Země: Itálie Žánr: alternative rock Datum vydání: 14.10.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. Play Harder 02. The One 03. Awake 04. Neverfailing Superstar 05. 15′ of Fame 06. Inglorious Time 07. Shall We Be Safe 08. Don’t Say Goodbye 09. She’s All Over 10. Fight It Out 11. Underworld 12. Now Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Scarlet Records

Abych vám řekl pravdu, slovo “alternative” ve všech svých tvarech mi poslední dobou leze děsně na nervy, a to především v hudbě. Škatulky alternativního rocku či metalu, se kterými se setkávám nejčastěji, toto rozhořčení reprezentují nejvýrazněji. Tak zaprvé, již slovo alternativní samo o sobě de facto popírá veškerá škatulkování. Pokusíme-li se, jakkoliv je to nemožné, oprostit od tohoto faktu, člověk od onoho alternativního dostává prakticky pořád to samé – jakmile slyším škatulku alternative metal, častokrát jde o moderní cosi s přísadami coru nebo nu-metalu, takže už jen z principu o žádnou alternativu nejde. Podobným případem jsou i italští Planethard, kteří se sice snaží tvářit a znít krapet jinak, jen jim to moc nejde. Italové k nám přicestovali pod škatulkou alternative rock/hard rock, a i když s oním zařazením kdekdo souhlasí, slovíčko alternative v jejich případě zkousnout nedokážu – tohle je prostě hard rock toho nejobyčejnějšího zrna.

Planethard byli založeni před deseti lety v roce 2004, tehdy ještě jako coverová kapela hrající skladby od Bon Jovi, Mötley Crüe nebo Skid Row. Už jen tato informace ve mně nevzbudila příliš velké nadšení, spolkům tohoto ranku jsem totiž nikdy nepřišel na chuť a jsem si bytostně jistý, že se tak ani v budoucnu nestane. To jen tak na odbočku, teď honem zpět k historii Planethard. Italové ještě ve stejném roce začali skládat první skladby, brzy vylezlo první EP a do dnešního dne i tři dlouhohrající desky včetně letošní “Now”. Netuším, jak je na tom novinka oproti deskám minulým po hudební stránce, nicméně po té grafické tady nějaké zlepšení je, a i když obal “Now” není nějaký zázrak, oproti obálce “No Deal” z roku 2012 se na něj dá alespoň koukat bez újmy na zdraví.

Od Planethard jsem rozhodně nečekal nějaký dechberoucí koncepční epos, ale přinejměnším kopec solidní, byť trochu jednodušší zábavy. Vždyť hard rock tu nikdy nebyl od toho, aby posluchače bavil intelektuálně, ale od toho aby prvoplánově zabavil. Jenže přiznám se, od deset let fungující kapely jsem čekal přeci jen něco víc než jen klišovitou pavučinu, do které se snad čas od času chytne nějaká snědá Italka.

Začněme ale od toho lepšího – od zvuku. Ten je výborně čitelný a splňuje všechny předpoklady pro vznik solidní nahrávky. Na druhou stranu dnes si podobné podmínky může dovolit pomalu každý druhý. To podstatné přichází s hodnocením umu skladatelského, který je, slušně řečeno, bídný. Což o to, na “Now” se několik ucházejících se pasáží najde, nicméně je tu několik “ale”. První “ale” spočívá v až nechutném opakování refrénů při minimálním variování slok a z povedeného chytlavého momentu se, ejhle, stává pasáž otravná. Teď k druhému “ale”. Jasně, do hard rocku odjakživa patřily i sladší baladické skladby, ovšem to, co Planethard v tomto oboru předvádí, lze přirovnat nechutným lezením do konečníků. Píseň “Don’t Say Good Bye” toho budiž tím nejlepším příkladem, navíc nezůstává osamocena, třeba taková “Neverending Superstar” jí “zdařile” sekunduje.

Vše, co se na “Now” děje, je extrémně předpovídatelné a zkrátka tu není věc, která by vás donutila přidat na hlasitosti. Jeden zajímavý element se tu ale přece najde. Několik málo songů je okořeněno vlivy řekněme modernější zámořské hudby a žánrů tlustostrunných kytar. Právě jejich hluboké tóny jsou jedním z mála vystopovaných pozitiv. Je však djentový “semtamťuk” podstatným důvodem alternativního škatulkování? I tyto prostředky jsou totiž opět použity pro nepříliš záživné a především hodně jednoduché variace refrénů a slok, často i v nepříliš povedené podobě, což se týká třeba patetického refrénu “She’s All Over”, příšerně klišovité “Underworld” a koneckonců i druhé “The One”.

Co naplat, “Now” mě jednoduše nebaví. Desce nedají upřít některé zajímavé momenty, ale těch, co mě vyloženě nudí nebo dokonce otravují, je o poznání víc. Navíc je tu ještě jeden fakt – Planethard vykrádají muziku, které jsem nebyl čistě subjektivně nikdy nakloněn. Uznejte sami, poslouchali byste kopii něčeho, co vás již v originále nebere? Jsem si jistý, že mezi fanoušky takových Gotthard se Planethard neztratí a některé budou dokonce i bavit – to ostatně dokumentuje počet příznivců na Facebooku. Můj názor na “Now” se tím však rozhodně nemění.