Impaled Nazarene - Vigorous and Liberating Death

Impaled Nazarene – Vigorous and Liberating Death

Impaled Nazarene - Vigorous and Liberating Death
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.4.2014
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. King Reborn
02. Flaming Sword of Satan
03. Pathological Hunger for Violence
04. Vestal Virgins
05. Martial Law
06. Riskiarvio
07. Apocalypse Principle
08. Kuoleman varjot
09. Vigorous and Liberating Death
10. Drink Consultation
11. Dystopia A.S.
12. Sananvapaus
13. Hostis humani generis

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Budeme-li se bavit o black metalu v severských zemích, pak Finsko na první a letmý pohled vždy stálo tak trochu ve stínu svých sousedů Švédska a Norska. V reálu je to ovšem trochu jinak a i zde se samozřejmě nachází hodně početná a silná scéna s množstvím velice zajímavých skupin. A jedním z těch nejstarších a neznámějších jmen jsou bezesporu i Impaled Nazarene

Tahle parta okolo holohlavého ďábla Mika Luttinena své nahrávky dřív pálila téměř stejnou rychlostí, jakou drtily blastbeaty v její muzice. Maximálně každý druhý rok se objevila nová studiová fošna, jež opětovně trhala palice, drtila koule a s přehledem dělala i další podobně roztomilé věcičky, jaké člověk od muziky tohohle druhu tak nějak očekává. Poslední dobou ovšem Impaled Nazarene svou kadenci trochu zpomalili a třeba na minulou placku “Road to the Octagon” z roku 2010 se čekalo tři roky. Nyní Finové čekací pauzu na novinku ještě o rok prodloužili, což znamená, že tentokrát šlo o nejdelší díru mezi alby v celé historii skupiny.

Tak jako tak, nový zásek na studiové pažbě už je tu a jmenuje se “Vigorous and Liberating Death”. I přes čtyři roky čekání jsem ovšem já osobně neměl sebemenších pochyb o tom, že půjde opět o klasický rychlopalebný náser přesně v již dávno zaběhnutém stylu Impaled Nazarene; jednoduše nebyl jediný důvod, proč by se člověk měl domnívat, že se Impaled Nazarene v roce 2014 nějak změní, že se dají na progres a přijdou s nějakým stylovým obratem.

Nemá cenu to nijak prodlužovat, protože už jste “Vigorous and Liberating Death” beztak všichni slyšeli, takže to řekneme rovnou – ano, je to tak, žádná změna se nekoná a Impaled Nazarene si stále jedou tu svojí klasiku. Tihle Finové byli vždy proslulí obrovskou rychlostí a zběsilostí své muziky a místy (vlastně ne až tak výjimečně) také až punkovým feelingem v black metalovém podání. To všechno do puntíku platí i o “Vigorous and Liberating Death”, čímž by tahle recenze klidně mohla bez jakýchkoliv obtíží skončit. Impaled Nazarene prostě hned v úvodním válu “King Reborn” dupnou na plyn a nohu z něj na pár vteřin sundají až ve finální “Hostis Humani Generis” (a částečně vlastně ještě v trochu hutnější titulce). Ale opravdu jen na pár vteřin, protože vyjma několika krátkých (a na poměry kapely ne úplně obvyklých) vsuvek se opět jedná o bleskurychlý projektil.

Trochu zajímavější však bude, když si povíme o tom, jak si “Vigorous and Liberating Death” stojí v porovnání se zbytkem již dost početné diskografie finských rychlíků. Klidně se přiznám, že mám tvorbu Impaled Nazarene relativně rád, půjdu ale nejspíš trochu proti proudu, protože na rozdíl od většiny jejich fandů nekriticky neuctívám kulty z 90. let (a tím kultem nemyslím jen “Latex Cult” z roku 1996), ale spíše tvorbu po roce 2000 od nahrávky “Nihil” dál, protože právě v tomhle období se mi zdá, že měli Impaled Nazarene největší formu. Obzvláště mám v oblibě dvojici “Absence of War Does Not Mean Peace” (2001) a “All That You Fear” (2003). Tahle forma ovšem bohužel skončila po fošně “Manifest” z roku 2007, protože následující “Road to the Octagon”, což je přímý předchůdce “Vigorous and Liberating Death”, mi přijde jako jedno z nejslabších alb, jaká kdy Finové nahráli. Pořád vlastně docela solidní, ale v porovnání s tím zbytkem…

A jak do toho tedy pasuje “Vigorous and Liberating Death”? Jsem rád, že mohu prohlásit, že “Road to the Octagon” naštěstí bylo překonáno a na rozdíl od minulé nahrávky mě nyní poslech v případě novinky docela baví. Některé vypalovačky se Impaled Nazarene tentokrát vážně povedly, jmenovitě jsem si oblíbil třeba “Kuoleman varjot”, titulní kus “Vigorous and Liberating Death”, finsky zpívanou “Riskiarvio”, nebezpečně chytlavou “Flaming Sword of Satan” nebo kraťoučkou zběsilost “Sananvapaus”. A vlastně i to už jednou zmiňované finále v podobě “Hostis humani generis” s vyřváváním kultovního hesla “Fuck off and die!” se mi líbí. V tomhle ohledu rozhodně super, protože na “Road to the Octagon” tolik hitovek rozhodně nebylo. Na druhou stranu však musím chtě nechtě dodat, že i tak mají Impaled Nazarene ve svém portfoliu pořád i silnější placky a určitě tím nemám na mysli jen tu svojí nejoblíbenější dvojici.

Ve finále jsem ovšem s “Vigorous and Liberating Death” stále vlastně docela spokojen – především proto, že mi Impaled Nazarene opětovně spravili chuť po “Road to the Octagon”. Stejně tak se mi na rozdíl od mnohých líbí i parádně šílený přebal s kopulujícími a masturbujícími kostlivci, který se k těmhle finským magorům prostě hodí. Abych to ale zase trochu zchladil, trochu nemile mě překvapilo, že “Vigorous and Liberating Death” je úplně první (!) řadovkou Impaled Nazarene vůbec, na níž se nenachází žádný song se slovíčkem “goat” v názvu… já vím, že je to vlastně blbost, ale byla to kurva tradice!


Další názory:

Já to cítím úplně stejně jako kolega v hlavní recenzi. Po opravdu špatném “Road to the Octagon” je “Vigorous and Liberating Death” rozhodně krokem vstříc lepším zítřkům, nicméně na ta nejlepší alba Impaled Nazarene, která spatřuji taky v počinech s datem vydání krátce po roce 2000 (“Nihil” je opravdový majstrštyk), se dívá pořád z pěkné dálky. Jasně, je to pořád ta samá jednoduchá odrhovačka, kterou pánové píšou už pěkných pár let, ale v jednoduchosti je síla, no ne? Stačí si pustit důkazy jménem “King Reborn” a “Riskiarvio”. Hodně se mi navíc líbí silný thrashový feeling ve skladbách jako “Martial Law” či “Drink Consultation”. Ne, že by to snad bylo něco úplně neslýchaného v dosavadní tvorbě finských neznabohů, protože ten thrash tam svým způsobem na pozdější albech vždycky byl, ale přesto mě to potěšilo. Řešit hudební náplň “Vigorous and Liberating Death” nějak blíž je zbytečné, protože se o to už postaral H., takže bych stejně jen přicmrdával a ukončím to tím, že novinka opět zabijí a není jen takovým prázdným bezduchým nářezem, který sice řeže, ale jinak příliš nebaví. To se tentokrát nekoná, takže proč nepřiznat, že mě “Vigorous and Liberating Death” dostatečně uspokojilo a v dlouhé diskografii Impaled Nazarene jej hodnotím jako nadprůměr. Nejlepší vály? “Flaming Sword of Satan” a “Drink Consultation”.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.