Faithsedge - The Answer of Insanity

Faithsedge – The Answer of Insanity

Faithsedge - The Answer of Insanity

Země: USA
Žánr: progressive heavy metal
Datum vydání: 2.9.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Now I Know the Truth
02. Revolve My World
03. The Way I Have to Let You Go
04. Are We Gonna Stand?
05. Comes Crashing Down
06. Saving Anything
07. Pray for This
08. Until Your Home
09. When I Lost You
10. Destroy You

Hrací doba: 44:07

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Pro začátek dnešní recenze již poněkolikáté sáhnu ke svému oblíbenému tématu řazení hudby do žánrů. Rád bych se však pozastavil nad něčím jiným, než je škatulkování samotné. Budu mluvit o způsobu, jakým jsou jména žánrům přiřknuta, a také o tom, proč jen některé názvy mohou obstát v souboji s časem. Pokud jde o žánry čistě abstraktní, jako třeba death metal či black metal, asi těžko můžeme říkat, že postupem času ztratilo jejich pojmenování na výstižnosti, jelikož samotná slovíčka death či black nikdy nijak zvlášť přesná v popisování hudby nebyla. Pak jsou tu však pojmenování o něco specifičtější a ty své stárnutí v zásadě vždy rychle podléhají. Tak třeba alternative a heavy metal: první z nich je nejrádiovější, druhý pak z dnešního pohledu jeden z nejměkčích metalových směrů. O progresivním metalu ani nemluvě, progrese jeho představitelů zamrzla hluboko v minulém tisíciletí. A tím se dostáváme k Faithsedge, kteří by, alespoň na papíře, měli tyto žánry ve své tvorbě kombinovat, a tak předvádějí hudbu, která není alternativní, tvrdá a už vůbec není progresivní.

Ale popořadě. Kalifornská čtveřice muzikantů, z jejichž jmen by i hodně špatná kartářka vyčetla italské kořeny, společně nahrála již jedno dlouhohrající album, totiž eponymní debut z roku 2011. Neb jsem ho však neslyšel, spokojím se s představou, že zněl jako tvrdší verze dnes recenzované desky, s níž ho navíc pojí také těžce nezajímavý obal. Na “The Answer of Insanity” však kapela obrousila hrany, a tak tam, kde jsem v minulém odstavci psal metal, si napište rock a tím snad získáte představu dostatečnou. Stejně jako u mnohých totiž tkví problém již na rýsovacím prkně, a jak vám řekne každý architekt, sebelepší dělník vám špatně navržený dům nepostaví. A i kdyby ho postavil, dům nakonec stejně spadne. Hudba Faithsedge se tak pohybuje doslova na hraně pádu.

Přitom když nedáváte pozor, “The Answer of Insanity” není vyloženě špatné, v čemž tkví jeho hlavní síla. Pohodová rocková hudba rychle odsýpá, snesitelný čistý vokál nic nekazí, a když vše začíná být již příliš monotónní, skladbu oživí nějaké to sólo či v dlouhém měřítku album rozdělí balada. Těch fajn momentů je tu docela dost, pokud bych měl jmenovat v pořadí, v jakém jdou na albu po sobě, zmínil bych táhlé sólo v “Now I Know the Truth”, delší instrumentální sekci s výraznou basou v “Revolve My World”, refrén “Are We Gonna Stand?” či třeba energický zpěv v “When I Lost You”. Těch ostatních, ne-fajnových momentů je však většina – riffy jsou málokdy zajímavé, bicí jsou ke zbytku alba dost necitlivě našroubovány a znějí zbytečně agresivně a zpěv, ač není rozhodně špatný, je málokdy tak dobrý jako v těch několika málo nejlepších refrénech.

A tak když skladatelsky album pokulhává, nezbývá, než se upínat k nápaditosti a ptát se, zda je album tak zajímavé, že by to i skladatelské nešvary dokázalo omluvit. Rovnou si pak můžeme odpovědět, protože odpověď je jednoznačná: ne, není zajímavé. Každou notu na “The Answer of Insanity” jsem už někdy slyšel. Není to sice inspirace tak zřejmá a trapná, jakou předvedli například loni touhle dobou Avenged Sevenfold, ale i tak vám neunikne. Obecně se kapela pohybuje ve třech polohách. Ta nejměkčí má jakýsi pop punkový nádech a na mysl mi vytanou kapely, jako jsou Sum 41 a Hoobastank, v lepších momentech snad staří Papa Roach. Na úplném konci spektra pak číhá Metallica ve svém reinkarnovaném období. Například minuta v “Revolve My World” okolo textu “…everything I am…” jako by vypadla z “Death Magnetic” a není sama. Vše mezi následně vyplňuje rozplizlé želé z rozemletých Shinedown.

Možná to zní dost úděsně, ale jako celek to vážně není vyloženě tragické. Dojem je tak spíš schizofrenní, samotný poslech nijak bolestivý není a pár momentů se vyloženě povedlo, jenže album celkově nemá žádné vlastní silné stránky a žádný důvod k poslechu tak vlastně nenabízí. Ani jednu z výše zmíněných kapel bych nehodnotil nijak zvlášť vysoko a jejich koncentrát zahraný schopnou, ale nijak zázračnou kapelou, tak musí být rozhodně citelně horší. Moje známka tudíž tak dlouho oscilovala okolo pětky, až se zastavila na její spodní straně.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.