Nejočekávanější album měsíce: Nightwish – Imaginaerum

H.: Pergamen – Per somnum Index očekávání: 7/10 Ježura: Nightwish – Imaginaerum Index očekávání: 9/10 nK_!: Korn – The Path of Totality Index očekávání: 7/10 Zajus: Korn – The Path of Totality Index očekávání: 7/10 Beztak: The Black Keys – El camino Index očekávání: 6/10 Ellrohir: Nightwish – Imaginaerum Index očekávání: 10/10 Madeleine Ailyn: Nightwish – Imaginaerum Index očekávání: 8/10

Podle ankety H.-ova statistického úřadu uspořádané v redakci Sicmaggot ovládnou prosinec finské hvězdy Nightwish – alespoň tak to vyplývá z výsledků zaznamenaných v aktuálním eintopfu. Šílenství okolo vydání “Imaginaerum” je na svém vrcholu, reklamní propaganda jede na plné obrátky, takže není divu, že hned tři redaktoři – ať už byly jejich pohnutky jakékoliv – tomuto vábení podlehli. Nedaleko za Finy je ovšem další velký hráč na prosincovém hracím poli – novinka “The Path of Totality” zámořských nu-metalistů KoRn, jež slibuje spojení s veličinami dubstepové scény. Jiná alba zvolily pouze dvě sedminy redaktorů – Beztak vkládá největší důvěru v americké rockery The Black Keys a jedině největší zvíře na blogu, hlava pomazaná a nejhovadštější šéfredaktor historie (čti: H.) zůstal doma v zaprděné české kotlině s pražskými blackery Pergamen.

H.:

Oproti kolegům níže jsem nepodlehl mánii Nightwish ani diskotékovým KoRn, abych byl ale upřímný, původně se opravdu schylovalo k tomu, že i já budu muset vybrat první jmenované. Ono není žádné tajemství, že prosinec bývá ohledně nových alb vždy slabší, ale aby to bylo tak slabé, že se jako nejlepší volba zdáli v jednu chvíli Nightwish, to jsem tedy ještě nežral (smích). Naštěstí mi ale nakonec vytrhli trn z paty pražští black metalisté Pergamen, jejichž novinka sice podle webu vychází “právě v těchto dnech” (informace z 26. listopadu), ale jelikož byla původně ohlášená až na prosinec a protože se mi to zrovna hodí do krámu, dovolil jsem si tento malý podvůdek. Ale k věci – poslední fošna “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen” mě bavilo, především (ale nejenom) díky dosti zajímavému syntetickému zvuku kytar; ukázky z novinky “Per somnum” znějí trochu jinak, avšak pořád výborně, tudíž neexistuje důvod po desce neskočit jak pes po uzeném. Když k tomu připočtu, že fošna vyjde jako A5 digipack, nebudu s koupí váhat moc dlouho…

Ježura:

Otevřeli mi bránu do světa metalu a pět let mě provázejí na této cestě. I když se můj vkus stočil trochu jiným směrem, vždycky mě dovedli znova uchvátit a dokázat, že náklonnost k nim nebyla jen pouhým pubertálním rozmarem, nýbrž stála na reálném základě. Když vyměnili zpěvačku, zůstal jsem věrný; ochotně a občas i za cenu posměchu bránil jejich pověst. Nyní jsou zpět a hlasy ze zákulisí hovoří o něčem velkém. Tak řekněte – mohu snad volit jinak?

nK_!:

Nejsem kdovíjakým znalcem studiové tvorby amerických Korn, ale vzhledem k tomu, že z mého pohledu v prosinci nevychází nic moc jiného a zajímavějšího, jsem nucen do svého eintopfu zvolit právě je. Slyšel jsem několik posledních singlů, které nezněly úplně zle, tak uvidíme, zda se ze znouzectnosti stane něco víc.

Zajus:

Prosinec nebude zrovna nejšťavnatějším měsícem co se plánovaných desek týče, přesto se však můžeme těšit na několik zajímavých alb. Nejlákavějším z nich je pro mě “The Path of Totality” amerických nu-metalistů Korn. Slibovaná spolupráce s producenty elektronické hudby zní zajímavě, stejně jako první singly, které kapela vypustila na veřejnost již poměrně dlouho před vydáním samotného alba. Minulé album Kornbylo velmi dobře přijato, kapela tak neměla jediný důvod spěchat s nahráváním nástupce. A přesto přijde “The Path of Totality” jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti “něco” vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.

Beztak:

Téměř celý listopad jsem žil v naivním přesvědčení, že do prosincového eintopfu dám českou Panychidu a jejich nové EP. Jenže z toho přesvědčení mne nakonec vyvedlo zjištění, že vydání nové desky plánuje také americká rocková dvojice The Black Keys. V pořadí sedmou řadovou desku, “earlovsky” pojmenovanou “El camino”, vydají 6. prosince. Dan Auerbach (kytara, zpěv) a Patrick Carney (bicí) dávají své kapele nádech dob hippies s modernějšími prvky. Jako celek jejich hudba působí živě, melancholicky a bývá hodně zasněná. Zároveň ctí tradiční rockové pojetí. V USA se jim daří velice dobře a před třiceti lety by se jim možná dařilo ještě lépe. Já na ně narazil úplnou náhodou na YouTube, kde jsem kliknul na píseň “Psychotic Girl” z desky “Attack & Release” a nechal jsem se unést tou podivně utahanou melodií. Snad se na nové desce objeví podobná. A i kdyby ne, tak toho v prosinci stejně nic moc lepšího nevyjde. No vážně, Nightwish nebudou stát za nic [smajlík s šíleným výrazem ve tváři a smrtí v očích].

Ellrohir:

Nejspíš v prosinci vycházejí i jiné zajímavé kousky, ale žádný mě nemůže zajímat víc než právě noví Nightwish. Srdcová kapela, na které jsem začínal s metalem a která nás už čtyři roky nepočastovala ničím novým. “Imaginaerum” bude naprosto zásadní, protože “Dark Passion Play” sice nazpívala Anette, ale písně byly (nebo se to aspoň traduje) koncipované pro Tarju, což je samozřejmě úplně jiná kategorie. Já mám “nové” Nightwish rád, takže jsem velmi žádostiv, jak se nová tvorba vyvrbí. Na jednom zahraničním fóru jsem “Imaginaerum” označil za album typu “nut up or shut up” (možná víc by se hodilo “make it or break it”, kdyby ovšem tohle úsloví nebylo spjato s nějakým podivným seriálem o gymnastkách). Význam si ale není těžké domyslet – buď to bude album, ze kterého všem sklapne huba, anebo totální propadák. Nic mezi tím podle mě neexistuje. Ohlasy novinářů a prvních šťastných recenzentů jsou zatím velmi pozitivní.

Madeleine Ailyn:

Dlouho jsem si říkala: Holka, nedělej to. Ovšem nemohu jinak. Nejspíš bych zapřela část sebe, která mi připomíná, že k metalu mě přivedli právě Nightwish krásou, jako je “Over the Hills and Far Away”. Neočekávám, že by “Imaginaerum” mohlo předčít “první lásky”, nejspíš bych žádala moc, ale přinejmenším má šanci být o hodně lepší než “Dark Passion Play”. Méně té sebelítosti a více příběhu, který by nás všechny mohl zaujmout. Vlastně, když už mluvím o těch láskách, trochu mi to připomíná setkaní s ex-přítelem, kterého byste snad i neradi viděli proto, co vám udělal, na druhou stranu už jste se vším smíření (v tomhle případě s jinou zpěvačkou v čele) a přejete mu všechno nejlepší do budoucna. Doufám, že tentokrát se už Anette dostane na “svou vlnu” a předvede, že za něco stojí. Doufám.

---