Profanatica - Rotting Incarnation of God

Profanatica – Rotting Incarnation of God

Profanatica - Rotting Incarnation of God

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.10.2019
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Liturgy of Impurity
02. Prayer in Eclipse
03. Broken Jew
04. Washed in the Blood of Lord
05. Sacramental Cum
06. Mocked, Scourged and Shit Upon
07. Tithing Cunt
08. Rotting Incarnation of God
09. Eucharist in Ruin
10. In My Kingdom

Hrací doba: 37:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp 2

O Profanatica už nemusím psát žádné elaboráty a že se při poslechu jejich desek snižuje IQ až někam k hodnotám uslintané idiocie, víme z recenze desky minulé, na kterou vás tímto odkazuji. Od vydání „The Curling Flames of Blasphemy“ došlo v kapele k zásadním změnám, a to nejen v sestavě, ale dokud bude u kormidla Paul Ledney, tak se posluchač vždycky dočká jen rouhavého, dřevního primitivismu ve stylu Necrovore, který si upřímně zamilují zejména degustátoři metalové hniloby made in 1980’s. Ale vzhledem k tomu, kolik sraček, chcanek, blití a mrdky už bylo nebohému Ježíši v textech Havohej/Profanatica vmeteno do ksichtu, tak se tomu bordelu, co kapela produkuje, obvykle říká black metal.

Když jsem teda zmínil ty změny: Profanatica už vícekrát dokázali, že obměny ve strunné sekci mají minimální vliv na znění kapely, takže nezájem, ale upsání Season of Mist mě znervóznilo stylem, jako bych ráno na jahodě objevil podivný útvar. Vzpomněl jsem si totiž, jak rozpačité dojmy jsem měl z desek Bestial Mockery, Inquisition a do jisté míry i Revenge poté, co u nich došlo k totožné výměně stájí, tedy když přešli od respektovaných undergroundových labelů k monstr-firmě, kde se prostě musí vydělávat. Ale pak jsem si s první ukázkou z novinky připomněl, co jsou Profanatica zač, a hned mi bylo lépe na duši. Těch pár narudlých skvrn taky vzniklo jen z podráždění nakyslým kundím šlemem.

Když nad „Rotting Incarnation of God“ přemýšlím, cítím se, jako bych měl psát o další desce Motörhead. Všichni víme, že to nejzásadnější vyšlo už dávno a nové desky jsou prostě variace na téma kdysi vytesané do kamene, ale taky o nich nelze smýšlet jako o mdlých sračkách, co vychází jen ze setrvačnosti. Desky Profanatica jsem si vždycky po vydání fest užil, ta nejnovější není výjimkou. Mohl bych zde hlouběji analyzovat změnu produkce, připomenout, který song staršího data je zde nově přemrdán, případně vypíchnout oblíbené skladby. Jenže já stejně vím, že jakmile dopíšu článek a za pár měsíců profanatického absťáku dojde na cákání černé mrdky z repráků, tak to bude s „Grand Master’s Session“, „Sickened by Holy Host“ nebo rovnou „Dethrone the Son of God“. On z těch starých tracků bude stejně sestávat i koncertní setlist. Nepochybuji ale o tom, že by koncert nekrojebtišek vraždil, i kdyby se hrály primárně nové skladby a staré kulty by se přidaly jen tak, aby se neřeklo.

„Rotting Incarnation of God“ bude možná pro některé prvním kontaktem s Profanatica, ať už kvůli labelu nebo skutečnosti, jak se Ledney a spol. koncertně rozšoupli. A to určitě nevadí, protože album nabízí solidní kolekci klasických profanatismů o obracení naruby a rvaní čertovského ptáka do huby, a proto ho nemusím strhat. Minimálně půlka skladeb jsou fakt slušné hitovky a ten zbytek taky nestojí za úplné hovno. Je ovšem škoda, že novinka nejde v žádném ohledu do extrému jako třeba „Thy Kingdom Cum“ nebo „Disgusting Blasphemies Against God“. Rozhodně, a to je neoddiskutovatelné, by jí prospěla výraznější basa. Ale to je „problém“, asi jako když po solidním řachání do řitě vytáhnete péro i se smradlavým kmínkem za ráfkem. Radost z mrdu to sice nezkalí, ale nemusel by tam být, že ano. Tady by basa taky nemusela jen tak neškodně drnčet v pozadí.

Profanatica

Navzdory tomu, co se nám snaží nabulíkovat vzdělávací filmy pro dospělé nebo moudré bichle nejmenovaných influencerů z Brna, lepší než nepříčetný náklep do oflusané prdele, je klouzání v důkladně promaštěném pičisku. Black metal lze určitě hrát lépe, honosněji nebo také temněji, agresivněji atd. atd., ale o to nejde, protože i štych prdelní je čas od času náramně zábavný a Profanatica je prostě Profanatica: Tohle je, prosím, páté album Profanaticy, konec recenze.

P.S.: Pokud jdete 21. do té cihelnaté díry bez hajzlů, tak tam laskavě nestůjte s rukama v kapsách jak piče a dejte si na Profanaticu aspoň trochu do žeber.


10 komentářů u „Profanatica – Rotting Incarnation of God“

  1. Za mě super album. Hlavně Sacramental Cum a Tithing Cunt jsou totální pecky.
    Naživo bych si ty nové skladby dal dost rád, i když to vypadá, že hrají furt to samé.

  2. Psaný v kocce? Super <3

    Jinak klasická Profanatica, unholy bigbeat, 3-5 sranda poslechů a díkyčau, tentokrát mě nejvíc bavil šroťák.

  3. A já se furt divil jakou, že cestou se dostala tahle deska mezi recenze ve Sparku. Tam pochopitelně nepochodila a skončila někde mezi posledními (ne-li zcela poslední). Pes je zakopán v tom labelu, to jsem nevěděl, že jsou zrovna v téhle stáji, byť SOM vydává zajímavé kapely…

    1. Myslím, že pro kapelu jako Profanatica je poslední místo v hodnotící tabulce časopisu jako Spark spíš dobrá vizitka :D

  4. No to je hnojník. První čuchnutí ke kapele.. a je to hnojník :) Ale dost mně teda zajímá, co pan Metaetc. myslel moudrou bichlí nejmenovaných influencerů z Brna :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.