Země: Norsko Žánr: doom metal Datum vydání: 19.4.2017 Label: Dead Seed Productions Tracklist: 01. Sluket 02. Gjestebud 03. See, der blev en død udbaaren 04. Med sine lidelser 05. Nytelsen og oppløsningen Hrací doba: 46:45 Odkazy: – K recenzi poskytl: Dead Seed Productions

Norskou formaci Gribberiket jsem před touto recenzí respektive před tímto albem neznal. Kapela v předchozích letech vydala pouze jedinou fošnu „Knefall“ (pozor, všemocné metalové archivy to uvádějí jako dva různé počiny, byť se má jednat o jednu a tu samou nahrávku), která se postupně dočkala edicí na každém z královské trojice nosičů, to jest gramofonové desce, kompaktním disku a audiokazetě (tato se objevila jako první). Ale tak znáte to, prostě nejde zachytit všechno a slyšet všechno.

K poslechu letošního druhého dlouhohrajícího alba „Sluket“ jsem se rozhodnul na základě letmého projetí ukázek. Tedy abych byl přesný, nejprve mě zaujal příslib ohavného zlo-doomu říznutého prvky black metalu. To zní slibně. Zkusil jsem pustit kousek jednoho songu a znělo to ještě slibněji, tak hurá na věc. „Sluket“ ovšem patří k těm záležitostem, kdy krátká ukázka nemůže poskytnout dostačující vhled do útrob nahrávky a značně se odlišuje od dojmů pramenících ze soustředěnějšího a celistvého poslechu. V tomto případě bohužel tato situace nahrává v neprospěch Gribberiket.

V čem tkví potíž? Vlastně je to docela jednoduché. Od Gribberiket jsem očekával pomalý nervy drásající doom metal, v němž není místečka pro cokoliv pozitivního. Povedená obálka takový dojem navozuje. Letmá ukázka taktéž. A poslech celého alba? Jakbysmet. Gribberiket z nastolené cesty doomové deprese neuhnou po celou hrací dobu ani na chvíli a pořád drhnou tryznu až do pekla. Jenže to je přece v pořádku, říkáte si určitě, tak kde je ten problém?

Norové vtáhnou do svého světa takřka okamžitě, a když si člověk pustí jen nějakou tu minutku, skutečně to zní výživně a temně jak se sluší a patří. Celá třičtvrtěhodina v přítomnosti Gribberiket ovšem povážlivě olizuje nudu, poněvadž se to celé slije do jednotvárné pomalé masy. Pocitově tedy stopáž trvá mnohem déle, než tomu je ve skutečnosti, což prostě není dobré znamení. A něco takového nelze omlouvat ani žánrem, ani záměrem, ničím…

Abych se přiznal, tak úplně nevím, co si mám o „Sluket“ vlastně myslet. Na jednu stranu té desce totiž skutečně nelze upřít atmosféru. A nakonec i nějaký ten dobrý nápad se najde – třeba kytarové kvílení v závěru „Gjestebud“ má sílu, v „Nytelsen og oppløsningen“ rovněž nacházím dobré momenty. Ono nakonec něco se najde i ve třetím délemetrážním kusu „See, der blev en død udbaaren“ – ještě aby se z dvanácti minut nevykřesalo vůbec nic. Ani skoro tříminutové předěly „Sluket“ a „Med sine lidelser“ mi nijak nevadí a atmosféricky do kontextu nahrávky zapadnou jak nic.

Když se zamyslím nad jednotlivými detaily a dílčími elementy, tak nevím, co bych mohl Gribberiket nějak zásadně vytýkat nebo na co bych mohl poukázat, že tohle by se dalo zlepšit. Navíc je mi ta snaha o natočení takového pohřbu nanejvýš sympatická. Ale – a právě v tom tkví onen rozpor a největší kříž, jaký se „Sluket“ mám – když to poslouchám jako celek, prostě nemohu tvrdit, že by mě to vtáhlo, že bych se bavil (ne v tom smyslu, že by to byla sranda… snad si rozumíme). Nějak to jednoduše proplouvá kolem a kolikrát v polovině vypínám.

Mám pocit, jako kdyby mi stále unikalo jakési prchavé mystérium, bez jehož objevení mi cesta do útrob „Sluket“ zůstává zavřena. Ukončil bych to tedy prohlášením, že navzdory nesporným kladům se nejedná o desku určenou pro moje uši. Od poslechu ale vyloženě neodrazuji (obzvlášť máte-li to rádi kurevsky hutně a pod doomem si nepředstavujete finské melancholiky) – třeba při vlastním pátrání budete úspěšnější nežli já.