Země: Itálie Rok vydání: 1981 Žánr: natural horror Originální název: L’ultimo squalo Český název: Poslední žralok Režie: Enzo G. Castellari Hrají: James Franciscus, Vic Morrow, Joshua Sinclair Hrací doba: 88 min

(Budou spoilery.)

Není žádnou výjimečnou událostí, když nějaký úspěšný film strhne lavinu napodobitelů, kteří se pokoušejí jeho úspěch zopakovat anebo se na něm alespoň trochu přiživit. Děje se to dnes, dělo se to kdysi a s dost velkou pravděpodobností, která skoro hraničí s jistotou, se to bude dít i nadále. Někomu se prostě cosi povede, dostane se to do módy a ostatní se začnou přidávat.

Něco takového nepřekvapivě potkalo i dnes už legendární Spielbergovu žraločí odysseu „Jaws“, která svého času vyplodila zástupy podobně laděných žraločin. Jednou z nich je i taliánský škvár „L’ultimo squalo“ z roku 1981, který vypadá přesně tak, jak byste asi tak čekali od italského žraločího bijáku ze začátku osmdesátých let. Tedy za předpokladu, že byste očekávali strašnou hovadinu, protože přesně tou „L’ultimo squalo“ je. Tak pojďme na to.

Máme tu přímořské městečko, kde se mají brzy konat windsurfařské závody (všímáte si, jak v těch natural hororech se vždycky koná nějaké srocení lidu, když se tam objeví zvířecí nebezpečí?). Hlavní favorit se sice nějakou záhadou ztratil na moři a další lidi taky, ale to místního starostu příliš nezajímá, protože zanedlouho budou nové volby a rušit velkou akci, na niž se všichni široko daleko těší jak malý fakan na Vánoce, příliš politických bodů nepřidá. Lokální spisovatel-dobrodruh a jeho kámoš protřelý mořský vlk sice varují před obrovským žralokem, ale jak to tak bývá snad ve všech podobných filmech, nikdo je příliš vážně nebere. Ačkoliv ke cti „L’ultimo squalo“ lze přičíst, že onen starosta není až takový dement, aby to odignoroval úplně, a nechá provést určitá bezpečností opatření.

Jenže na tuhle potvoru nějaké sítě a borci s puškami neplatí. Jde totiž o nějakého obrovského bílého žraloku, který už údajně vyhynul, ale jak vidno, jeden exemplář v místních vodách ještě plave. A prostě se na ten závod chce podívat taky a přes to nejede vlak. Ani loď. Akorát teda během fandění sežere rozhodčího a ještě to celé natočí místní televize. Po takovém fiasku si na žraloka dělá zálusk snad každý, kdo má ve městě loď, takže se jej postupně vydá ulovit dvojice spisovatel / námořník, místní omladina (spisovatelova dcera při tom přijde o nohu), starosta (tohle vyprodukuje epický souboj žralok versus helikoptéra, který platí za jeden z nejzábavnějších momentů „L’ultimo squalo“) a nakonec znovu spisovatel / námořník. Do toho se ještě zamíchá místní televize, která si pozve vlastního lovce žraloků a chystá se to natočit.

Pár postav během lovu na ingredienci do žraločí polívky sice zařve, aby tam bylo jakože nějaké drama a diváka to citově zasáhlo (dělám si prdel, stejně všichni fandíme tomu žralokovi), ale je nad slunce jasné, že nakonec se holomka sejmout podaří a asi vám ani nemusím prozrazovat, kdo se o to postará, protože to samozřejmě bude ten úplně největší frajer filmu a hlavní postava. I přes relativně ucházející počet mrtvol nicméně „L’ultimo squalo“ nepředvede žádné pořádné gore. Pár překousnutých těl a ukousnutých končetin se sice najde, ale nejde o žádnou velkou hitparádu nebo snad dokonce nějakou pamětihodnou smrt. A vždycky to navíc vypadá poměrně cudně. Aby toho nebylo málo, tak „L’ultimo squalo“ kompletně rezignuje i na nahotu nebo erotiku, což mi u starého italského béčka, které se navíc odehrává většinu času na pláži, přijde těžce nic moc.

Mám trochu podezření, že se u „L’ultimo squalo“ trochu doufalo v nějaký mezinárodní úspěch, tak asi proto je výsledek takový nekonfliktní, aby se to dalo dobře prodat. Což je velká škoda, protože béčka s ambicemi už dneska nikoho nezajímají. Test časem přežily jen braky, které v dnešní době vyhledávají fajnšmekři, aby se u nich mohli požitkářsky zasmát. „L’ultimo squalo“ k takovým bohužel nepatří a jde o naprosto nevýraznou záležitost, na niž si týden po zhlédnutí ani nevzpomenete. Na jakýkoliv větší zážitek se to celé bere moc seriózně.

Snad jediné, v čem „L’ultimo squalo“ jakž takž naplňuje parametry skutečného škváru, je samotný žralok, protože na něm nelze přehlédnout, že jde pořád o blbost s mizivým rozpočtem. Záběry na celého žraloka pod vodou jsou totiž zcela evidentně vystříhány z úplně jiného filmy, pravděpodobně nějakého přírodopisného dokumentu. Ani nebudu mluvit o tom, že v těchto záběrech je žralok výrazně menší, než tvrdí postavy ve filmu, rozhodně žádný patnáctimetrový macek. Navrch fakt bije do očí, jak viditelně se v takových chvílích změní obraz.

Když dojde na nějaké útočení, „L’ultimo squalo“ už předvede vlastní model žraloka, který je tak plastový, až se tomu člověk musí smát. Navíc se ani pořádně nehýbe, jen trochu otvírá hubu a hlavně u toho řve jak Godzilla v říji. A aby toho náhodou nebylo málo, tak prakticky není ani schopen někoho sežrat, jen se ten model vždycky vystrčí kolmo nad hladinu a všechny oběti mu do té držky musejí prakticky samy napadat, haha.

Jakmile se tam tedy objevil žralok, vlastně jsem byl docela spokojený, protože v těchto momentech „L’ultimo squalo“ spadlo do levného směšného braku, jaký jsem si od toho sliboval od úplného začátku. Všechno okolo jsou jen zdržující pindy, které se sice dají přetrpět bez větší újmy na zdraví, ale větší šťáva jim prostě chybí. Celkově tedy nic moc záležitost. Dneska vhodné už jen pro kompletáře a zapálené milovníky hloupých animal attack hororů.