Fear Factory - Mechanize

Fear Factory – Mechanize

Fear Factory - Mechanize
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 5.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Mechanize
02. Industrial Discipline
03. Fear Campaign
04. Powershifter
05. Christploitation
06. Oxidizer
07. Controlled Demolition
08. Designing the Enemy
09. Metallic Division
10. Final Exit

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Občas obdržíte nabídku, která se zkrátka neodmítá. Před nedávnem mne kontaktovala vcelku vlivná (rozuměj – zdejší redaktor s tím podivným nickem začínajícím na písmeno H) osobnost, jež mi nabídla opravdu prestižní a vysoce hodnocenou (rozuměj – galeje úplně zadarmo pod pohrůžkou ublížení na zdraví) práci, výměnou za mlčení. To bych nebyl já, abych si nenašel čas i na pár zešedivělých metalových hlav a po opravdu dlouhé době nepřispěl svými podivně zakroucenými prsty do zdejšího mlýnku. Co nás čeká a nemine? Dneska popravdě nic extrémního, jen poctivá porce válcujícího industriálního thrash metalu. Většině čtenářů by již touto dobou měly slzet oči a v pánevní oblasti by měli začít pociťovat příjemné teplo, hraničící s chvěním. Ano, nebudeme to dále prodlužovat – vítejte v Továrně na strach.

Když se řekne Fear Factory, mnoho lidí si automaticky vzpomene hned na několik věcí, od bohaté historie, začínající někdy v roce 1989, přes těžce zaneprázdněného Dina Cazarese, až po samotný industriální styl, zakomponovaný do hudby. Rok se s rokem sešel, hoši se málem nedohodli, ale my si konečně můžeme na stáncích (sorry, nic jinýho mě fakt nenapadlo) vyzvednout prozatím poslední fošnu s názvem „Mechanize“. Krom toho, že se jedná o desku s pravděpodobně nejostřejšími verbálními názvy písní (uznejte sami – „pauvršiftr“, „krajstplojtejšn“, „oxidajzr“ atd.) v historii Fear Factory, také ucítíte již několikrát přežvýkané industriální prvky téměř na každém nádechu. To je ale naprosto vedlejší, hlavním poznávacím znakem desky je totiž jakási přímočarost. Ze samotné hudby vymizela většina melodických částí, na které jsme byli mnohdy zvyklí z dřívějška, a právě ty byly nahrazeny jasným a nekompromisním sjížděním kytar a dusotem bicích.

Zvuk desky je také na perfektní úrovni, vše sedí, jak sedět má, a veškeré instrumenty jsou naprosto skvěle čitelné, což se v dnešní době cení. Ne každý dokáže vhodně vyvážit jednotlivé prvky a určitě ne každý je dokáže dobře sladit dohromady. Do toho všeho tedy opět (možná by bylo lepší vkládat jenom křížové odkazy, protože si začínám připadat trapně) ony elektronické prvky, které jsou nejvíce čitelné, když jsou naroubované ve vokálech. V sestavě se téměř nic nezměnilo, Burton Bell je opět v takové kondici jako dřív a i po tak dlouhé době je schopen uzpívat téměř vše, od klidnějších a pomalejších částí až po rychlé klepanice připomínající rachot ve šroubárně. Dino Cazares je onen ztracený syn, který měl a stále má ve své kariéře opravdu rušno. Kytarista, který vystřídal hned několika kapel, se po několikaleté pauze opět vrátil do sedla a daří se mu náramně. I když má kytarovou část čistě na svých bedrech, nic se nezměnilo na tom, že právě kytarové linky zní perfektně, zejména za doprovodu hromového zvuku bicích. Gene Hoglan je možná ta šedivá postavička kdesi vzadu, ovšem s historií a hudebními kořeny sahajícími až někam do pravěku. Jen výčet kapel, ve kterých hrál (Death, Testament, Strapping Young Lad, Opeth a mnoho dalších) může způsobit slabším náturám infarkt. Zde se objevuje jako bubeník. A ve finále baskytarista Byron Stroud, známý taktéž ze Strapping Young Lad. Co naplat, tím hlavním je ale hudba. Pojďme na to.

Jako intro posloužil song „Mechanize“, který je popravdě pravděpodobně tím nejideálnějším pro otevření desky a její představení. Rychlý začátek, při němž vám začnou krvácet uši z intenzivního přívalu bicích a kytar. Po nějaké době se tempo uklidní, což je možná škoda, jelikož síla této písně je přímo vybízející k rozbití něčeho nebo něčemu. Druhou a dle mého názoru nejpovedenější písní je „Industrial Discipline“, jež vyniká zejména vokály, na nichž je nejvíce slyšet onen industriální vliv. Mimoto je to taky jedna z těch písní, která není až tak přímočará a zkrátka se velice hezky poslouchá. Následuje „Fear Campaign“, která posloužila jako pilotní singl s videoklipem, přičemž se točí kolem věcí, jaké dnes do svých singlů zahrnuje téměř každá druhá kapela. Nutno dodat, že jak klip, tak píseň jsou opravdu povedená záležitost. Přesvědčit se můžete sami níže.

„Poweshifter“ – opravdu je nutný popis něčeho takového? Píseň, která charakterizuje celé album již delší dobu, si rozhodně zaslouží alespoň zmínku. Právě zde si vyslechnete vyzrálost bicích, které se od posledně opravdu vytáhly. Ne, že by na dřívějších deskách stály za nic, ale až zde si možná uvědomíte, kam až členové kapely dorostli. Což se ostatně dá říci celkově o zvuku desky. „Christploitation“ je obrazem starých časů, kde se hoši snaží reflektovat svou dřívější tvorbu, nejen pomocí samplů, které už také nejsou na desce tak časté, ale přeci jsou. Čeho si ale všimnete, je pozoruhodnost, s jakou jsou schopni Fear Factory publikovat písně. Ačkoliv jsou všechny vařeny ze stejného receptu, jejich rozdílnost je opravdu unikátní. Příkladem budiž „Oxidizer“, která vám neustále dokazuje, že jste něco podobného již slyšeli, ale stále se vám to líbí.

Písně „Controlled Demolition“ a „Designing the Enemy“ přeskočíme, načež se zastavíme až u čistě instrumentálního kousku „Metallic Division“. Pokud si pod pojmem instrumentální představíte píseň vybrnkanou na akustickou kytaru za podpory bicích s extrémně nízkou frekvencí úderů, jsou vaše představy opravdu zkreslené. Deska ve vás ale dokáže evokovat opravdu pocity, jako byste byli v ocelárně, přičemž právě „Metallic Division“ toto dokáže nejlépe. Vše zakončuje song „Final Exit“, který je jakousi ukolébavkou na dobrou noc. Hromový nástup vystřídají příjemné a podmanivé vokály, jež náhle konvertují k opětovnému rychlému tempu, na které jsme zvyklí. Opět se jedná o píseň, kterou byste neměli přehlédnout.

Jak to jen shrnou a neznepřátelit si půlku galaxie? Co si budeme povídat, Fear Factory jsou tím, čím vždycky byli – nekompromisní kapelou, produkující nekompromisní, přímočarou a jednoduchou hudbu. Ačkoliv je „Mechanize“, jakožto jedna z nejočekávanějších desek začátku letošního roku precizně zpracovaná, technicky na skvělé úrovni, pořád máte pocit jistého nenaplnění při poslechu. I když zmizelo mnoho melodických prvků, na nichž hoši v minulosti mnohdy velice lpěli, nyní jsou to samply a jiné dodatečné prvky, které dodávají desce patřičně na atmosféře. Pokud jste fanoušci spíše brutálnějších písní, kytarových riffů a všudypřítomných ran do bicích, k výslednému hodnocení si směle přihoďte jedno číslo navíc. Ačkoliv Fear Factory nepřinesli nic nového a originálního, jako celek fungují skvěle, a o to jde především.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.