Sinmara - Hvísl stjarnanna

Sinmara – Hvísl stjarnanna

Sinmara - Hvísl stjarnanna

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Apparitions
02. Mephitic Haze
03. The Arteries of Withered Earth
04. Crimson Stars
05. Úr kaleik martraða
06. Hvísl stjarnanna

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není pochyb o tom, že je „icelandic black metal“ v rámci extrémní hudby už kapitolou samou o sobě. Za kultivaci dusivého, podvratného a místy až halucinogenního zvuku vděčíme řadě kapel, mezi které patří právě Sinmara. I jejich debut „Aphotic Womb“ vytyčil prvky subžánru, které už dávno přesahují hranice ostrovního státu.

„Aphtoic Womb“ není zrovna oddychovým albem. Vyžaduje – zejména od těch, kteří se s islandským black metalem seznamují – čas a koncentraci. O to víc ale odměňuje. Jde o dynamický poslech, který se přelévá z koherentního hnusu do nahořklých, avšak epických momentů bez toho, aniž by postrádal integritu.  Deska staví na základech black metalu druhé vlny. Díky neortodoxním hudebním kličkám však tradiční sound posouvá do nových sfér, v nichž se pojí nepříjemnost a úchvatnost dnes už dobře známým islandským způsobem; nespoléhá se na tremolo a unylé sypačky, nýbrž na temnou a nepatetickou velkolepost.

„Hvísl stjarnanna“ nabízí podobné prvky. Razí si nicméně odlišnou cestu. Zatímco „Aphotic Womb“ tahá posluchače po hudební sinusoidě, novinka výkyvy obměňuje za lineárnější a utlumenější přístup. K tomu přispívá zejména produkce, která byla nastíněna už na předešlém EP „Within the Weaves of Infinity“. Zvuk je mlhavější, jako by se vše odehrávalo za závojem. „Hvísl stjarnanna“ proto působí „ambientnějším“ dojmem. Místo pochmurné údernosti se zde sází na temnou, éterickou až ezoterickou atmosféru.

To ale není jediná změna, která se od debutu udala. „Hvísl stjarnanna“ sází více na melodičnost. Právě melodické pasáže upoutávají pozornost nejvíce, jelikož oživují jinak jednolitý zvuk desky. Jde třeba o finále „Mephitic Haze“, kde se dočkáme spádu do středně rychlé, progově znějící pasáže. Podobně působí i zlom uprostřed „Crimson Stars“, který song vrhá do nezvykle upbeatového tempa.

Momentů, které se posluchači zaryjí, je ale jinak na „Hvísl stjarnanna“ poměrně málo. Sinmara se přitom nedá upřít, že stále umí tvořit dynamickou a monumentální hudbu. Příkladem mohou být majestátní intra v „The Arteries of Withered Earth“ a „Úr kaleik martraða“. Ani ty ale nedosahují zakalené grandiozity, kterou nastolily skladby z debutu (z něj můžeme vypíchnout třeba úvodní „Katabasis“ nebo finální „Mountains of Quivering Bones“). To je dáno zmíněnou produkcí, skrze kterou i údernější momenty nejsou schopny prorazit.

„Hvísl stjarnanna“ je z formálního hlediska solidní, velmi konzistentní deska, na které se těžko hledají větší prohřešky. Stejně těžko každopádně hledám památnější momenty. A přesto věřím, že tady jsou. Bohužel je dusí až příliš vágní zvuk, a tak celý materiál po většinu času zní jako přiškrcený ambient bez vyvrcholení.


8 komentářů u „Sinmara – Hvísl stjarnanna“

  1. Asi to tak slyším sám, ale pro mě je tahle nahrávka jedna z nejlepších, které ze země ledu a ohně vzešly. Dost momentů, které se mi zaryly do ucha jsem objevil už při druhém-třetím poslechu. Ale asi je třeba podotknout, že nejsem kdoví jak velkým příznivcem debutu, takže asi i proto mě tahle změna potěšila.

    1. Určitě nejsi sám. Co čtu recenze, tak novinka nad debutem u většiny lidí rozhodně trumfuje. Já se ale ztotožňuji s Metacyclosynchrotronem. Potom jsem se do poslechu už musel celkem nutit.

      1. No, popravě jsem moc oslavných recenzí nečetl. Spíš takové, ehm, zdrženlivé. A s kým jsem se o tom bavil, tak to slyšel stejně vlažně. Ale tak každý zboží, má svého kupce.

  2. Do Apophtic Womb jsem se uplně nikdy nedostal, ale na druhou stranu, občas to pořád ještě zkouším… Tohle album jsem slyšel mockrát a hodně se mi líbí, je to taková oddychovka, ale ten nekonkrétní zvuk ji opravdu podvazuje, hlavně teda bicí.
    Na druhou stranu z těch “monotónnějších” nebo ambientně laděných věcí se mi tohle pozdává výrazně nejvíc (oproti třeba Andavald, který to u mě tím nekonečným valčíkem uplně prohráli).

  3. Po adoraci Misþyrming – Algleymi jsem čekal trochu jinou recenzi. Osobně jsem z nové Sinmary nadšený. Jasně, že to nezní jako Apophtic Womb, ale svůj konzistentní sound to má (trochu vybočuje jenom Crimson Stars). Mě ten zasněný a ambientní závoj baví.

  4. Já teda nevím, ale pod ambientním závojem si představím spíš Earth and Pillars. Tohle je úplně čítelný a přístupný materiál a navíc není kdovíjak zaživný…

  5. Mě tahle deska ze začátku taky vůbec nebavila. Hrozně žeru Aphotic Womb, a když jsem k novince přistupoval podobným přístupem, tak se jevila jako těžký propadák. Po delší době jsem si ji ale znovu pustil, a když ji teď poslouchám ne jako návaznost na debut ale spíše jako nějaký atmosférický black, tak to není vůbec špatné. Vlastně mě začala bavit ještě více, než jsem čekal. Na Aphotic Womb ale samozřejmě nemá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.