Dark Moor - Ars Musica

Dark Moor – Ars musica

Dark Moor - Ars Musica
Země: Španělsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 18.6.2013
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Ars musica (Intro)
02. First Lance of Spain
03. This Is My Way
04. The Road Again
05. Together as Ever
06. The City of Peace
07. Gara and Jonay
08. Living in a Nightmare
09. El último rey
10. St. James Way
11. Spanish Suite (Asturias)
12. The Road Again (Acoustic version – Special Bonus track)
13. Living in a Nightmare (Orchestral version – Special Bonus track)

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

S kořeny hluboko v první polovině devadesátých let patří Španělé Dark Moor k jedné z nejstarších power metalových formací, které na tento žánr velmi bohatá evropská scéna nabízí. Jenže jak známo, nové milénium rozhodně není dobou power metalu kdovíjak zaslíbenou a obecně lze tvrdit, že svojí hvězdnou hodinku si žánr odbyl nějakých deset let nazpět. Kvality, na kterých se dovede shodnout podstatná část laické i odborné veřejnosti, si do dneška zvládla udržet jen nikterak zvlášť početná skupina interpretů a ten zbytek se plácá někde okolo žánrového průměru, přičemž svojí tvorbou dává jen sotvakomu důvod prohlašovat něco o skutečných a nadžánrových kvalitách. Je tedy nasnadě, že dlouhověkost zde rozhodně nemusí být zárukou skutečné úrovně, takže je třeba opatrně našlapovat i v případě takových veteránů, jakými Dark Moor bezesporu jsou. A jako na zavolanou, Dark Moor nám v červnu nadělili svoji devátou řadovku “Ars musica”, takže materiálu pro analýzu jejich formy v roce 2013 je dost a vyloženě žadoní o verdikt. No tak mu tedy vyjděme vstříc…

“Ars musica” je jak vzhledem k použité latině, tak vzhledem k významu tohoto sousloví honosný název, který na první pohled slibuje velké věci. Pochybnosti ale přijdou, jen co oči zabrousí na přebal. Photoshopově pohádková neškodnost totiž poměrně úspěšně ubíjí už tak dost klišovitý námět, který tak nějak do puntíku odpovídá všemu, co si představíte pod pojmem naprosto generický power metalový přebal. Oči z toho vyloženě nekrvácí, někomu se to možná bude líbit ale skutečnou vizuální hodnotu to nevidělo ani z vlaku. Bohužel, samotná muzika na tom není o moc lépe. “Ars musica” totiž může za umění považovat skutečně jen hardcore fanda žánru, který žere úplně každý power metal, co vyloženě nepůsobí krvácení do mozku, nebo jedinec pubertálního věku, který se právě začíná rozkoukávat ve světě metalu. Zkrátka a jednoduše je to naprosto obyčejný power metal, který až na výjimky neurazí a dá se poslouchat, ale posluchač s trochu vyššími nároky, než je jenom pěkná melodie a nějaký ten orchestr v pozadí, nemá sebemenší důvod jeho poslechem ztrácet čas.

I když jsem v závěru předchozího odstavce řekl vlastně všechno, co je třeba o novince Dark Moor vědět, pokusím se to trochu rozvést. “Ars musica” je veskrze melodické album, které staví na třech hlavních pilířích. Jsou to orchestrální klávesy, výrazně melodické kytary a mužský vokál, který tomu všemu přidává potřebnou dávku emocí. To všechno tu je a to všechno svým způsobem funguje, ale chybí tu jakákoli snaha dát výsledku nějaký přesah. Klávesy tedy skutečně působí rozmáchle a alespoň na první pohled dodávají hudbě nezbytnou epičnost. Při jejich bližším poslechu ale vyjde najevo, že jsou tam jen proto, že se tam nic jiného nehodí, a snaha sledovat tajuplné zátočiny jejich partů, které mohou skrývat rozličná instrumentální překvapení, vyjde naprázdno. Žádné tam totiž nejsou – překvapení a vlastně ani ty zátočiny. Kytary a vokál jsou na tom lépe. Jejich majitelé svoje nástroje (respektive hlasivky) zjevně ovládají dobře a místy tak potěší pěkným riffem nebo sólem, v případě vokálu pak Alfred Romero nedává důvod k nějakým stížnostem prakticky vůbec. Za zmínku stojí ještě basová kytara, z jejíž produkce mi v paměti ulpělo jedno celkem sympatické sólo bublající na pozadí.

V takové konstelaci se výsledná působivost desky může odvíjet leda tak od toho, jak se ve které skladbě podařilo všechny ty dokonale průměrné ingredience namíchat. A Dark Moor dokazují, že když chtějí, tak to docela jde, protože skladby jako “The Road Again”, “Together as Ever” nebo “El último rey” se poslouchají docela příjemně a dovedou zabavit. Sice ne na dlouho, ale i to se počítá. Na druhou stranu je tu ale naprosto otřesná rádobybalada “This Is My Way”, která v doprovodu jen o málo lepší variace na podobné téma “Gara and Jonay” provokuje dávivý reflex měrou vskutku nevídanou. No a pak je tu především obsáhlá množina skladeb, které prohučí ušima a nezanechají za sebou nic než dojem absolutně nevýrazného a nezapamatovatelného žánrového průměru, kde by se dalo navzájem proházet prakticky všechno a na výsledku by to nebylo vůbec znát.

Ano, uznávám, že Dark Moor hrát umí, že už to umí nějaký ten pátek a že je na jejich hudbě ta vyhranost znát. Stejně tak uznávám, že na rozdíl od drtivé většiny současného klasického power metalu může “Ars musica” zabodovat sympaticky jednoduchým a nepřeprodukovaným zvukem. Jestli ale Dark Moor potažmo “Ars musica” patří k těm nemnoha výjimkám, o kterých jsem mluvil v úvodu, o tom asi není sporu. Muzika je to sice poslouchatelná, ale nevidím jediný důvod, proč by se k jejímu poslechu měl někdo uchyloval. Možná je to vzhledem k služebnímu stáří Dark Moor trochu neuctivé, ale zkrátka si nemohu pomoci, protože v dnešním světě, který je hudbou přesycený, je tohle ukázkový případ desky, která sice neurazí a není problém ji doposlouchat do konce, ale v širším kontextu je zcela zbytečná. Žánrový fanda si tedy k výsledné známce přičte bod a půl a může si užívat, my ostatní však můžeme jít v klidu dál, protože tady nám pšenka nekvete…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.