Necrophobic - Mark of the Necrogram

Necrophobic – Mark of the Necrogram

Necrophobic - Mark of the Necrogram

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Mark of the Necrogram
02. Odium caecum
03. Tsar Bomba
04. Lamashtu
05. Sacrosanct
06. Pesta
07. Requiem for a Dying Sun
08. Crown of Horns
09. From the Great Above to the Great Below
10. Undergången

Hrací doba: 48:14

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Někdy to bývá docela složité recenzi zažít. Když je těch témat pro úvod hodně, jde ještě o tu příjemnější variantu, ale častěji se stává, že člověka prostě nic nenapadá. Zrovna u Necrophobic se ovšem introdukce článku sama nabízí, poněvadž u téhle švédské kultovky se toho v posledních dělo poměrně dost.

Nejprve se ještě vraťme k minulému albu „Womb of Lilithu“ z roku 2013. To kapelu zachytilo ve fázi po odchodu dvojice dlouholetých sekerníků Sebastiana Ramstedta a Johana Bergebäcka. Na jejich místo přišel jiný ostřílený borec Fredrik FolkareUnleashed (a také se mihnul Robert Sennebäck, který nicméně album nenatáčel), plus část kytar na „Womb of Lilithu“ nahrál i tehdejší vokalista Tobias Sidegård. Bohužel se tahle personální obměna na kvalitě nahrávky podepsala docela výrazně, protože z toho vylezla s dost velkou pravděpodobností ta nejslabší deska v historii Necrophobic. Aby toho nebylo málo, souběžně s jejím vydáním se provalilo, že Sidegård tak trochu holduje praktikování domácího násilí na manželce a dvou dcerách, na základě čehož se s ním zbytek Necrophobic rozloučil.

Následovaly další personální rošády. Na pozici zpěváka přišel – respektive se vrátil – Anders Strokirk, jenž u Necrophobic kdysi nařval debutovou fošnu „The Nocturnal Silence“ z roku 1993. To ale nebylo vše. Za čas ze sestavy odchází i Folkare a kytarové práce se opět ujímá duo RamstedtBergebäck. A opět je tato změna silně cítit. Tentokrát v tom pozitivním slova smyslu.

Nezáživné „Womb of Lilithu“ budiž zapomenuto. Novinka „Mark of the Necrogram“ totiž jednoznačně ukazuje, že severská stálice ještě do starého železa nepatří a pořád dokáže nabídnout pořádný kus poctivého hoblovacího metalu, v němž vítězí smysl pro tradici nad progresí. O tom ostatně svědčí už obal – když o jeho nakreslení požádáte Necrolorda, je už dopředu jasné, jak bude vypadat a že bude vypadat kurva metalově. Taková je v jistém ohledu i hudební náplň.

Artwork mě nicméně nezasáhl. Už mě ty Necrolordovy malůvky trochu nudí, poněvadž je to furt na jedno brdo. Zato obsah „Mark of the Necrogram“ mi radost udělal. Prakticky se to nese duchu v typickém pro Necrophobic – jedná se o kapelu natolik zavedenou, že snad ani není nutné nějak zevrubněji popisovat, co si pod tím představit. Na rozdíl od „Womb of Lilithu“ ale novinka šlape zodpovědně jak bulharská kurva a může se pochlubit slušnou řádkou skvělých metalových fláků.

Necrophobic

Kdybych měl vybrat jen dva vrcholy, asi bych nejprve ukázal na „Tsar Bomba“, což je prostě hymna jako prase, až z toho vždycky dostanu chuť nasadit křivák a provětrat mařenu. Hned následně bych pak zmínil šlapavou „Requiem for a Dying Sun“ s výborným jednoduchým riffem a chytlavým středním tempem.

„Tsar Bomba“ a „Requiem for a Dying Sun“ jsou ovšem jen špička ledovce. Ve skutečnosti na albu není track, co by mi vadil a nechtěl jsem jej poslouchat. A naopak těch povedených kusů se najde o poznání víc. Namátkou třeba „Lamashtu“, „Sacrosanct“, singlová „Pesta“ nebo titulní otvírák „Mark of the Necrogram“ jsou prostě dobré a ukazují, že Necrophobic ještě dech nedošel. Nejspíš i díky návratu prověřených kytarových borců.

Dovolil bych si prohlásit, že „Mark of the Necrogram“ je deskou, na niž skupina fungující nepřetržitě téměř tři dekády může být s klidem pyšná. Necrophobic na své novince nevymýšlejí nic nového, ale své pekelné řemeslo mají v malíku a nabízejí přesně takové album, jaké byste od skupiny jejich formátu, stylu a staří dnes chtěli slyšet. A to vůbec není málo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.