Jack White - Blunderbuss

Jack White – Blunderbuss

Jack White - Blunderbuss
Země: USA
Žánr: rock / blues rock
Datum vydání: 23.4.2012
Label: Third Man Records / XL Recordings / Columbia Records

Tracklist:
01. Missing Pieces
02. Sixteen Saltines
03. Freedom at 21
04. Love Interruption
05. Blunderbuss
06. Hypocritical Kiss
07. Weep Themselves to Sleep
08. I’m Shakin’
09. Trash Tongue Talker
10. Hip (Eponymous) Poor Boy
11. I Guess I Should Go to Sleep
12. On and On and On
13. Take Me with You When You Go

Odkazy:
web / facebook

Jack White se představuje poprvé sólově. Od rozpadu The White Stripes již uběhla nějaká doba, kterou se snažil vyplnit v dalších kapelách The Racounters a The Dead Weather. Obě mimochodem vydaly povedená alba, která sice nedosahovala kvalit jeho domovské kapely, ale lepší než drátem do oka. Všichni, co se již s tvorbou tohoto chlapíka někdy setkali (předpokládám, že hlavně prostřednictvím The White Stripes – minimálně “Seven Nation Army” zná snad každý), by se mnou souhlasili, že tvorbu Jacka Whitea lze buďto nenávidět, nebo milovat. Jeho minimalistická verze retro rocku vytřela na začátku tisíciletí všem zrak a The White Stripes dokázali, že rock rozhodně není mrtvý, jak se s oblibou prohlašuje. Položím nyní stupidní řečnickou otázku – mohlo vůbec “Blunderbuss” dopadnout jinak než na výtečnou? Moje odpověď zní, že ne.

Zaprvé, přestože otázka prodejnosti není zárukou kvality, je vhodné zmínit, že se Jack White teprve se svým prvním sólovým albem dokázal umístit na 1. místě albového žebříčku Billboard; zadruhé, na novince šikovně mísí všechny své kompoziční schopnosti a vlivy a do jisté míry by se tak album dalo označit jako “The Best Of”. Ono to ani jinak nejde, je to natolik charakteristický zpěvák, kytarista a producent, že jeho tvorba nebude už nikdy znít jinak, ale i přesto všechno si udržuje dostatečnou dávku invence. Přestože je “Blunderbuss” už třetí album, na kterém se White za poslední čtyři roky plnohodnotně podílel, nemůžeme v jeho případě tvrdit, že ruku v ruce s jeho velkou skladatelskou aktivitou jde rovněž klesající kvalita a máme tedy před sebou 40 minut prvotřídní muziky.

Albu předcházely dva singly/videoklipy. Jako první byla představena poklidná, country balada “Love Interruption”, která textově pojednává o Whitových sebedestruktivních pocitech, kdy do sebe chce vrazit nůž až po jeho chtíč zabít svou vlastní matku. Představuje se zde rovněž jako host zpěvačka Ruby Amanfu, která svým zpěvem, ale většinout spíš upozaděným našeptáváním, nebo jak to nazvat, dodává skladbě lehce gospelový nádech. Tato skladba evokuje, že se album ponese spíše v klidné, umírněné poloze, a přestože tak tomu skutečně je, byl jsem po zveřejnění druhého singlu “Sixteen Saltines” v rozpacích. Povedená rocková vypalovačka postavená na výrazném kytarovém riffu a šikovných aranžích zní, jako by vypadla z desky The White Stripes. Vůči “Love Interruption” působí jako protipól a ostatně vůči celému albu, protože se jedná o jasně nejrockovější věc.

“I want love to, murder my own mother and
Take her off to somewhere, like hell or up above
I want love to, change my friends to enemies”
(Love Interruption)

Album otevírá “Missing Pieces”, která stojí na chytlavém klávesovém motivu a vokální lince. Jack vše podtrhuje osobitou kytarou, dočkáme se dokonce kytarového sóla. Jak už jsem zmínil, White je osobitý kytarista, takže nějakého sóla se naštěstí dočkáme, ovšem žádná zbytečná exhibice, vše je podřízeno celkové atmosféře desky, takže občas se stane, že dané kytarové sólo ani pořádně nezaregistrujete. Třetí v pořadí “Freedom at 21” leží někde na pomezí mezi oběma singly, celkem chytlavá skladba s houpavým rytmem, kterou bych si dokázal představit jako další singl. V podstatě po celou druhou polovinu alba odložil Jack White kytaru trošku stranou a ukazuje, že na klavír mu to jde minimálně stejně dobře. Počínaje baladičtější “Hypocritical Kiss” přes “Weep Themself to Sleep”, ve které se klavírní motiv obzvlášť povedl a posouvá jinak obyčejnou pomalou rockovou věc do jiných sfér, konče až závěrečnou “Take Me with You When You Go”. V posledně jmenované se dočkáme dokonce houslí a ženských doprovodných vokálů. Ty můžeme slyšet také ve “stounovsky” znějící “I’m Shakin'”. V těchto momentech Jack White navazuje na svou nedávnou spolupráci s countryovou legendou Wandou Jackson. Za jeden z vrcholů alba považuju skladbu “Hip (Eponymous) Poor Boy”, která by se se svým vyzněním a aranžemi neztratila někde ve westernovém baru. Překvapením je skoro až art-rocková “On and On and On”, která v sobě má něco z raných The Beatles.

Z výše uvedeného je patrné, že patřím do druhé skupiny, pokud jde o postoj k hudbě Jacka White. Miluju ji. Od roku 2000 se na scéně neobjevila výraznější a zajímavější persóna, takže možná ze mě mluví jistá zaujatost, ale “Blunderbuss” bych směle zařadil svou kvalitou někam k “Elephant” a “White Blood Cells” od The White Stripes. Album nemá žádného slabého místa, žádnou ze skladeb bych neoznačil jako slabší, nebo prostou nějakého zajímavějšího nápadu. Jack White prostě vyměnil červeno-černou za modro-černou, a že mu to sluší (samozřejmě míněno hudebně) minimálně stejně, je bez pochyby, trošku mi chybí Meg White, ale to na to se dá zvyknout. Na kráse albu trošku ubírá fakt, že není první, prostě tam není takový ten moment překvapení a jde do určité míry o kompilaci několika osvědčených postupů z minulosti, přesto je pro mne “Blunderbuss” horkým favoritem na album roku. V případě bodového hodnocení bych sahal až těsně ke známce nejvyšší, ovšem věřím, že toto je natolik individuální záležitost, že nechám na vás, abyste si přidali vlastní hodnocení.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.