Země: Nizozemsko Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 12.9.2012 Label: Psychonaut Records Tracklist: 01. Paper Waves 02. Meltdown 03. Paralyzed 04. Heroes for Ghosts 05. Gemini I 06. Missing Seasons 07. I Can See Four Miles 08. Gemini II Hodnocení: Ježura – 8,5/10 Kaša – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Nizozemští The Gathering jsou jednou z kapel, která za ta dlouhá léta své existence nejenže učarovala spoustě fanoušků, ale také zanechala nesmazatelné stopy ve vývoji doom metalu, atmosférického rocku, trip rocku a jejich nejrůznějších kombinací. V roce 2007 však přišel šok, se kterým se mnozí doteď zcela nesrovnali. The Gathering opustila zpěvačka Anneke van Giersbergen, která byla tváří kapely prakticky po většinu její existence a spousta lidí si kapelu bez Anneke a jejího úžasného hlasu nedovedla vůbec představit. The Gathering to ale naštěstí nezabalili, z norských Octavia Sperati si namluvili zpěvačku Silje Wergeland a s ní za mikrofonem natočili a v roce 2009 také vydali desku “The West Pole”. S tou však přišlo lehké rozčarování, neboť velmi zjednodušeně řečeno nebyla až tak dobrá jako její předchůdci. Někteří tedy se slzou v oku obrátili svoji pozornost jinam, a zbytek čekal, jestli deska následující prohloubí pochybnosti, které přišly s “The West Pole”, nebo jestli The Gathering dostojí svému renomé v plné šíři. Píše se rok 2012 a album s názvem “Disclosure” dorazilo na pulty obchodů. A něco mi říká, že vás asi zajímá, jaké je…

Po prvním poslechu, který jsem albu věnoval, bych jej popsal jako svěží, kompaktní a se zřejmým potenciálem k postupnému odhalovaní skrytých krás. A především motivující k poslechům dalším, protože nepamatuji, že bych v posledních měsících nějaké album točil tolik a tak ochotně jako “Disclosure”. A těch nesčetně poslechů nezůstalo bez následků, protože “Disclosure” opravdu postupně začalo odhalovat jedno příjemné překvapené za druhým a jednotlivé skladby postupně začaly nabírat na výrazu. Z otevíračky “Paper Waves” se tak namísto poněkud tupé smyčky vyklubala příjemná a drobnými detaily potěšující záležitost, s předstihem vypuštěná klipovka “Heroes for Ghosts” najednou oslnila působivou vnitřní strukturou a místo dříve nevýrazné “I Can See Four Miles” teď neposlouchám nic menšího než ve všech směrech krásnou “I Can See Four Miles”…

Struktura skladeb, kterými “Disclosure” oplývá, rozhodně nejde popsat jedním termínem, protože jak je u nekonformních kapel, ke kterým The Gathering bezesporu patří, dobrým zvykem, struktura se liší případ od případu. Místy se přibližně respektuje klasické rozvržení sloka – refrén, někdy se skladba postupně vyvíjí a roste, jinde je zase co do struktury poněkud jednotvárná, ale dohání to na jiných frontách… Dělit jednotlivé skladby do takových kategorií by však jejich skutečnou náturu značně trivializovalo, protože naprostá většina tracklistu tu více, tu méně zřetelně kombinuje všechny nastíněné charakteristiky a nějaké hranice zde opravdu neplatí. Mnohem důležitější je však jiná věc, a to že ani jedna skladba není slabá a naopak každá je velmi osobitá, a to i přesto, že některé klidnější pasáže by člověk asi jen tak správně nezařadil, kdyby dříve nebo později nepřišel nějaký moment nebo motiv, který dá jasně najevo, jaká že skladba to zrovna hraje. Ve většině případů bych to asi považoval za dost fatální vadu na kráse, jenže The Gathering ani tady nedávají moc prostoru k nějaké zásadní kritice, a to z jednoho prostého důvodu – každá z těchto zdánlivě nevýrazných pasáží totiž i bez nějakého určujícího motivu oplývá spoustou krásných instrumentálních i vokálních hrátek, do kterých se stačí zaposlouchat, a rázem je jedno, že člověk na první dobrou netipne skladbu. Krom toho věřím, že i tenhle detail odpadne poté, co se album definitivně usadí v paměti, protože i když mám za sebou opravdu hodně poslechů, z každého dalšího si odnesu byť jen hodně nenápadné záchytné body, které postupně vybarvují bílá místa na mapě “Disclosure”…

Je zajímavé, jak se v “Disclosure” snoubí dvě zdánlivě protikladné charakteristiky. Album drží pohromadě a každá jedna skladba vyrůstá z jakéhosi subtilního základu, který je společný pro všechny. Snad až paradoxní je potom skutečnost, že právě tento základ umožňuje vyniknout vzájemným rozdílům, které skladby vzájemně odlišují. V žádném případě se tedy nejedná o album osmi písniček, které se liší snad jedině názvem (a že bych pár takových dovedl vyjmenovat). Tento paradox je snad nejlépe vidět na obou částech “Gemini”, které si splést opravdu nejde, a to prosím sdílejí základní melodické motivy a do jisté míry i text! I z tohoto hlediska je tedy všechno v nejlepším pořádku a žádná nesoudržnost, která dovede zabít i jinak velmi podařené desky, se zde nekoná.

Co se týče soundu desky (pozor, nezaměňovat se zvukem!), moje hodnocení asi bohužel nebude tak vypovídající, jak by bylo v ideálním případě záhodno, protože moje znalosti diskografie The Gathering nejsou ani zdaleka tak hluboké, jak bych si přál a obzvlášť porovnáním “Disclosure” a desek z let 2000 až 2006 tak moc neposloužím. Jedno je však jisté – The Gathering pokračují v prozkoumávání alternativních rockových odvětví a zachovávají si při tom svoje typické výrazové prostředky a melodiku, což je pochopitelně nejmarkantnější u refrénů a na výraznější melodie orientovaných pasážích. A zjištění, že The Gathering nezapomněli, jak složit jednoduchou, ale dech beroucí melodii, hřeje u srdce…

Časy, kdy u The Gathering hrály prim jasné a zřetelné kytary, jsou už pěkných pár let minulostí, ale René Rutten i tentokrát dokazuje, že jeho kytara je pořád nezastupitelná, i když není vyloženě na očích. Většinou je to totiž právě kytara, kterou mám na mysli v souvislosti s těmi drobnostmi, které upoutají pozornost ve zdánlivě nevýrazných či plochých pasážích. Ale není to jen kytara. Jedním z nejsilnějších dojmů, jaký na mě album “Disclosure” zanechalo, je totiž neuvěřitelně pestrá paleta různých nástrojů a zvuků, které dotvářejí výslednou podobu desky a tvoří podstatnou část právě těch drobností, o kterých jsem se zde již několikrát zmínil. Tu jdou zaslechnout jemné housle, tu zase elektronická smyčka, a stranou nezůstávají ani klávesy, jejichž možnosti jsou zde využívány velmi zeširoka. Všechny tyhle linky je radost rozplétat a když takhle vyjde najevo lehká reminiscence industriálních zvuků ze skladby “Strange Machines”, která i se svým domovským albem “Mandylion” stihla vstoupit do dějin, je to jako by na posluchače tvůrci vyloženě mrkli…

Instrumentální stránka věci je pro The Gathering bezesporu naprosto esenciální, ovšem neméně důležitá je úloha vokálu, na který dlouhá léta fanoušci přísahali. Už na “The West Pole” se ukázalo, že Silje Wergeland zpívat umí a když už měl někdo převzít žezlo po božské Anneke, ona tak mohla učinit se vztyčenou hlavou. Ale teprve na “Disclosure” se ukazuje, jak dobře ostatní muzikanti zvolili. Silje zde totiž zpívá opravdu krásně a mě nenapadá byť sebemenší detail, který bych jí mohl vytknout (a to se hrdě řadím k zástupům fanatických obdivovatelů nepřekonatelné Anneke). Silje na to však tentokrát není sama, protože jí za mikrofonem pomáhá nejen baskytaristka Marjolein Kooijman, ale především klávesák Frank Boeijen, který si ve skladbě “Meltdown” střihnul hned podstatnou část sloky, a dlužno dodat, že se za ni rozhodně nemusí stydět.

Jaké tedy “Disclosure” je? Snad by stačilo říct že opravdu dobré, ale to by bylo pohříchu jednoduché, takže přidám další přívlastky. “Disclosure” je opravdu dobré, je krásné, přívětivé a osobní. Dovede posluchače vtáhnout, pohladit po duši, přivodit úsměv i postrčit k zamyšlení. Ale jen když ho necháte, protože přes všechny jeho nezpochybnitelné kvality a zdánlivou přístupnost to není hudba úplně pro každého. Kdo je však naladěn na stejnou vlnu, nemůže odejít nespokojen. I když “Disclosure” není nejlepším albem v početné diskografii tohoto trvanlivého nizozemského zázraku, dokazuje, že jsou The Gathering zpátky. Zase o něco jiní, ale zpátky…

Další názory:

Přiznám se, že když před několika lety ohlásila zpěvačka Anneke van Giersbergen svůj odchod z atmosférické holandské legendy, nečekal bych, že ještě někdy o albu The Gathering prohlásím, že je alespoň průměrné a že samotná kapela je i nadále svébytným uskupením, které má co sdělit. Minulé album “The West Pole”, na kterém se představila nová zpěvačka Silje Wergeland, bylo takové nijaké, nedodělané a jednotlivé písně neměly tu správnou atmosféru, kterou starší alba nestrádala. Takový nudný atmosférický rock, který ničím nepřekvapil a nedokázal pořádně zaujmout. “Disclosure” je naštěstí mnohem vyrovnanější, silnější a zajímavější album, které i po několika posleších překvapuje a nenudí. Dokonce i Silje, jejíž projev byl na minulém albu to jediné, co mne bavilo, se dokázala ještě zlepšit, a i když nechci říct, že by dala na skvělou a jedinečnou Anneke úplně zapomenout, tak dokázala, že je to osobitá zpěvačka s krásným hlasem a že si své místo v The Gathering zaslouží. Do popředí se prodralo trošku více elektroniky a není to vůbec na škodu, naopak tím skladby získaly zajímavý odér jako na albu “Souvenirs”. Vrcholem alba je pro mě rozmáchlá “I Can See Four Miles” spolu s dvojicí skladeb “Gemini I” a “Gemini II” a úvodní chytlavou “Paper Waves”. Nelze než přivítat The Gathering zpátky, jsem rád, že se pochlapili a vytáhli se s další povedenou deskou, která je vrací zpět na vrchol scény.
Kaša