Blaze of Sorrow - Eremita del fuoco

Blaze of Sorrow – Eremita del fuoco

Blaze of Sorrow - Eremita del fuoco
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 26.10.2015
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. La conquista del cielo
02. La madre
03. Eremita del fuoco
04. I quattro volti
05. Il passo del titano
06. L’ascesa
07. Epitaffio di luna

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Blaze of Sorrow je kapela, jejíž tvorba je pro mě poněkud rozporuplná. Jejich první dvě nahrávky „L’ultimo respiro“ (2008) a „Eterno tramonto“ (2011) sice nepovažuji za nějaké ultimátní majstrštyky a popravdě řečeno jsem je už roky neslyšel, ale mám je v paměti uložené jako hodně příjemné kousky. Se svým třetím albem „Echi“ (2012) však Italové udělali docela obrat, opustili syrovost, vyčistili svůj zvuk a vrhli se do atmosférického black metalu.

Ten mi ovšem v jejich podání k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Musím sice férově přiznat, že jsem se nikdy neobtěžoval se do toho zkusit opravdu zažrat a věnovat tomu nějaké podstatnější množství času, ale na druhou stranu – už první poslech mě nedokázal zaujmout a ani jsem z něj neměl pocit, že by tomu větší úsilí pomohlo. Jednoduše mi vidina násilného naposlouchávání připadala jako ztráta času a činnost bez zaručeného výsledku, tak jsem to nechal plavat s tím, že to zní vcelku pohodově, ale není to nic moc pro mě a nemám chuť to poslouchat.

Mezi vydáním „Echi“ a novinkou „Eremita del fuoco“ Italové stihli ještě intermezzo v podobě EP „Fulgida reminiscenza“, v němž se vydali zase docela jinam, tentokrát do vod čistého neofolku, jenž v jejich tvorbě v malé míře a pocitově přítomen byl minimálně už od „Eterno tramonto“. Tenhle počin mě naopak bavil a byl docela příjemný, ale již v době jeho vydání bylo zřejmé, že to pro Blaze of Sorrow není nový směr, nýbrž jen jednorázový úkrok, po němž se vrátí na nastolenou metalovou cestu.

A tak se také prostřednictvím „Eremita del fuoco“ stalo. Znění novinky je vlastně přesně takové, jaké jsem očekával. Ačkoliv je pravda, že to nebyl nijak nadlidský výkon uhádnout, že Blaze of Sorrow budou navazovat především na zvuk „Echi“. A podobně jako s tím minulým albem z roku 2012, i s „Eremita del fuoco“ mám jeden docela zásadní problém – nebaví mě to ani za mák.

Nejprve to ovšem vezměme bez emocí, co se zde vlastně odehrává. Blaze of Sorrow představují v pohodě stravitelný atmo black, do něhož vstupují náznaky neofolku a tu a tam i post-metalové ingredience. Orientačně si můžete představit třeba něco na způsob Agalloch (ačkoliv zrovna Blaze of Sorrow zase nepatří do početné rodinky vykrádačů téhle portlandské veličiny) či Dämmerfarben, prostě takovéhle věci.

Formálně to navíc Blaze of Sorrow hrají tak, že se to ani nedá hanit. Ony zmiňované post-vlivy nepůsobí, jak já s oblibou říkám, homosexuálně. Jsou v tom nápady, některé riffy nebo melodie jsou docela povedené (jeden příklad za všechny – třeba zvolnění ve dvou třetinách „La madre“) a všechno se to na první poslech tváří sympaticky… Nicméně si nemůžu pomoct, „Eremita del fuoco“ mě prostě nedokáže vtáhnout. Poslouchá se to v pohodě, neuráží mě to a nemám s tím problém, když to hraje, ale nic moc v tom necítím. Docela jasně je tu ze strany Blaze of Sorrow slyšitelná snaha o natočení zajímavého, náladotvorného a hlubšího materiálu, ale i navzdory tomu na mě „Eremita del fuoco“ působí prostě poněkud bezduše.

To, co Blaze of Sorrow předváděli na svých prvních dvou deskách, mi bylo vnitřně mnohonásobně blíž, jakkoliv nějakou formální optikou to může vypadat, že třeba takové „L’ultimo respiro“ by už jen vzhledem ke své zvukové stránce nemělo vedle „Eremita del fuoco“ vůbec obstát. Ale známe to – kvalita hudba prostě není objektivně měřitelná. Mnohonásobně blíž mi bylo i to, co Blaze of Sorrow předváděli na neofolkovém „Fulgida reminiscenza“. Naopak to, co Italové předvádějí na „Echi“ a na „Eremita del fuoco“ je něco, co nemám potřebu poslouchat, protože mi to splývá s hromadou dalších podobně laděných formací.

Nepochybuji ovšem o tom, že si Blaze of Sorrow ve své současné podobě příznivce najdou a že jich s dost velkou pravděpodobností bude víc než těch, kdo budou upřednostňovat ranou tvorbu. Nicméně i když si „Eremita del fuoco“ už pouštět nebudu a i když dost pochybuji, že se v tomhle případě můj názor někdy změní, nemám zas potřebu na to album nějak nadávat nebo házet špínu. Nějaká vyložená kravina to totiž pořád není a těch mnohem vhodnějších kandidátů, kteří si za svou produkci zaslouží dobře mířený hejt, je všude okolo víc než dost.

Blaze of Sorrow


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.