Země: Island Žánr: black metal Datum vydání: 20.6.2020 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Seven Oracles 02. Revelation of Unbeing 03. Divine Wind and Holocaust Clouds 04. Sanctum Amentiae 05. Utterances of Broken Throats 06. The Spirit of Black Breath 07. The Last Messiah Hrací doba: 46:32 Odkazy: facebook / bandcamp

Může to znít jako předsudek nebo snad dokonce podpásovka, když to prohlásím hned takhle zkraje recenze, ale řekl bych, že islandští Nexion na první dobrou působí trochu jako produkt jednoho proudu black metalu. Prakticky všechno v jejich případě při pohledu zdálky působí jako něco, co už tu bylo dávno před nimi. Sledujte se mnou:

Začněme u fotek kapely. Na nich se zvedají lebky nad hlavu v ukrutně procítěných rituálních pózách o sto šest. Viděli jsme už nesčetněkrát. Na obálce debutové desky „Seven Oracles“ nesmí chybět hromada symboliky a lemování ústředního kruhového motivu makabrózními morovými kostlivci také nepřekvapí nikoho, kdo alespoň letem slyšel o existenci Marduk, o nějakých méně nápadných formacích čerpajících inspiraci z téže estetiky ani nemluvě. A co takhle okultní texty? Jasně, brácho, ty tam jsou samozřejmě taky…

Byl bych rád, kdybych mohl prohlásit, že i navzdory neoriginalitě a absenci vlastní svébytné tvůrčí vize to pořád stojí za to a že Nexion své nedostatky dohánějí vervou / atmosférou / alespoň nějakým zajímavým elementem. Bohužel se tak ale neděje.

Což o to, Islanďané (s jedním Američanem za mikrofonem) mají řemeslo zmáknuté dobře, tudíž z technického hlediska se toho muzice nedá moc vyčítat. Vzory si tu také někdo nastudoval zodpovědně, takže „Seven Oracles“ nabízí vesměs všechno, co byste od podobně laděného black metalu mohli chtít a očekávat. Snaha navodit dojem hloubky, důraz na atmosféru, trocha disonance – nic tam nechybí a Nexion všechno servírují s jistotou a bez zaváhání.

Nicméně právě v téhle zdánlivé „dokonalosti“ možná tkví jeden ze zásadních problémů, jejž se „Seven Oracles“ mám. Z formálního hlediska toho samozřejmě nejde Nexion moc vyčítat, ale pocitově mi to celé přijde prostě moc předvídatelné, bez ksichtu, žádná osobitost, překvapující prvek, zkrátka nic, kvůli čemu byste si měli „Seven Oracles“ zapamatovat v záplavě dalších podobně znějících desek, jichž za ty roky vyšly už hromady.

Co pak na tom, že Islanďané mají všechny ingredience posichrované a servírují je v přesně odměřených dávkách, když vnitřně to působí tak prázdně a obyčejně. Samozřejmě se najdou riffy a pasáže, které jsou přinejmenším papírově dobré, například v „Divine Wind and Holocaust Clouds“. Třeba melodie v „Utterances of Broken Throats“ nebo „rituální“ bubnování v „The Spirit of Black Breath“ Nexion rovněž zvládli bez zaváhání. Osobně mě to však nechává v klidu a prakticky nijak to na mě nepůsobí. Mdlému dojmu ostatně nenapomáhá ani zvuk alba, jenž se mi zdá podobně jako jeho vlastní obsah příliš prostý, fádní a všední, i když zdánlivě na něm není nic špatně.

Když takovou dobu hovořím o neoriginalitě a inspiraci odjinud, asi byste rádi slyšeli nějaké přirovnání. Výrazné podobnosti lze nalézt třeba s krajany Sinmara nebo deskou „Revelations of the Red Sword“ od Svartidauði, k čemuž Nexion přidávají také vlivy skupin à la Mephorash, Schammasch, pozdější Blaze of Perdition, pozdější Inferno v light verzi, Selbst a tak dále. Jistě si dokážete domyslet další podobná jména.

Nemyslím si, že bych „Seven Oracles“ nedal dost prostoru, aby mohlo vykvést. Naopak si spíš říkám, že jsem prvotině Nexion věnoval víc času, než by si nahrávka takové úrovně asi zasloužila. Tím spíš si ale mohu být jistý svým názorem, že se v „Seven Oracles“ nic zvláštního neukrývá. Možná albu dávám víc hejtu, než by bylo nezbytně nutné, protože nejde o nic vyloženě špatného nebo zoufalého. Islanďané mají +/- důstojnou úroveň kvality ohlídanou a jejich počínání rozhodně neurazí. Ale na cokoliv lepšího mi to přijde přespříliš obyčejné a nezajímavé.