Země: USA Žánr: blues rock Datum vydání: 22.9.2014 Label: J&R Records Tracklist: 01. Hey Baby (New Rising Sun) 02. Oh Beautiful! 03. Love Ain’t a Love Song 04. Living on the Moon 05. Heartache Follows Wherever I Go 06. Never Give All Your Heart 07. I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues 08. Different Shades of Blue 09. Get Back My Tomorrow 10. Trouble Town 11. So, What Would I Do Odkazy: web / facebook / twitter

Blues rockový kytarový hrdina Joe Bonamassa letos oslavil 37. narozeniny, nicméně i přes svůj relativně nízký věk si poměrně rychle vypracoval vysoké pracovní nasazení, kdy si s každým rokem můžete být jistí, že dostanete novou studiovou placku. Toto tvrzení je na jeho diskografii aplikovatelné od roku 2009, kdy přišlo pro moji maličkost přelomové “The Ballad of John Henry”, protože právě v tuto dobu jsem se o Bonamassu začal zajímat a od té doby si v mém posluchačském spektru vypracoval důležité místo. Abych ale neodbíhal… S každým následujícím rokem Joe Bonamassa přišel s novým albem. Ať už sólově, nebo v kolaboraci s Beth Hart a to celé bylo ještě několik let umocněno fungováním v řadách Black Country Communion, kde sice hlavní skladatelské otěže dřímal Glenn Hughes, ale to nic neupírá na vysokém pracovním tempu, kterému se tento sympaťák upsal.

Leckdo by mohl namítat, že díky faktu, že kostru Bonamassových alb tvoří předělávky bluesových klasik, se nejedná o nic zajímavého. Nicméně tím, že do nich pravidelně tiskne svůj vlastní, rockem načichlý rukopis, se nejedná o věrné přehrání klasik, kterými akorát nahrazuje neschopnost napsat vlastní skladbu, jak jsem nejednou zaslechl. Právě v tomto ohledu je totiž “Different Shades of Blue” počinem takřka revolučním. Jako vůbec první totiž obsahuje výhradně autorský materiála Joea Bonamassy. Tedy, abych byl přesný, tak se jedná o vlastní materiál s výjimkou úvodní minutové instrumentálky “Hey Baby (New Rising Sun)”, což je úryvek stejnojmenné skladby Jimiho Hendrixe z alba “Rinbow Bridge”, ale tu nepočítám. Hlavní náplň, tedy ona zbylá desítka regulérních skladeb, už pochází z pera Joea Bonamassy.

Musím říct, že přestože jsem se na nové album hodně těšil, tak se ve mně bily protichůdné pocity, protože jsem se trošku obával ztráty umělecké pohody a rozmanitosti, kterými předchozí alba netrpěla. Důvod je jasný. Ne vždy v minulosti patřily originální skladby k těm nejzdařilejším a třeba album “Had to Cry Today” je značně nevyrovnané a některé z Bonamassových písní nejsou to pravé ořechové (“The River”, “Revenge of the 10 Gallon Hat” či “Faux Mantini”). V tomto ohledu mé obavy odbourala singlová titulka “Different Shades of Blue”, která je jasně nejlepší a nejvýraznější částí novinkové kolekce. V mnoha ohledech navazuje na titulní kousek alba předchozího. Zejména svoji pozitivní atmosférou a chytlavě líbivou strukturou. Jasná orientace na rocková rádia Bonamassovi sluší a vůbec bych se neštítil většího množství takových skladeb, ačkoli by se tak nejspíš dělo na úkor umělecké rozmanitosti, kterou v sobě novinka nese.

V průběhu prvního poslechu se mi na tváři objevil spokojený úsměv, protože všechno, co jsem očekával, je na svém místě. Nemůžu nevypíchnout skvělou práci Kevina Shirleyho, jenž k Bonamassovi patří už stejně neodmyslitelně jako jeho Les Paul a který na producentské židli odvedl opět vynikající služby. “Different Shades of Blue” je nazvučena opravdu krásně a je radost ji poslouchat. Jakmile Bonamassa hrábne do strun, tak se do posluchače přelije obrovská dávka emocí, které svou teskně zvonivou hrou rozdává, a dovolím si tvrdit, že lepší práci Shirley ještě neodvedl. Přestože je Bonamassa na albu jasným velícím prvkem, tak ani ostatní hudebníci, kteří se na albu podíleli, nepřijdou zkrátka. Saxofon, trubka, smyčce, piáno i klasické rytmické nástroje jsou krásně čitelné a ve skladbách mají své nezastupitelné místo a podtrhují instrumentální rozmanitost při zachování relativně jasné písničkové struktury.

Ačkoli jsem v dosavadním povídání vyzdvihl pouze skladbu titulní, tak to neznamená, že by ten zbytek vyloženě zaostával. Jasně, podobný hitový potenciál už v sobě žádná z dalších skladeb neskrývá, ale na obtíž to samozřejmě není. Pokud totiž pominu zbytečné intro “Hey Baby (New Rising Sun)”, tak si album udržuje vyrovnaný skladatelský standard po celou tři čtvrtě hodinku hrací doby. Jedna z písní, kterými mě Bonamassa na svém jedenáctém studiovém výtvoru ohromil, je hned druhá “Oh Beautiful!”. Začíná totiž a capella a stojí výhradně na Bonamassově bluesovém vokálu, který ustoupí po chvilce hutnému kytarovému riffu a provádí posluchače první polovinou skladby. Ta druhá už postrádá standardní hudební vzorec a spíše ve stylu kytarové improvizace a sóla, jež je podtrhováno klávesami, spěje jistě ke svému konci. Následující “Love Ain’t a Love Song” je díky dechové sekci a skočné kytarové lince ovoněná funky náladou, jíž lze cítit i z následující “Living on the Moon”.

Následující trojice písní (“Heartache Follows Where I Go” počínaje a “I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues” konče) zpočátku působí průměrně a oproti vzrušujícímu úvodu i trošku nudně, ale zdání klame. Prvně jmenovaná koketuje se swingovou atmosférou, jíž vypudí až nekonečné bluesově laděné sólo. “I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues” stojí za zmínku už jen kvůli jazzovému piánu, jež skladbu posouvá dál než jen do sféry Bonamassovy tradiční blues/rockové kompozice, která sice nepostrádá barvitou duši, ale která vyloženě nepřekvapí. Právě taková je totiž “Get Back My Tomorrow”. Neříkám, že je to špatná píseň, protože úroveň kytarové virtuozity spletená s líbivou písničkou strukturou a hlavně podmanivým vokálem Joea Bonamassy něco takové nedovolí, ale není to taková pecka, abych o ní musel psát domů. Hodně pak vyčnívá závěrečná “So, What Would I Do”, což je pomalá a teskná balada, jejíž základní stavební kameny jsou piáno a vokál ústřední postavy alba. V pozadí jen tak letmo vykukují smyčcové aranže a jedno oko nezůstane suché. Na závěr velmi krásná věc.

Přestože je “Different Shades of Blue” album opravdu povedeným a vyrovnaným, tak se nemůžu zbavit dojmu, že poslední dva kusy z Bonamassovy sólové tvorby mě baví přeci jen o trochu víc. Jak minulé “Driving Towards the Daylight”, tak skvělé “Dust Bowl” jsou mi blíže. Nevnímám fakt, jestli jsou na albu zařazeny předělávky nebo ne, protože stejně většinu z nich v originále ani neznám, ale čistě pocitově je mi zatím “Different Shades of Blue” o něco dále. Novinka funguje jak jako kulisa, tak jako album, u něhož si lze hezky odpočinout, a dokazuje, že Bonamassa je nejen kytarově zručný, ale umí dát dohromady i svůj vlastní materiál, který v kontextu jeho dosavadních sólových alb nijak nezaostává a jako celek baví, takže proč skrývat spokojenost.