Pixies - Beneath the Eyrie

Pixies – Beneath the Eyrie

Pixies - Beneath the Eyrie

Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 13.9.2019
Label: BMG / Infectious

Tracklist:
01. In the Arms of Mrs. Mark of Cain
02. On Graveyard Hill
03. Catfish Kate
04. This Is My Fate
05. Ready for Love
06. Silver Bullet
07. Long Rider
08. Los surfers muertos
09. St. Nazaire
10. Bird of Prey
11. Daniel Boone
12. Death Horizon

Hrací doba: 38:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Není mnoho kapel, které by ovlivnily generaci dalších tak moc, jako se to povedlo právě Pixies. Jejich netradičně agresivní, přitom dostupný zvuk dolehl bez přehánění na celá kytarová devadesátá léta, kdy právě oni patřili k prvním, kteří začali používat metodu klidných slok a výbušných refrénů, stejně jako kombinaci popové podbízivosti s punkovou drzostí. Smůla, že se rozpadli právě v průběhu rozkvětu rockové alternativy a grunge, takže si skutečný úspěch a ovace nikdy neužili, na rozdíl od jejich početných následovníků. Pixies tak nikdy nebyli součástí hlavního proudu, ale namísto toho začal stoupat jejich kultovní status. Po návratu na scénu roku 2004 už se nedalo čekat, že by se někam posouvali.

I z toho důvodu bylo překvapením, že v roce 2014 vydali po dlouhých třiadvaceti letech novou řadovku „Indie Cindy“, která byla kompilací nedlouho předtím vydaných tří EPček. Tvořit novou tvorbu je zřejmě začalo bavit, a tak i když řady opustila Kim Deal, trojice Black Francis (nebo Frank Black), David Lovering a Joey Santiago k sobě přibrali Paz Lenchantin a jelo se dál. Tři roky staré „Head Carrier“ a nynější „Beneath the Eyrie“ ukazují, že Pixies jsou stále tu a nechtějí se stát pouze nostalgickým aktem.

Pohled na nové desky může být různý. Jsou tací, kteří kvitují, že jejich oblíbená kapel stále tvoří a snaží se oživit katalog o nové kousky. Pak jsou tu ti, kteří novinky nemohou vystát, protože kouzlo starých Pixies je to tam a nynější skladby ho akorát pohřbívají. Najdou se i fanoušci, kteří novou tvorbu zcela ignorují, což byl ostatně po dlouhou dobu i můj případ. Co se ale mě týče, nacházím se někde mezi prvními dvěma možnostmi – je sice fajn, že Pixies pouze neholí své fanoušky a snaží se být stále aktivní i studiově, ale jejich současná práce ve studiu se s tou klasickou nedá srovnávat.

„Beneath the Eyrie“ se mi ze všech ponávratových alb líbí ale nejvíce. Podařilo se zde zachytit zajímavou atmosféru, což předchozím nahrávkám chybělo. Přisuzuji to značně gotickému aranžmá, díky němuž je deska temná, což stvrzují i fantaskní texty. Ve stylu je také dost cítit vliv Frank Black and The Catholics. Silné momenty, které mohu označit za opravdu dobré, se nachází hned na začátku. Ponurá „In the Arms of Mrs. Mark of Cain“, hitová „On Graveyard Hill“ a typicky pixiovská „Catfish Kate“ představují to nejlepší z „Beneath the Eyrie“. Zajímavě chytlavá je také následující „This Is My Fate“ s podivně westernovou-tomwaitsovskou náladou, ovšem po ní už jdou věci o něco dolů.

Dojem zkazí nepříjemně vlezlé záležitosti jako „Ready for Love“ nebo „Long Rider“, kterým schází ono vkusné pracování s melodiemi, jako to uměli kdysi právě Pixies. Pochmurná „Silver Bullet“, nacházející se mezi nimi zase potěší, zejména její ostřejší party jsou povedené, i co se temnosti týče je na tom lépe než třeba „Los surfers muertos“. Na rozdíl od surf-punkové „St. Nazaire“, kde to rozjaření Blackovi těžko věřím. Je to chytlavé a podobně agresivnější věci současným Pixies tuze chybí, ale když slyším, jak by to mohlo vypadat, tak docela chápu, že už hrají spíše na klidnější notu a Black nekřičí tak často jako dřív, stejně jako Joey neskřípe kytarou.

Závěr v podobě „Bird of Prey“, „Daniel Boone“ a „Death Horizon“ je pak vyloženě nudný. Sice jsou z toho Pixies poznat, ale tato unylá podoba mě moc nebere. Za dobrou mohu označit snad poslední „Death Horizon“, která se opravdu hodí právě jako závěr alba. Dá se tedy napsat, že průběh nové desky má sestupnou tendenci – začala velmi dobře, poté klesla do poslouchatelného průměru, až skončila v zapomenutelných vodách.

V kontextu poslední tvorby Pixies je ale „Beneath the Eyrie“ nejpovedenější prací. Poslouchá se snadno, takových pět skladeb je opravdu dobrých a díky zdařilému zvuku a směřování působí jednotně. K porovnávání se starými nahrávkami se ani neodhodlávám, protože to nemá smysl a výsledek je předem jasný. Ač to tak z textu nemusí vypadat, „Beneath the Eyrie“ je slušná, avšak až příliš průměrná rocková deska na pár poslechů. Neurazí, ale tuším, že se k ní moc vracet nebudu.

Pixies


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.