Země: USA Rok vydání: 2018 Žánr: supernatural horror Originální název: Asylum of Fear Režie: Craig Deering Hrají: Maurice Demus, Michael Medford, Callie Stephens, Allen Murphy, James Doherty Hrací doba: 79 min Odkazy: facebook Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nemůžu tvrdit, že bych od „Asylum of Fear“ čekal nějaké velké zázraky. Popravdě řečeno, předpokládal jsem, že tenhle biják bude pěkná hovadina. Přesto jsem tomu dal šanci… abych se přesvědčil, že můj prvotní předpoklad byl zcela správný.

První kámen úrazu přichází už se samotnou tematikou a příběhem filmu. „Asylum of Fear“ se totiž vydalo stezkou nulové invence a opisování dávno zaběhnutých klišé. Což v některých případech ani nemusí vadit, ale pokud se tak děje naprosto hloupým a laciným způsobem jako zde, pak je to jednoduše špatně a přes to nejede vlak. Posuďte sami…

Jak už název snímku napovídá, vše se bude točit okolo staré opuštěné nemocnice, v níž straší. Před x lety zde šílený doktor prováděl nepovolené experimenty na dětských pacientech, a když mu na to jedna sestřička přišla, tak vykuchal celou nemocnici. No a právě sem nyní přijíždí čtveřice dobrodruhů, která se zabývá paranormálními jevy. Tentokrát s sebou vezme do party ještě novináře (píše na blog – je vidět, že film vyšel v roce 2018, haha), aby o jejich případů sepsal nějaký slint na internet.

Do toho jsou ještě zamíchaná dvě pohřešovaná děcka, která se ztratila v nedalekém městečku. Můžete hádat, kde asi budou. Touhle linkou sice „Asylum of Fear“ začíná, ale ve svém dalším průběhu se jí věnuje jen minimálně, aby se neřeklo, I během těch několika málo minut ovšem dojde k šokujícímu odhalení, že se tu děti ztrácejí úplně běžně od zavření nemocnice, akorát si toho zatím nikdo nevšimnul. Na konci se obě linky – tedy paranormální vyšetřování uvnitř nemocnice a ztracené děti – protnou, ale to nastane až v době, kdy má divák dávno v prdeli, protože už před dlouhou dobou usnul, anebo film z nudy vypnul. Pokud ale budete stejní dobrodruzi jako já a s vypětím všech sil vydržíte až do konce, akorát zjistíte, že diletantsky odfláknutý závěr jen podtrhuje mizérii celého tohohle veledíla.

Vedle tupého a předvídatelného příběhu se totiž „Asylum of Fear“ může pochlubit i dalšími standardními atrakcemi levných (polo?)amatérských hororů. Kromě všeobecné lacinosti v obsahu i formě můžeme jmenovat kupříkladu šablonovité a vesměs nesympatické postavy, které se chovají nelogicky a hrají je ochotníci, jimž herectví neříká prakticky nic. Ze všech prachbídných parodií na dramatický um se mi nejvíce líbil sám šílený doktor, který ve vidinách (jeden z party je samozřejmě médium, čekali jste snad něco jiného?) přehrává naprosto šíleným způsobem, jehož prostřednictvím se film posouvá z hloupého hororu do kategorie nechtěné parodie. Při jeho prvním výstupu, kdy ubodá skalpelem sestřičku, jsem si málem urval pajšl od smíchu, protože tohle byla fakticky rychta.

O nějaké atmosféře, napětí nebo čemkoliv podobném se ani nemá smysl bavit. Je evidentní, že „Asylum of Fear“ nic z toho nevidělo ani z rychlíku. Snímek se snaží diváka vystrašit blikáním baterky nebo hejbající se kriplkárou. Tomu by se vysmála i moje máma. Stejně tak nemusíme diskutovat ani nad nějakou gore stránkou, poněvadž jde především o duchařinu, a ačkoliv se pár jakože „hustších“ vsuvek objeví, je to prostě čaj nehodný zraku hororového fanouška.

Před puštěním filmu jsem si říkal, že když nic jiného, „Asylum of Fear“ trvá pouhých 79 minut, což snad přežiju, i kdyby to měla být sebevětší píčovina. Sice jsem přežil, ale pyšný na to zrovna nejsem. Ani krátká stopáž totiž snímek nezachrání od nudy, která se vyskytuje dost často. Vtipné navíc je, že finále je useknuté tak prapodivně a nedotaženě, až je to na další salvu smíchu. Ale na druhou stranu, ještěže tak, protože kdyby to páni tvůrci chtěli dál rozvinout, pak by byl film delší a já bych musel trpět déle. Jestli to měl být otevřený konec pro případnou dvojku, tak tomu říkám odvaha.

Každopádně, „Asylum of Fear“ je nebetyčná kokotina, s níž byste rozhodně neměli ztrácet čas. Prozatím nejhorší biják, jaký jsem měl letos tu smůlu vidět, a to mi věřte, že pár sraček už jsem za těch několik měsíců stihnul. Ruce pryč.