Země: Německo Žánr: folk metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: Vertigo Berlin Tracklist: 01. Der die Sonne schlafen schickt 02. Wege ohne Namen 03. Lebemann 04. Himmel und Hölle 05. Gaukler 06. Kunstraub 07. Feuertaufe 08. Du und ich 09. Doof 10. Alles schon gesehen 11. Belladonna 12. Die Beute Hodnocení: Ježura – 7/10 H. – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: web / facebook

Němci In Extremo toho mají za sebou už hodně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že jsou to oni, kdo v německých zemích rozpoutal dodnes poměrně životaschopnou folk a medieval metalovou mánii, a těžko si představit nějaký výčet důležitých žánrových kapel, ve kterém by se právě In Extremo nevyskytovali. Ačkoli je však “jejich” žánr zahlcen hromadou hudebního odpadu, zrovna In Extremo nikdy nešlo vyčítat, že by se snížili k produkci úplných slátanin, a navíc se jim podařilo zachovat si naprosto jednoznačně rozpoznatelnou tvář, což se v tomto žánrovém kontextu vyvažuje zlatem. Jednoduše řečeno, In Extremo vždy platili za jistotu, která sice nenabízí kdovíjak inteligentní, ale přesto celkem solidní muziku, nad kterou člověk s trochou shovívavosti nemusí nijak lomit rukama. A jelikož jsem tvorbu In Extremo v posledních letech prakticky nesledoval, novinka “Kunstraub” mi přistála v klíně jako vítaný nástroj, jak zjistit, jestli jsou pánové tou jistotou obstojného zážitku i v roce 2013.

První věc, kterou je třeba si ohledně “Kunstrab” vyjasnit, je následující – pokud snad někdo od In Extremo čekal, že se vrátí k hraní autentických středověkých nebo alespoň středověce působících skladeb v metalovém kabátku ozdobeném řadou původních nástrojů, tedy ke zvuku, který je v druhé polovině 90. let takříkajíc udělal, ten odejde s nepořízenou. Po středověku na “Kunstraub” zbyly akorát ty nástroje a tím to hasne. Přesto je ale dost jasně rozpoznatelné, z čí dílny album pochází, protože In Extremo už nějaký ten pátek (vlastně od svého vzniku) disponují dost specifickým výrazem, který s postupem času sice pořád trochu upravují, ale v základu jsou to prostě pořád staří známí In Extremo. Je sice pravda, že je to z velké části zásluhou charismatického frontmana Michaela Rheina, který svým nezaměnitelným vokálem desku bez přehánění určuje, a poměrně zásadně k tomu přispívá i plejáda atypických nástrojů, o kterých byla řeč výše, ale důležité je, že to funguje.

A co že tedy In Extremo na “Kunstraub” hrají, když ne další obměny staroněmeckých válů a jiných tradičních melodií? Je to zkrátka takový pohodový, svižný rock metal, který sice nepohltí atmosférou, neoslní strhujícími hráčskými výkony a ani nenechá posluchače stát s otevřenou pusou díky své kompoziční vyspělosti, ale zato dovede zabodovat upřímností, chytlavostí a až na výjimky neotravuje, ale naopak přivodí nějaký ten úsměv. Muzika je to jednoduchá a přímočará a In Extremo staví především na chytlavých melodických refrénech. V takové situaci je důležité, že to většinou funguje a refrény jsou skutečně to nejlepší, co může “Kunstraub” nabídnout. Akorát zamrzí, že se laťku kvality nepodařilo udržet po celých pětačtyřicet minut. Jalová dvojice “Himmel und Hölle” (což je opravdu solidní blbost – prostě klasická německá odrhovačka, brrr…) a “Alles schon gesehen” (která jako jediná z alba plně zaslouží titul “uchcaná”) plus pár dalších skladeb – tu titulní nevyjímaje – totiž jinak sympatický dojem z alba trochu kalí. Bohudík na ně ale jde celkem snadno zapomenout kdykoli dojde na ty podařené kousky. Namátkou vzato “Lebemann” (a vlastně celá úvodní trojice), “Feuertaufe”, “Du und ich” nebo překvapivě slušná závěrečná balada “Die Beute”, to všechno jsou skladby, které se poslouchají úplně v pohodě, a i když ani jedna z nich není kdovíjaké umění, dovedou zaujmout natolik, aby kvůli nim člověk “Kunstraub” odpustil i ty ne úplně povedené kusy. Že to zkrátka funguje, je poznat i na tom, že deska pěkně odsýpá, a ačkoli se pyšní dost vydatnou délkou, na konci člověk není nikterak otupělý a dost možná by si ještě trochu přidal.

Co dodat? Moc toho není. Michael Rhein zpívá pořád stejně dobře a němčina v podání In Extremo stále funguje natolik skvěle, aby se líbila i mně, zarytému antigermanistovi. A to je asi tak všechno, co je ještě potřeba o “Kunstraub” vědět. Jak vidno, In Extremo tedy nenahráli žádné převratné dílo, kterým by usadili metalový svět na zadní partie. Nahráli “jen” nenáročnou a pohodovou desku, která určitě přiměřeně potěší každého, kdo kapelu nemá úplně v zubech. Učinili tak veskrze sympatickým způsobem a hlavně bez toho, aby se uchýlili k nějaké křečovitosti nebo popření sebe sama. To sice není úplně moc, ale pořád mi to bohatě stačí ke spokojenosti. Mám takové tušení, že “Kunstraub” určitě čas od času protočím, a to je prosím v době tak přesycené hudební produkcí opravdu upřímná pochvala.

Další názory:

In Extremo je kapela, která mě opravdu hodně baví živě, ale její desky mi přijdou jako strašná nuda. Když řeknu, že “Kunstraub” je na tom úplně stejně, jistě to pro vás nějaké velké překvapení nebude. In Extremo je vlastně úplně normální německý pseudo folk metal, na který s takovou oblibou nadávám, jen jim hraje do karet to, že to zdaleka není tak blbá a nechutně kýčovitá muzika jako u stylových souputníků a že při poslechu člověk nemá pocit, jako kdyby mu měl mozek vystřelit z hlavy. Tím jsem vlastně trochu složitěji a expresivněji řekl, že In Extremo v tomto ranku patří k tomu sympatičtějšímu a poslouchatelnějšímu, přesto mi ta jejich alba v podstatě nic nedají. Nejde o to, že by kapela neměla nápady, protože jisté momenty jsou na “Kunstraub” vysloveně příjemné, ale v podstatě zde není písnička, která by mě bavila jako celek, o celé desce ani nemluvě. Nádherným příkladem může být třeba “Wege ohne Namen” s opravdu hodně dobrým refrénem, jenže zbytek toho songu mě jednoduše nudí. A tak nějak podobně se to má i se zbytek skladeb a také celým “Kunstraub”. A to je také důvod, proč s body nemohu jít výše…
H.