Neige et noirceur - Natura mortis sonoris

Neige et noirceur – Natura mortis sonoris

Neige et noirceur - Natura mortis sonoris
Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: červen 2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Venerie dies
02. 3rd Hymne Fragment
03. Aux portes de la cripte
04. Sommeil profond
05. Après la nuit
06. L’écume des nuits (Acoustic Part)
07. Hibernation (Short Version)
08. Loudun (Part II)
09. Tunnel
10. Orlok
11. Descente
12. Loudun (Part I)
13. La rencontre de Krolok
14. Loin des hommes, prêt des bêtes
15. Cimetière amérindien

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Kanadský projekt Neige et noirceur je nádherným příkladem, jak člověk občas může od muziky dostat něco, co vůbec nečekal. Než jsem se pustil do počinu s názvem “Natura mortis sonoris”, samozřejmě jsem jméno kapely, která mi do té doby byla absolutně neznámá, prohnal metalovou encyklopedií, která je – jak se říká – dobrým sluhou, ale zlým pánem. Jednoduše jsem byl natolik naivní, že od škatulky ambient black metal jsem opravdu očekával ambientní black metal… což o to, možná že na některých předcházejících počinech tomu tak opravdu je, nicméně případ “Natura mortis sonoris” to rozhodně není, protože na disku se až na jednu malou výjimku nachází čistý ambient, a to ještě ambient takového toho druhu, který lze s nadsázkou označit jako “skoro-ticho”. To samozřejmě není nic, co by albu mělo srážet body, jednoduše je to můj problém, že jsem k tomu přistupoval takhle, ale to už je teď jedno, pojďme se na to podívat…

Předně je nutné zmínit, že “Natura mortis sonoris” není řadová deska, nýbrž kompilační album, na němž se nachází (jak tvrdí promo materiály) 15 raritních skladeb, které se v minulosti objevily na demosnímcích, již vyprodaných albech nebo počinech, které nevyšly v profesionální podobě. Zároveň se prý jedná o verze, které jsou odlišné od originálů, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nic jiného z dílny Neige et noirceur doposud neslyšel.

Každopádně, jak již bylo zmíněno, hodně jednoduše řečeno jde o velice tichý ambient. Jedná se o velmi monotónní a hlavně minimalistickou záležitost. Rozhodně neočekávejte nahrávku, která by měla nějaké silné nebo zapamatovatelné momenty, nějaké chytré melodie nebo cokoliv podobného, nic takového na “Natura mortis sonoris” v žádném případě nenajdete. To jediné, čím se album může chlubit, je jednolitá a ničím nepřerušovaná mrazivá atmosféra, nic víc, nic míň. Zdali je to dostatečná motivace k poslechu, to již nechám na osobním uvážení každého z vás. Čistě sám za sebe mohu říct pouze to, že ačkoliv nejde o hudbu, u níž bych měl potřebu si ji pouštět nějak často a vytrvale (a to neplatí jen v tomto konkrétním případě, ale obecně u tohoto druhu muziky), stále se jedná o záležitost, která jistý půvab a kouzlo má. Je to čistě o tom, že se do toho člověk na 70 minut ponoří a nechá na sebe působit již zmiňovanou chladnou atmosféru, víc ovšem od této nahrávky očekávat nelze. Spíš než na soustředěný poslech se “Natura mortis sonoris” hodí k tomu, aby si při jejím poslechu člověk dumal o svých vlastních věcech, toulal se v myšlenkách své vlastní hlavy a album použil čistě jako náladotvornou kulisu.

Pokud pořád nevíte, co si pod tímto popisem představit, pokusím se lehce nastínit, jak vypadá samotná hudební (možná bych toto měl dát do uvozovek?) náplň, což vlastně nebude vůbec nic těžkého. Většina “Natura mortis sonoris” se skládá pouze z jednoduchých klávesových ploch, které tvoří možná tak 80 % (a možná i víc) celkového hracího času. Zbytek je přesně v duchu podobných záležitostí vyplněn atmosférickými zvuky, převážně foukáním větru, málo výrazným šumem, ale třeba i krákáním krkavců na začátku “Après la nuit”.

Pokud bych měl opravdu mluvit o konkrétních kompozicích, mezi ty na poslech nejvýraznější bych jednoznačně zařadil “3rd Hymne Fragment” a “Loudun (Part II)”, jimž oběma pevnou rukou vládne lehká akustická kytara. Dále v paměti jistě utkví ještě třetí “Aux portes de la cripte”, protože se v rámci “Natura mortis sonoris” jedná o výjimečnou záležitost v tom smyslu, že není monotónní po celé své délce, ale průběžně graduje až do skvělého závěru, v němž se v pozadí ozve i náznak black metalového vokálu. Přehlédnout se nedá ani “Descente” s na poměry alba výraznou klávesovou linkou. V několika písních se také ozve mluvené slovo, například v “La rencontre de Krolok” nebo na začátku “Loudun (Part I)”, nicméně vzhledem k jejich povaze by mě ani v jednom případě nepřekvapilo, kdyby se jednalo o samply z nějakých filmů…

Jestli ovšem nějaká kompozice na “Natura mortis sonoris” absolutně vybočuje z davu, je to jednoznačně desátá tryzna “Orlok”, jejíž první polovina se sice nese v naprosto stejném duchu jako zbytek počinu, nicméně po třech minutách se skladba zničehonic zlomí a Neige et noirceur na albu vůbec poprvé a také naposled předvede svou čistě black metalovou tvář, přičemž nutno uznat, že jde o black metal toho nejhrubšího zrna – mrazivá vichřice s nenávistnými skřeky a hodně undergroundovým zvukem. Nemůžu říct, jestli to náhodou není dáno tím, že je “Orlok” jediná svého druhu na tomto počinu, díky čemuž opravdu vynikne a ze zbytku doslova ční, přesto se mi tento black metal v podání Neige et noirceur opravdu líbí a ty pouhé tři minuty mě přesvědčily, abych se někdy zkusil podívat na zoubek i zbylé tvorbě projektu… Do té doby prozatím bez hodnocení…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.