Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 8.6.2015 Label: Soulseller Records Tracklist: 01. Radix malorum 02. Dionysian Rite 03. Ad omnipotens aeterne diabolus 04. Come Night 05. Burn in His Light 06. Rage 07. Kala Brahman 08. Awakening Odkazy: web / facebook

Jak ten čas letí… člověku to přijde jako chvilka, co u norské black metalové stálice Gorgoroth došlo k rozkolu sestavě, který svého času zaměstnával snad všechny na metal zaměřené weby, a ono tomu je už osm roků. Kytarista a poslední zakládající člen Infernus byl tehdy z kapely vyhozen dvojicí King ov Hell (baskytara) a Gaahl (zpěv), přičemž ten první z téhle dvojice si rovněž potají zaregistroval značku Gorgoroth na svoje jméno. Infernus z toho samozřejmě vcelku logicky radost neměl, takže se nakonec vše řešilo soudně. V podstatě dva roky tím pádem fungovaly dvě verze skupiny, dokud norský soud začátkem roku 2009 nerozhodl, že vlastníkem kapely je Infernus.

Tehdy se mohlo začít zdát, že se v táboře Gorgoroth blýská na lepší časy. Infernus dal dohromady novou sestavu včetně některých zvučných jmen – do kapely přetáhl baskytaristu Franka Watkinse z Obituary, naverboval bubeníka Tomase Asklunda, jenž hrával v Dissection, a zpět do zbraně povolal dva staré kumpány, kytaristu Tormentora a zpěváka Pesta, který se podílel na kultovních nahrávkách z 90. let. A hlavně – ještě tentýž rok, kdy Infernus definitivně získal jméno kapely zpět, Gorgoroth vyrukovali i s novou deskou „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Ta sice nepředvedla nic výjimečného a po mírně progresivnějších plackách, na nichž skladatelské otěže držel King ov Hell, byla znát snaha o návrat k původní syrovosti, ale šlo o solidně poslouchatelnou záležitost.

Jenže jakkoliv to v tomto bodě vypadalo, že znovuzrození Gorgoroth nakopne, v následujících letech nastalo tak trochu ticho po pěšině. Norové sice neváhali dlouho s tím, aby ohlásili, že pracují na nástupci „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“, ale práce se protáhly na několik let. Díra byla vyplněna pouze naprosto zbytečnou a zmršenou znovunahranou verzí alba „Under the Sign of Hell“, což si hoši mohli fakt odpustit. Navíc postupně začala opět kolísat sestava, přičemž obzvláště překvapivý byl náhlý odchod Pesta, na jehož místo nakonec nastoupil nepříliš známý Srb Atterigner z kapely Triumfall. To vše vydání další nahrávky oddalovalo a oddalovalo, až se mezera mezi deskami protáhla na celých šest roků…

Nyní už je však novinka s názvem „Instinctus bestialis“ venku a Gorgoroth ji do světa poslali s docela klišé obalem. Použít totiž v roce 2015 na přebal svojí desky zrovna tenhle výřez zrovna tohohle obrazu od Hieronyma Bosche, ačkoliv nemlich to samé před vámi použilo už sto jiných skupin, svědčí akorát tak o zastydlosti v dobách dávno minulých a v pořádcích, které jsou již dávno pryč. Nicméně vzhledem k tomu, jak „Instinctus bestialis“ zní, to vlastně docela i sedí…

Stručně řečeno, Gorgoroth si na „Instinctus bestialis“ hrají stále to svoje – nehledě na změny v sestavě, nedbajíc vývoje scény, úspěšně odolávajíc jakémukoliv progresu sebe sama. Můžete si říct, že čekat nějaké hudební posuny zrovna od kapely jako Gorgoroth je naivní, ale kdo tohle tvrdí, asi by měl jejich diskografii nejprve podrobněji prozkoumat – jakkoliv se tahle formace pro mnohé stala synonymem primitivního syrového black metalu, má za sebou i desky, jež ukazují, že to jde i jinak – stačí poslechnout třebas takové „Incipit Satan“.

„Instinctus bestialis“ však takové není, vlastně je totiž takřka stejné jako „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ – kdybyste skladby z těchto dvou alb navzájem promíchaly, těžko by šel poznat rozdíl, protože obě fošny jsou si podobné jako vejce vejci po stránce hudební i zvukové. Snad jen s tím rozdílem, že zatímco „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ dokázalo nabídnout alespoň jeden vyloženě osvěžující moment v podobě čistého vokálu v písni „Satan-Prometheus“, novinka rezignovala i na tohle.

Ve finále tedy „Instinctus bestialis“ vypadá tak, že na něm najdete lehce přes půl hodinky mírně syrovějšího, nepříliš originálního black metalu v povětšinou středním tempu. Jistě, musím přiznat, že místy je materiál melodičtější, než jsem zprvu očekával, nicméně je to záležitost maximálně tak kosmetického rázu. A co si budeme povídat, z pár kytarových vyhrávek se dnes na prdel nikdo neposadí.

Abych byl ale fér, musím upřímně říct, že mi „Instinctus bestialis“ nepřijde jako špatné či snad dokonce sračkové album. I přes takřka nulovou invenci se té desce nedá upřít, že se poslouchá hodně dobře. Taktéž nelze zamlčet, že jí nechybí nějaký ten tah na bránu, čemuž bezesporu napomáhá i velice střízlivá stopáž 31 minut. Díky kompaktnosti lze při poslechu odpustit i fakt, že na „Instinctus bestialis“ chybí nějaké skutečně silné a zapamatovatelné kusy… proti takové „Dionysian Rite“ sice asi nejde říct křivého slova, ale skladby, jež by se dokázaly bez obav srovnávat s kultovními věcmi z desek jako „Antichrist“ či „Under the Sign of Hell“, se tu nenacházejí ani náhodou.

I přes smířlivější předchozí odstavec to však pro „Instinctus bestialis“ stále nevypadá nějak zvlášť růžově. Přestože se jedná o poslouchatelnou záležitost a přestože se novic u mikorofonu dokázal do sestavy zapracovat dobře, ve výsledku se jedná o album, jež patří k tomu nejslabšímu a nejméně výraznému, co kdy Gorgoroth vydali, není-li rovnou tím nejslabším. Vlastně ani ne tak kvůli tomu, že by snad „Instinctus bestialis“ bylo tak zlé, protože všem oprávněným výhradám navzdory svou úroveň stále má, jako spíš kvůli tomu, že všechny ostatní řadové počiny, které kdy Gorgoroth natočili, jsou prostě lepší (byť třeba u „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ to není nějak extrémní rozdíl).

Lze tedy „Instinctus bestialis“ označit za zklamání? Inu, vlastně ani ne. Popravdě novinka zní přibližně tak, jak jsem předem předpokládal. Ono co si budeme nalhávat – očekávat, že to budou zrovna Gorgoroth, kdo v roce 2015 nějakým výraznějším způsobem promluví do dění na black metalové scéně, by bylo sakra naivní. A to říkám jako člověk, jenž má tvorbu téhle smečky vlastně docela rád. A z téhle pozice si dovolím říct i to, že „Instinctus bestialis“ je jednoduše obyčejná a lehce zapomenutelná záležitost – na poměry žánru, i na poměry samotných Gorgoroth.