Barren Earth - The Devil's Resolve

Barren Earth – The Devil’s Resolve

Barren Earth - The Devil's Resolve
Země: Finsko
Žánr: progressive doom / death metal
Datum vydání: 7.3.2012
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Passing of the Crimson Shadows
02. The Rains Begin
03. Vintage Warlords
04. As It Is Written
05. The Dead Exiles
06. Oriental Pyre
07. White Fields
08. Where All Stories End
09. Martyrs of Devotion [bonus]
10. World in Haze [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 7,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Barren Earth je kapela původem z Finska, a ačkoliv bych nerad opakoval slova již mnohokrát řečená, nemůžu si odpustit věnovat krátký odstavec její sestavě. V jejích řadách totiž nenajdeme žádné nováčky, ve skutečnosti je to totiž přesně naopak. Co jméno to osobnost. Začněme u bicích, za kterými sedí jistý Marko Tarvonen, kterého můžete znát mimo jiné z Moonsorrow. V koncertní sestavě stejné kapely působí také Janne Perttilä, ovládající kytaru. Sami Yli-Sirniö, jenž je v Barren Earth vládcem druhé kytary, svou hudební energii vybíjí v řadách Finů Waltari a thrashových německých legendách Kreator. Dvojice Kasper Mårtenson (klávesy) a Olli-Pekka Laine (baskytara) se setkala v Amorphis. První z nich s nimi natočil slavný debut “Tales from the Thousand Lakes”, druhý v Amorphis působil od založení až do roku 2000. Posledním zbývajícím článkem je pak zpěvák Mikko Kotamäki, jenž již přes deset let slaví úspěchy ve Swallow the Sun.

Tak co, spadla vám čelist? Mně ano, alespoň tedy když jsem o této sestavě snů slyšel poprvé. Bohužel superkapely nemají často dlouhého trvání a navíc bývají ohroženy skutečností, že v jejich řadách působí mnoho vůdčích osobností zároveň. Barren Earth se tyto obtíže zatím vyhýbají, a tak nám dva roky po výborném debutu “Curse of the Red River” přinášejí desku druhou, záhadně nazvanou “The Devil’s Resolve”. Ta pokračuje v šlépějích své předchůdkyně, a tak následující (a vlastně i ty předchozí) řádky patří zejména těm, kteří se s tvorbou Barren Earth dosud nesetkali.

Zvuk alba lze jednoduše popsat jako kombinaci melodičnosti Amorphis, melancholie Swallow the Sun a intenzity Moonsorrow s progresí ve stylu Opeth. Ve skutečnosti je tento celek ovšem mnohem rozmanitější než součet jednotlivých částí, paradoxně ovšem drží mnohem lépe pohromadě, než by se na první pohled mohlo zdát. Oproti debutu kapela slibovala větší vliv progresivního rocku let sedmdesátých a já toto tvrzení musím potvrdit, byť s poznámkou, že těch sedmdesátek mohlo být klidně o víc. Dobrou představu o celém albu vám dá například hned úvodní skladba “Passing of the Crimson Shadows” a já se bych se u ní, pokud mi ctěné čtenářstvo dovolí, rád na chvíli pozastavil.

Po klidném nástupu a eskalaci v orientálně znějící melodii se své role zhostí Mikko Kotamäki a během pár vteřin ukáže jak svůj čistý zpěv, tak zejména hluboký growling, který by mohl snadno bořit paláce. Dochází zde k paradoxu u Barren Earth běžnému, a to že ve slokách využívá Mikko častěji čistý zpěv zatímco v refrénech, které i zde nesou hlavní otěže melodičnosti, téměř nikdy čistě nezpívá. Kdo by tak očekával vokální souboj Krásky a Zvířete v jedné osobě, bude dlouho marně bádat, který z hlasů patří komu. Po několikerém opakování klasického systému refrén-sloka přichází první delší instrumentální sekce. Barren Earth je využívají pravidelně a právě v nich se odehrávají ony slíbené výlety do sedmdesátých let. V tomto případě jde o rozvíjení úvodní orientální kytarové linky, která se táhne celou skladbou. Po krátkém přerušení Kotamäkiho křikem se skladba zhroutí do nádherné akustické mezihry a opětovně vygraduje do melodického sóla, jež opět, tentokrát již naposledy, píseň dovede k intenzivnímu refrénu. Důvodem, proč jsem tuto píseň takto detailně popisoval, není moje snaha recenzi natáhnout (ačkoliv si můžete myslet něco úplně jiného), ale naopak snaha o zdůraznění následujícího tvrzení: i přes velkou rozmanitost, kterou album oplývá, drží všechny písně nebývale dobře pohromadě. V tom tkví hlavní síla kapely a také důvod, proč byste jim měli věnovat svou pozornost.

Jeden důležitý detail jsem ovšem ještě stále nezmínil. Naprosto zásadní vliv na výsledný zvuk alba “The Devil’s Resolve” mají klávesy. Právě ony jsou největším nositelem slíbeného návratu do zlatých let progresivního rocku a dají tak snadno vzpomenout na slavné kapely minulosti. Skladby jako “The Rains Begin”, “As It Is Written” či “Where All Stories End” ukazují, že Kasper Mårtenson rozhodně nevyšel ze cviku, přestože se za posledních (téměř) dvacet let v žádné opravdu úspěšné kapele neobjevil. Posluchač tak jistě ocení skvělé momenty, kdy Kasperovo piano odstartuje skvělou instrumentální souhru kláves se sólující kytarou (“As It Is Written”) či kdy se jeho klávesy samy zhostí role sólujícího nástroje (“Where All Stories End”).

Zmínku si zaslouží i baskytara, která má v hudbě Barren Earth roli téměř srovnatelně důležitou se svou šestistrunnou sestrou a vynikne zejména v tišších momentech, kde v pozadí akustické kytary tvoří důležité melodie, jež není radno přehlížet (čímž mám na mysli konkrétně skladbu “Vintage Warlords”, ve které si jinak Barren Earth vzali na paškál nekompromisní death metal). Dalším důležitým vlivem, který na “The Devil’s Resolve” najdete, je hudba folková. Ta ovlivnila zejména některé kytarové melodie. O orientálně znějící lince z “Passing of the Crimson Shadows” jsem ostatně již psal a zbytek alba není v tomto ohledu jiný. Nevyhneme se ani doom metalové temnotě, kupříkladu z “The Dead Exiles” vám snadno půjde mráz po zádech. Zpěv v její první polovině by navíc mnozí mohli považovat za Big Bosse z českých Root, ovšem vše nasvědčuje tomu, že jde jen o další z mnoha Kotamäkiho poloh. Dlouhé instrumentální plochy potěší nejednoho fanouška kytarových sól, jelikož i ty jsou v podání Barren Earth velmi povedené. Jedny z nejlepších nalezneme například v “Oriental Pyre” či v bonusové “World in Haze”.

Zde ovšem musím s chválou skončit a věnovat pár řádků i výtkám, které k albu mám, ačkoliv bych se o nich nejraději ani nezmiňoval. Prvotně jde o posluchačskou náročnost. Skladby z debutu “Curse of the Red River” byly snadno zapamatovatelné, ovšem ani po mnoha opakováních nebyly otravné a každé opětovné přehrání jen prohlubovalo jejich chytlavost. Novinka Barren Earth je ovšem mnohem náročnější a přivyknout si na ni tak trvá mnohem déle. I po mnoha posleších vám navíc z alba v hlavě nic moc nezůstane a vy ho tak při každém poslechu musíte prozkoumávat znovu a znovu (výjimku tvoří snad jen skvělé, folkem načichlé kytarové melodie). Zvuk alba je podle mě horší než minule, což může být způsobeno snahou neutopit při produkci žádný nástroj. Ačkoliv je tak vše slyšet dokonale zřetelně, album takříkajíc postrádá charakter, kterým debut oplýval. “The Devil’s Resolve” je velmi dobře vyvážené a jeho tvůrci se úspěšně vyhnuli slabším momentům. Zapomněli ovšem umístit na desku alespoň jednu hitovku, kvůli které byste se k němu vraceli. Tuto roli na minulém albu hrála výborná “Flicker”, jejíž famózní refrén zůstává dodnes nepřekonán.

Jak tedy album ohodnotit? Jistě jste z délky recenze, za kterou se omlouvám, mohli snadno vyvodit, že mám kapelu rád a že jsem dělal vše pro to, abych zdůraznil každý pozitivní aspekt jejich tvorby. Jako celek je “The Devil’s Resolve” brilantní album, které obstojí v těžkých nárocích, jež na něj posluchači kvůli hvězdné sestavě kapely kladou. Není dokonalé, ovšem jeho vady na kráse nejsou nijak zdrcující. Pokud bych se měl pokusit o porovnání s debutem, vyhrál by debut jen kvůli vřelému vztahu, jejž k němu chovám. Jinak je (až na pár zmíněných výjimek) novinka ve všech ohledech lepší. Barren Earth je superkapela, která druhým albem obhájila svou existenci. Umím si dokonce představit, že bude v budoucnu důležitější než hlavní kapely některých jejích členů. Uvidíme.


Další názory:

Barren Earth jsou takový paradox. Jedná se o vedlejší projekt muzikantů z hodně známých a také obecně uznávaných skupin, ale když se nad tím zamyslím, tak právě vedlejšák Barren Earth mě ve skutečnosti baví mnohem více než hudba o mnoho větších domovin všech zúčastněných (s čestnou výjimkou v podobě Moonsorrow). Přijde mi totiž, že si pánové do Barren Earth každý přinesl to nejlepší ze své hlavní kapely, takže zatímco tam, kde mi Amorphis nic neříkají, Barren Earth fungují na jedničku; zatímco současní Swallow the Sun mi připadají přeceňovaní, jsou Barren Earth v pomalejších a tklivějších pasážích skvělí… Debut “Curse of the Red River” jsem už nějaký ten pátek neslyšel a kromě toho, že se mi líbil, si z něj už v podstatě nic nepamatuji, takže nevím, jestli se to náhodou nevyskytovalo už na něm, ale na dvojce “The Devil’s Resolve” mne překvapilo především několik momentů, které mají až folklórní nádech, což lze slyšet v malé míře třeba v “The Rains Begin”, ale nejvíce hlavně v “As It Is Written”, jež se – snad i díky tomuto faktu – stala mojí nejoblíbenější skladbou na desce. Jediný problém tak mám s jednou trochu (i pro mě) nepochopitelnou věcí, a sice že na jeden poslech se mi “The Devil’s Resolve” opravdu hodně líbí, zatímco na druhý mě třeba veskrze nudí. Sám nevím, čím to je způsobeno, ale i tak se v celkovém součtu všech pro a proti nebojím dát známku, jakou jsem dal.
H.

Barren Earth

Amorphis, Moonsorrow, Swallow the Sun, Waltari… to jsou sama o sobě jména, která přinutí mnohé k pozornosti. A právě různí členové těchto (a samozřejmě ještě dalších) kapel se dali dohromady, aby vytvořili “super-skupinu” jménem Barren Earth. Je to vskutku pestrý koktejl namíchaný z doomu, melo-deathu, progrese a snad i dalších (třeba folkových) vlivů v poměrech, který člověka nepřestane překvapovat. Slyšet například samostatně úvodní “Passing of the Crimson Shadows” a čtvrtý track “As It Is Written”, tak kdo ví, zda bych uhodl, že je mají na svědomí jedna a tatáž banda. Zároveň je třeba zdůraznit, že oba jsou svým způsobem skvělé a stejně tak valná většina zbytku alba, které rozhodně nenudí. Tuhle finskou kvalitu nelze než doporučit.
Ellrohir


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.