Mael Mórdha - Damned When Dead

Mael Mórdha – Damned When Dead

Mael Mórdha - Damned When Dead
Země: Irsko
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Laudabiliter
02. King of the English
03. Dawning of the Grey
04. All Eire Will Quake
05. Bloody Alice
06. The Sacking of the Vedrafjord
07. A Dirge
08. Damned When Dead

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dnešní recenzi nakousnu trochu netradičně počasím. Celý červenec a srpen jsem si říkal, jak moc mi to léto leze krkem a jak moc se těším, až přijde jeho konec v podobě léta babího. To ovšem dorazilo se značným zpožděním až nyní a úspěšně si vyměnilo pozici se začátkem podzimu, neboť většina září byla zahalena do počasí sychravého, nevlídného a deštivého, zkrátka do marastu, jaký bych bez okolků označil ostrovním počasím (a které shodou okolností mám rovněž v oblibě, jen zhruba o měsíc později). Když ovšem přihlédnu k souvislostem na poli hudebním, ani trochu se překotnému vývoji situace nedivím. Téměř přesně v polovině měsíce, totiž z Irska dorazilo očekávané album “Damned When Dead”, které nemá na svědomí nikdo jiný než pagan metalové těleso Mael Mórdha. Čtveřice zasvěcená keltskému bohu moře Manannánu je na pohanské scéně vyhlášená prvotřídní směskou folku a doom metalu a po onom božstvu pojmenované tři roky staré album platí, stejně jako ještě o něco starší “Gealtacht Mael Mórdha”, za vysoce ceněnou nahrávku nepostrádající ani hloubku, ani atmosféru, ani perfektní hudbu, tedy vlastnosti, jakými by mělo disponovat každé album v pagan metalovém žánru. Otázkou pak zůstává, jak se pánům podařilo na svůj poslední počin navázat.

Myslím, že fanoušky rozhodně potěším, když řeknu, že od začátku do konce bezpečně poznáte, kdo hraje. Pořád jsou to Mael Mórdha s jejich typickým a do značné míry unikátním projevem. Koneckonců, šli by sami proti sobě, kdyby na něm provedli příliš výrazné změny. Zahodit roky postupného vývoje by se nemuselo vyplatit a uvědomuje si to i kapela, takže ačkoliv jsme se určité progrese ve výrazivu dočkali, jde o menší krůčky v jednotlivých oblastech směrem vpřed. Nejvýrazněji ze všech změn na první poslech působí baskytara Davea Murphyho. Již předchozí alba se mohla pyšnit propracovanými basovými linkami , “Damned When Dead” však jde ještě dál a za takhle pestrou práci baskytaristy by se nemusela stydět ani kdejaká prog metalová kapela, o brilantním zvuku ani nemluvě. Obzvláště již dříve vypuštěná píseň “All Eire Will Quake” s krátkým basovým intrem v tomto ohledu vyniká. Naproti tomu u kytar se toho po zvukové stránce od minula příliš nezměnilo. Ještě o něco více potemněly a zhoustly, posunuly se zvukem ještě blíže k hutnému doom metalu, ale nejde o tak patrné změny jako v případě čtyřstrunné sestry. Ani v případě bicích nedošlo k nikterak důležitým nebo výrazným změnám, zato folková složka byla ještě o ždibec více osekána a není u slova tak často. Na druhou stranu z ní mám pocit, že když už dostane příležitost, promlouvá mnohem výrazněji, než tomu bylo dříve. A ano, po vzoru minulého alba stále absentují klavírní melodie, jaké můžete pamatovat z druhé řadovky “Gealtacht Mael Mórdha” a kterých se už znovu nejspíše nedočkáme. Zbývá tedy už jen zpěv – naprosto nezaměnitelný vokál Roibéarda Ó Bogaila, sic stále pěje především ve své charakteristické poloze, se pouští do odvážnějších kousků a poloh nových. Zaujal mne mohutně znějícící zpěv ve druhé “King of the English” (která je podle mě jednou z nejlepších písní, jakou kdy kapela nahrála), jenž je dostatečně uzemňující sám o sobě, nemluvě o momentech, kdy se buď vy nebo vaše okolí nacházíte v podobně pochmurné náladě, jakou Mael Mórdha na novince míchají. V závěru titulní písně “Damned When Dead” nebo třetí “Dawning the Grey” pak pro změnu Riobéard přechází až do hlubokého growlu a i ten působí skvěle, obzvláště v první jmenované efektně dokresluje závěr alba.

Když ovšem pominu samotný zvuk nástrojů, největších změn doznala struktura skladeb. Rukopis kompozic je pořád dost charakteristický na to, abyste ho bezpečně poznali, přesto mi ze všech dosavadních počinů přijdou písně nejrozmanitější a melodičtější. Nepamatuji si, že by se nějakém dřívějším albu objevila kytarová melodie jako ta z počátku druhé poloviny již zmiňované “Dawning the Grey”. Skvělou kytarovou melodií se honosí i “The Sacking of the Vedrafjord” nebo závěrečná “Damned When Dead”. I riffy mi přijdou mnohem propracovanější, než tomu bylo v minulosti. Tím nejpovednějším se může pyšnit právě “All Eire Will Quake” či hned následující “Bloody Alice (of Abergavenny)”, ale vyloženě nepovedený není žádný. Ostatně, takové riffy snad Mael Mórdha ani neumí. Nelze si rovněž nepovšimnout faktu, že ačkoliv zvuk ještě o něco potemněl, album působí živějším dojmem než jeho předchůdci, a to i přesto, že se ve většině případů opět nese ve středních tempech, což přisuzuji na vrub právě rozmanitosti. Skladeb je opět osm, avšak tentokráte došlo i na jedno intermezzo v podobě dvouminutové “A Dirge”, jež se nachází na předposledním místě a představuje intro k závěrečné titulní písni. Plnohodnotných skladeb je tedy jen sedm, přičemž oproti předchozím deskám se jejich minimální délka trochu protáhla. Nyní neklesá pod pět minut, ale jen jednou přesáhne osm minut, a to o pouhých deset sekund. Spolu s vyrovnanou kvalitou materiálu tak Mael Mórdha naplňují další z charakteristických rysů svých alb – konzistenci. “Damned When Dead” opět drží pěkně pohromadě a nedává posluchači potřebu jakoukoliv píseň přeskakovat. Ačkoliv deska nemá žádný jasně vytyčený koncept, postupně graduje k závěřečnému žalmu a skladbu za skladbou buduje jedinečnou atmosféru plnou melancholie, deštivého počasí a rozbouřeného moře, na kterou mají tihle Irové patent.

“Damned When Dead” rozhodně není špatné album a určitě jím nejsem zklamán. Trochu jsem čekal, že se Mael Mórdha opět pošoupnou ještě o něco dál, stejně jako to udělali mezi alby “Gealtacht Mael Mórdha” a “Mannanán”, přesto jsem s výsledkem nadmíru spokojen. Mael Mórdha se tak dostali do stadia, v jakém se nachází i poslední počiny žánrových kolegů Primordial nebo Moonsorrow. Našli svoji charakteristickou tvář, kterou se snaží postupným úsilím brousit k dokonalosti, pro posluchače znalého předchozích desek se tedy žádné překvapení nekoná. Všem ostatním, zejména příznivcům pagan metalu v jeho nejčistší podobě, mohu album jen a pouze vřele doporučit, protože když nepočítám květnový počin “Roots” od Ársaidh, letošní rok už v rámci žánru lepší desku s největší pravděpodobností nenabídne.


Další názory:

Tahle kapela prostě umí – co jiného se na to dá říct. Že je irská pohanská scéna velmi specifická a svým způsobem unikátní, to není žádné velké tajemství, ba právě naopak je to poměrně známá věc. Mael Mórdha sice možná na první pohled stojí trochu ve stínu těch nejznámnějších jmen jako Cruachan nebo Primordial, jejich tvorba však je (a vždy byla) neméně kvalitní, což “Damned When Dead” jenom potvrzuje. Ačkoliv říkat “jenom” možná není tak úplně na místě, protože ono to vlastně není málo. Hlavním poznávacím znamením desky je přesně to, co je hlavní u všech obdobných kapel, a sice charakteristická a nezaměnitelná zádumčivá atmosféra – avšak nutno dodat, že i přes jednotná poznávací znamení mají všechny tyto irské folk/black kapely svou vlastní tvář. Mohlo by se sice zdát, že už toho bylo dost a že by se člověk té ostrovní osudovosti měl pomalu přejíst, ale ani omylem, stále je to velice působivé a unikátní. Víc k tomu nemám snad moc co říct, jelikož právě atmosféra, která pramení snad z každého tónu a každé linky excelentního vokálu, je pro mě v případě “Damned When Dead” tím určujícím faktorem. Vše formální zaznělo už v hlavní recenzi a můžu s tím v podstatě jen souhlasit – stejně jako souhlasím s tím, že vrchol roku na poli pohanské scény mají Mael Mórdha téměř jistý – tudíž se už jen rozloučím vysázením poctivých osmi bodů…
H.


2 komentáře u „Mael Mórdha – Damned When Dead“

  1. Táto skvelá partička má asi nejaké zvláštne kúzlo; nie a nie sa odtrhnúť od jej počúvania, aj keď som mal inú (súrnu) robotu. Skvelá doska!
    Inak, nie som si istý, či sa náhodou kapela neprehodila z pohanského metalu na opačný protipól, totiž hneď úvodná Laudabiliter (Velebiteľ Boha) má hneď prvé slová “Kyrie eleisson, Kriste eleisson…” (Pane, zmiluj sa, Kriste, zmiluj sa…). Priznám sa však, že som texty príliš zatiaľ nesledoval, takže sa môžem mýliť.

    1. Já jsem texty k aktuální desce taky ještě nečetl, ale obecně… všechny tyhle kapely, který se v hudbě věnují mytologii a starý historii, na to křesťanství dřív nebo později zákonitě narazit musí, protože v jistý době ten nástup křesťanství proběhl v podstatě v celý Evropě a původní (pohanský) náboženství šly do útlumu. Bez kontextu celýho textu těžko soudit, ale upřímně bych fakt hodně, hodně divil, kdyby se Mael Mórdha dali na propagaci Ježíška :)

Napsat komentář: H. Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.