zmínit, že kratičkému setu vévodil především zpěvák Fuego, jenž svůj výkon neustále doprovázel množstvím grimas a “tanečků”, tudíž bylo nejen co poslouchat, ale i se na co dívat. Kratičký set (pouhých 25 minut) tak utekl jako voda.

Netrvalo dlouho a na pódiu už stáli Canadian Rifle, kteří i přes svůj název nepocházejí z Kanady, nýbrž z Chicaga. Jestli šlo v případě Palahniuk o přímočarosti trochu polemizovat, tak v případě Canadian Rifle už rozhodně ne, protože to byl špinavý syrový punk rock, který je snad přímo dělaný do malých klubů jako Sedmička. Trojice fousatých kořenů nepředváděla žádnou perfektně secvičenou a promyšlenou show, prostě “jenom” hráli, ale právě to se mi na podobných formacích líbí – jenom tam tak stojí a mastí na kytary, ale stejně je to opravdu zábavné, protože z toho čiší obrovská upřímnost, bezprostřednost a jakási pohoda, nikdo si na nic nehraje. A právě v tomhle tkví největší síla podobné hudby. Upřímně říkám, že to, co Canadian Rifle hrají, není ten typ muziky, u níž bych měl potřebu si to cíleně pouštět doma, ale živě to rozhodně mělo svoje kouzlo, o tom žádná.

PalahniukCanadian Rifle mě bavili, to ano, ale že bych z toho šel do kolen, to zase ne. Ale Total Heels… to byla jiná, protože tam už k tomu daleko nebylo. Total Heels jsou vlastně zase jenom rokenrol (ostatně právě o něm byl celý večer), ale jsou prostě skvělí, a to nejenom kvůli lehce atypickému zvuku, který má na svědomí přítomnost kláves. Především z té kapely sálá obrovská energie, ale ne taková ta prvoplánovitá, aby prostě byla nějaká show nebo protože se “to tak dělá”. Total Heels spíš svou muziku zkrátka prožívají, na koncertě jedou na sto procent o podobně jako u předchozích kolegů je to maximálně upřímné a uvěřitelné – až takhle jednoduchý ten recept je. Aniž bych chtěl snižovat výkony všech ostatních muzikantů, protože i oni byli samozřejmě skvělí, vyzdvihnout musím obzvláště zpěváka Jasona Orloviche, jenž dával školu, jak to má vypadat, když se do toho frontman pořádně opře. Neustále se hýbal do rytmu, tleskal, ale ne takovým tím způsobem, že by snad chtěl roztleskávat publikum – prostě jen tak sám pro sebe, jak si tu muziku užíval. A do toho samozřejmě také skvěle zpíval, a jestli si říkáte, že k perfektnímu výkonu už by stačilo přidat jen dávku charisma, tak si můžete být jistí, že ani to mu nechybělo. Total Heels byli stručně řečeno naprosto výteční. Bylo to strašně krátké (40 minut? víc ani náhodou, možná spíš o trochu méně) a klidně bych se nezlobil, kdyby to mělo být i dvakrát tak dlouhé, ale po celou tu dobu jsem se bavil opravdu neskutečně. Nechci znít moc pateticky, ale až tu Total Heels budou někdy znova, rozhodně neváhejte a běžte, protože tahle skupina je živě tak parádní, že si to musí užít i ortodoxní death metalista…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.