Země: Česká republika Žánr: doom / death metal Datum vydání: 20.3.2018 Label: Transcending Obscurity Records Tracklist: 01. Introitus 02. Requiem aeternam 03. Agnus dei 04. Dies irae 05. Offertorium 06. Communio 07. Libera me 08. Absolve domine 09. Sanctus 10. In paradisum Hrací doba: 53:11 Odkazy: web / facebook / bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Transcending Obscurity Records

Když jsem tuhle recenzi rozepsal původně, za nějakou dobu jsem zjistil, že jsem ji nevědomky uvedl prakticky stejně jako recenzi na minulé „Ex nihilo in nihilum“. Takové odhalení samozřejmě nemohlo vést k ničemu jinému než smazání značné části již hotového textu a nutně také k napsání něčeho jiného. Nicméně vzhledem k tomu, že mě nic rozumnějšího nenapadá, radši se pustíme rovnou do povídání o letošní novince „Epigrammata“. Et moriemur už nakonec nejsou úplně nové jméno, kdo se alespoň trochu rozhlíží, jistě již na ně narazil, takže snad nemusíme zdlouhavě představovat.

Opět se jedná o album, o němž nelze tvrdit, že by nemělo svou kvalitu, naopak je na něm znát, že Et moriemur již dorostli ve vyzrálou a sebevědomou kapelu, jež se na doommetalový žánr dokáže podívat se sympatickým rozhledem. Jestliže na začátku jejich cesty byly z hudby znatelně cítit vlivy známějších zahraničních kolegů, na třetí desce už skupina operuje s vlastním výrazem. A to je něco, co si rozhodně zaslouží uznání.

Hned na první pohled zaujme na poměry svého žánru relativně nevšední obálka. Artworky Et moriemur byly vždy něčím zajímavé a ani „Epigrammata“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou. S atmosférou vizuální stránky do určité míry koresponduje i hudební náplň alba. A v momentech, kdy je tento pocit nejvýraznější, mi „Epigrammata“ přijde nejpoutavější. Kupříkladu nástup první regulérní skladby „Requiem aeternam“ s atmosférickými sbory je opravdu dobrý, nakonec celá tahle píseň se dost povedla…

…a není jediná, viz namátkou třeba „Dies irae“ anebo „Sanctus“. Poslední jmenovaná s výbornými „brajdovskými“ melodiemi je za mě pravděpodobně to nejlepší, co celá nahrávka nabízí. Jako dobrou bych nakonec označil i závěrečnou desetiminutovku „In paradisum“, přestože bych možná čekal, že vzhledem ke své stopáži a svému umístění v samém závěru „Epigrammata“ dokáže desku ukončit ještě o kus působivěji, podobně jako se to podařilo „Black Mountain“ na „Ex nihilo in nihilum“. Nicméně pořád jde o dobrý kus, o tom asi žádná.

Na druhé straně, na rozdíl od mnohých dalších kolegů s nadšenými recenzemi nemůžu jen nekriticky chválit. V mnohých pasážích napříč albem se Et moriemur stále drží standardních doomových postupů a právě tehdy jde o nejméně záživné momenty. Samozřejmě by se dalo polemizovat o tom, jestli lze v tak konzervativním žánru jako doom metal opustit klasické výrazivo, a přitom se stálo jednalo o doom metal, ale to už je asi na širší diskuzi. Každopádně, „Agnus dei“ a střed desky zastoupený písněmi „Offertorium“, „Communio“ a „Libera me“ mi připadá slabší. Každý z těchto songů má pár kvalitních dílčích elementů (nějaký motiv, pasáž), ale celkově nedokáže zaujmout tolik jako třeba „Sanctus“. A některé jiné chvilky se mi dost rychle ohrály, až mi brzy začaly spíš vadit (jako příklad může posloužit třeba část s mluveným slovem v „Agnus dei“).

Navzdory určitým výhradám je ale „Epigrammata“ stále sympatická deska. Minimálně z toho titulu, že mnohé její prvky jsou na poměry zastydlého subžánru docela svěží a že dokonává cestu Et moriemur k vlastnímu rukopisu. A když tohle říkám, rozhodně tím nemám na mysli jen v rámci domácích poměrů, poněvadž „Epigrammata“ je bez obav konkurenceschopná s většinou doomové produkce napříč světem. Což není jen nějaká planá frázička na podporu místní scény pod rouškou zbytečného metalo-nacionalismu, skutečně jde o album víc než lokálních kvalit. Dokonalé nicméně není.