Země: USA Žánr: technical death metal Datum vydání: 15.2.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Cycles of Suffering 02. Purgatorial Punishment 03. Eminent Wrath 04. As Grace Descends 05. Sullen Days 06. Pinnacle of Bedlam 07. My Demise 08. Inversion 09. Rapture of Revocation 10. Beginning of Sorrow Hodnocení: Stick – 8,5/10 Kaša – 6/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: facebook / twitter

Kapela, která měla nesporný vliv na většinu současných brutálně i technicky laděných death metalových spolků, přichází s novým albem, na něž se čekalo dlouhé čtyři roky. Řeč je o NY veteránech Suffocation, kteří s “Pinnacle of Bedlam” ukazují, jak by měl současný death metal vypadat. V první řadě už obal z dílny Raymond Swanlanda slibuje kvalitní jízdu.

Když se Suffocation v roce 2004 přihlásili s albem “Souls to Deny”, což byla první dlouhohrající nahrávka po devítileté pauze od alba “Pierced from Within”, v řadách fanoušků zavládlo enormní nadšení, které ale posléze poněkud ochladlo s následujícími zářezy “Suffocation” a “Blood Oath”, jež přece jen tak úplně do všech uší nezapadly tak, jak by měly. Myslím, že s letošním počinem se netřeba bát. Kapelu velmi nakopl příchod (návrat?) tlučmistra Davea Culrosse, který s kapelou natloukl patnáct let staré EP “Despise the Sun”. Nemůžu říct, že bych neměl rád hru původního bubeníka Mikea Smithe, ale přece jen silná technická zdatnost Culrosse u téhle desky není na škodu. Jedna technická finesa střídá druhou a v mžiku sází sebejisté klepce.

Že kapela rozhodně není zralá na důchod, je jasné už od první skladby “Cycles of Suffering”, kapela servíruje své typické znaky, brutální, ale přesto technické riffy, na které má trademark už od prvních studiových záseků. Protože nikdo z přítomných není žádný nováček, nepřichází ani stereotyp a většina skladeb je logicky poskládaná a každá pasáž zde má své místo. Kdo měl tendence ovlivňovat novější tvář Suffocation z trendovosti, tady se není čeho bát. Pokud se některé úseky zdánlivě otírají o deathcore, je to jenom tím, že samotný žánr vychází z death metalu, jaký uvedli na scénu právě Suffocation. Přestože se tedy hudebně jedná o klasiku, není nouze o překvapivé momenty (úvod “Sullen Days”, takovou pasáž bych od téhle kapely opravdu nečekal). V klipové “As Grace Descends” mají zase velmi silný tah na branku a oldschoolový feeling. Těžko vyloženě nějakou skladbu vyzdvihovat, i když výše zmiňované zapůsobily na první poslech vcelku spolehlivě.

Co se rozhodně povedlo, je nazvučení, to totiž málokdy bylo silnou stránkou kapely, některé nahrávky se povedlo přímo zprasit. To naštěstí není případ nového alba a vy si můžete Suffocation vychutnat naplno, protože vám jediný zvuk nezůstane skrytý pod balastem špíny. Riffy nezakrývají výborné basové linky v podání Dereka Boyera, který dostane i svých pár vteřin slávy v podobě samostatné vyhrávky. Stejně tak už zmiňované výborné Culrossovy bicí party (jediná výjimka je tvořena tradiční přehrávkou ze zvukově nejzmršenější desky “Breeding the Spawn”, tentokrát jde o skladbu “Beginning of Sorrow”, kterou nahrál původní bubeník Mike Smith, takže lze přímo porovnat styly obou bicmanů) jsou nazvučené bezkonkurenčně. Kytary zní přesně tak, jak by u Suffocation měly znít, pod nánosy riffů přináší i promyšlená sóla, jež patří k jasným plusům nahrávky. Co se týče guturálního projevu Franka Mullena, mám pocit, že zní zatím nejlíp v novodobé historii kapely. Textově je album inteligentně pojato, vycházejíc přitom z tibetské Knihy mrtvých jde o vcelku filozofickou záležitost. Koneckonců, proč ne? Téma pro zpracování je to více než zajímavé.

Myslím si, že Suffocation přišli s albem, které se v očích fanoušků death metalu vyhoupne (v mnoha případech už neotřesitelně na tomto piedestalu stojí) velmi vysoko, a troufám si to říct, přestože se rok teprve rozjíždí. Dle mého velice silná deska, která se ale trochu hůř naposlouchává, zpočátku se totiž skladby mohou poněkud slévat dohromady, než začne posluchač vnímat ty hlavní nosné motivy písní, podle nichž je dokáže od sebe rozeznat. Některé občas jen tak prošumí i po delší době, tudíž lze počítat, že občas vaše pozornost zaškobrtne. Jakmile jsem ale dozrál do stadia, kdy už mám desku v krvi, dokážu ty slabší momenty vstřebat a plně si vychutnávat ty nejsilnější chvíle bez nějakého pocitu výrazného poklesu kvality.

Další názory:

Death metaloví veteráni Suffocation si pro letošek nachystali sedmé studiové album, které je tak klasické, jak jen to jde. “Pinnacle of Bedlam” obsahuje typické prvky jejich smrtící tvorby a není důvod jim vyčítat, že si tahle partička jede to svoje, protože to stále znamená nadprůměrné album. Trošku mě zamrzel odchod legendárního bijce Mikea Smithe, který si ještě na rozlučku zabouchal v poslední skladbě, ale Dave Culross se jeho stoličky zhostil se ctí. Po předchozím, z vody vařícím “Blood Oath” je novinka zase krokem k lepším zítřkům a rozhodně větším nářezem. Kratší stopáž a údernější skladby udělaly své a pecky jako “Cycles of Suffering” a “Eminent Wrath” za sebou nechávají všechny zbylé kousky, které jsou na poměry kapely standardem, jež neurazí, ale že bych si zase sedl na prdel, to ne. Prostě další album Suffocation, ze kterého půjdou skalní fanoušci do kolen. Pro mě zůstávají zárukou dobře odvedené práce v žánru, který kdysi pomáhali utvářet.
Kaša