Marduk - Frontschwein

Marduk – Frontschwein

Marduk - Frontschwein
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.1.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Frontschwein
02. The Blond Beast
03. Afrika
04. Wartheland
05. Rope of Regret
06. Between the Wolf-Packs
07. Nebelwerfer
08. Falaise: Cauldron of Blood
09. Doomsday Elite
10. 503
11. Thousand-Fold Death
12. Warschau III: Necropolis [bonus]

Odkazy:
web / facebook

Marduk již dávno vyrostli ve stálici, spolehlivou jistotu, u níž už předem přesně víte, co dostanete, kdy to dostanete a jak to bude znít. Neříkám, že je to špatně, ani neříkám, že je to dobře, pouze říkám, že to tak je. Co dva, tři roky tahle švédská black metalová úderka okolo kytaristy Morgana vyplivne novou placku, a ačkoliv jsem měl Marduk vždy nějakým způsobem docela rád, musím uznat, že v posledních letech se do jejich tvorby vkradla čistokrevná rutina (navzdory tomu jsem však přesvědčen, že si stále drží svůj ne úplně nízký standard).

Na jednu stranu je to vlastně docela logické, protože Marduk jedou nepřetržitě ve vysokém tempu deska-turné-deska-turné už spousty let. Svým způsobem je to obdivuhodné, z velké části i díky tomu, že tu nepopiratelnou laťku si Švédové ve studiové tvorbě prostě drží, stejně tak je sympatické, že to neflákají a neserou se s jedním albem pomalu deset roků, jako to v současné době dělá každá druhá norská kultovka. Z druhého úhlu pohledu je však otázkou, zdali není lepší onen přístup à la Mayhem, kdy jednou za spoustu let vyjde deska, jež skutečně trhá prdele a i v rámci legendární diskografie má svojí tvář a neztratí se. S tímhle přístupem se totiž takřka nelze dostat do pozice, v jaké jsou nyní Marduk, kdy si člověk před vydáním každé nové placky říká – mají ještě vůbec čím překvapit? Bude ta novinka vůbec odlišná od těch předchozích fošen?

Nad něčím podobným se dost dobře možná tentokrát zamysleli i samotní Marduk, avšak situaci vyřešili skutečně šalamounky. V jejich diskografii se vždy mísily dva lyrické proudy – jeden, který se zaobírá religiózní tematikou, a druhý, jenž se týká války. Co do počtu skladeb má pak suverénně navrch ten první jmenovaný. A právě tento poměr Marduk na letošní desce „Frontschwein“ otočili a vydali první kompletně válečně laděnou desku od přelomového vyhlazováku „Panzer Division Marduk“ z roku 1999. Samozřejmě, i v mezičase se válka na počinech Švédů objevovala, ať už to bylo „Plague Angel“ z roku 2004, kde se obě tématiky prolínaly půl na půl, anebo třeba povedené ípko „Iron Dawn“ z roku 2011, ale kompletní válečná řadovka je to skutečně první po 16 letech.

Marduk šlechtí jedna věc – navzdory tomuto faktu se nepokusili natočit „Panzer Division Marduk“ díl druhý. Naštěstí, protože při vší úctě k nim si nejsem jistý, jestli by se jim povedlo vstoupit podruhé do stejné řeky. To znamená, že na „Frontschwein“ Švédové nesypou blastbeaty nonstop od začátku do úplně konce bez jakékoliv přestávky s výjimkou ticha mezi písničkami. Na druhou stranu však tím pádem „Frontschwein“ zase hudebně nijak nevybočuje ze zaběhnutého standardu posledních let. A nejde ani tak o to, že je novinka opětovně postavena na kombinaci obou již dávno známých tváří Marduk, tedy zběsilé agrese a pomalejších, atmosférou prostoupených skladeb; spíše jde o to, že skladatelsky už se Morgan a jeho kumpanie přece jen lehce opakují.

Navzdory šalamounskému řešení s textovou stránkou totiž „Frontschwein“ jinak nepřekvapí vůbec ničím – čistě z toho důvodu, že už to Marduk v minulosti předvedli a mnohdy i v působivější podobě. Z opačného úhlu pohledu však novinka není ani tím nejméně dobrým, co Švédové v posledních letech vyplodili, jelikož minimálně takové „Wormwood“ bylo o něco slabší. Nicméně si stále stojím za tím, co jsem prohlásil v prvním odstavci, a sice že špatně album Marduk ještě do světa nepustili, přičemž ani „Frontschwein“ čistý štít nekazí. Navzdory neobjevnosti totiž album ostudu svým autorům nedělá. Je to už docela řemeslo, místy rutina, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že se to neposlouchá sakra dobře a že se mi to vůbec nelíbí.

Snad jediné, co lze „Frontovému praseti“ úspěšně vytýkat, je fakt, že některé songy se docela rychle oposlouchají, přičemž zářným příkladem může být hned úvodní titulní flák „Frontschwein“. Obecně s tímhle na novince zápasí spíše ty rychlejší vály, protože na podobnou věc trpí namátkou i „Afrika“, obyčejná „Rope of Regret“ nebo „Between the Wolf-Packs“, v níž se sypačky střídají s jakýmisi „groove“ riffy, jež mi příliš nesedí. Takovou „Thousand-Fold Death“ alespoň zachraňuje kytarová melodie v pozadí, krásně slyšitelná basa a zpěvák Mortuus, jenž v tomhle tracku místy chrlí tak kulometným způsobem, že by se u něj i rappeři mohli učit. „Falaise: Cauldron of Blood“ zase v závěru nabídne výtečné kytarové sólo, na nějž se rozhodně vyplatí si počkat.

O něco lépe jsou na tom na „Frontschwein“ pomalejší písně, z nichž u mě vede intenzivní „Wartheland“ a mocná „Nebelwerfer“. „503“ (odkaz na „502“„Panzer Division Marduk“ opětovným pojmenováním podle dalšího německého válečného praporu je nepřehlédnutelný) je sice dalším normálním songem Marduk ve středním tempu, na rozdíl od těch rychlých věcí má však delší životnost. Nakonec i ta šlapavá „The Blond Beast“, která je na poměry Švédů trochu nezvykle chytlavá, má také něco do sebe.

Marduk

Jako celek je „Frontschwein“ prostě další plackou Marduk do sbírky. Sice to má pořád koule, nic proti tomu nemám, vlastně jsem to album poslouchal docela s chutí a zejména první poslechy byly zábavné, ale nalijme si čistého vína – je to prostě normálka, nic nového pod Mardukovským sluncem. Jakkoliv se mi to pořád docela líbí, nějak cítím, že v budoucnu nebudu mít velkou chuť se ke „Frontschwein“ vracet, jelikož placky jako kupříkladu „Rom 5:12“ či „Nightwing“ jsou i po těch letech pořád větší šlehy.


6 komentářů u „Marduk – Frontschwein“

  1. Bolestný priemer.
    Navyše – prežité. Preč je doba Nintenda a požierajúceho sa háďatka v mobile. Do tej istej vody stúpiš, len keď je – stojatá.

    PS. Mimochodom, Mayhem mi teda prdel netrhá, Detto, čo vyššie. Hyperbolizovaný škriatkovský spev je skôr na smiech a nezáchránia to ani výnimočne dobré muzikantské nápady. Inak, black mám rád, aby nedošlo k omylu. Len nórska vlna sa mi zdá už dnes pasé.

  2. Já bych netvrdil, že je norskej black metal pasé. Je pravda, že dřív měli Norové cosi jako monopol v tomhle žánru, ale za posledních roky (tak dekáda, možná i o kus delší dobu) se na ně dotáhly další scény, hlavně Polsko, Francie, taky kombo Rusko+Ukrajina, plus ještě lokální oblasti třeba v Austrálii nebo Quebecu a v neposlední řadě i další severský země (v poslední době jde strašně nahoru Island, jen tak mimochodem, tam se ty extrémně kvalitní smečky rojej jak houby po dešti). V tomhle určitě souhlas, ale že by Norsko bylo o ničem, to si zase nemyslím.

    Jediný, co je pravda, je fakt, že asi trochu oslabily ty norský legendy, který dřív držely ten monopol… hlavně proto, že buď v podstatě nefungujou (Emperor), tak trochu na to dlabou (Immortal, Hades) nebo se rovnou rozhádaj (Gorgoroth a jejich slavný soudy, v poslední době bohužel i Immortal), plus třeba pořád slabší Burzum nebo Mayhem, který to s tou studiovou aktivitou nikdy zvlášť nepřeháněli (i když s tím, že oni nic moc, zase nesouhlasím, zrovna Mayhem to tam pořád mají, ale to už jsme tuším řešili u dobový recenze).

    Na druhou stranu už ale v Norsku stačila vyrůst nová generace, která není na první pohled tak vidět, protože to nejsou takový “superstars” jak ti výše jmenovaný, je to spíš větší underground, ale ta vysoká kvalita tam pořád je. Jména jako namátkou třeba Vemod (debutová deska je excelentní), One Tail, One Head, Mare nebo Throne of Katarsis (poslední album je skoro dokonalej syrovej black metal)… to prostě nejde říct, že by už norskej black metal nestál za pozornost.

    1. Dík za fajnovú analýzu. Určite do toho vidíš lepšie ako ja.

      Ja som napísal iba svoj dojem. Najmä v čase vydania posledného Mayhemu sa mi zdal dosť overrated. Proste mi nesadol. Môže sa stať, nie? :-))

      1. Tak určitě, nic proti tomu… každýmu se líbí něco :) Mně taky moc nevoní spousta alb a i kapel, který jsou obecně uznávaný jako první liga… se prostě stává :)

  3. Na mírném kvalitativním úpadku nebo nečinnosti “tradičních” norských blackových kapel určitě něco je (Immortall, Gorgoroth, Emperor, 1349, Taake..)…

    Podle mě ale do tohoto ranku Mayhem už dávno nepatří, začalo to už Grand Declaration a minimálně od Ordo ad Chao je mám už zaškatukované na té experimentálnější straně barikády..I když mají i klasické blackovky, pro mě už dávno klasickou blackovkou nejsou..

    Na druhou stranu norská scéna dokázala klasický black uchopit a maximálně rozvinout, a teď plodí čím dál dokonalejší hybridy a kapely co mají ten black jenom v kořenech (letos např vyšli skvělí Dodheimsgard a Solefald). Obecně pak kapely jako Ihsahn, Borknagar, Enslaved, Arcturus (i když mě novinka sere, to je pravda), Kvelertak, Leprous, In the Woods, Einherjer, Cronian, Limbonic Art..to všechno jsou pro mě důkazy jak dalece se dá TNBM přetavit a formovat aby přežil i nadále..

    Jo s recenzi prakticky souhlas, noví Marduk jsou v pohodě, osobně jsem byl u poslechu Frontschwein ještě o chlup pozitivnější :-DDD

    1. Jasně, určitě máš pravdu, že je v Norsku i spousta kapel, který ten black metal posouvají dál a jsou v tom skvělý… ostatně, nejedno z těch jmen, který jsi jmenoval, mám hodně rád, a našlo by se tam toho i mnohem víc. Já jsem se ale záměrně zaměřil hlavně na ty věci, který jsou žánrově čistý :)

      Co se týče Mayhem… možná to není fér, ale pocitově jsou pro mě pořád čistej black metal a asi i navždycky budou, i když samozřejmě nejsem hluchej a vím, že zrovna oni byli vždycky o krok jinde. Ale ono je to beztak šumák, hlavní je, že je to super muzika.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.