Datum: 11.12.2014 Místo: Praha, Final Účinkující: Drom, Tengri, Ubožák

Koncertní abstinence mi byla v patách už zhruba týden, takže potřeba dostavit se na nějakou akci libou mým uším se každým dnem zvyšovala exponenciálně a završila se výpravou do pražského Finalu, jenž se mi představil v novém, dost kabátě. V jeho sklepení se představila čtveřice domácích kapel, které spojuje především deprese, zmar, zadumaná atmosféra a hutné riffy, přičemž jsem znal především liberecké Drom. Ty jsem naposledy viděl vloni v Crossu a od té doby mi úspěšně unikali, přičemž mezitím stihli vydat splitko s ruskými Moro Moro Land a docela jsem se na živé provedení nového materiálu těšil. Zbylé trio kapel jsem znal přinejlepším podle názvu (Tengri) nebo vůbec (Keysmoon, Ubožák), došel jsem tedy k tomu, že nejlepší bude nechat se překvapit.

Brzký začátek akce o šesté podvečerní způsobil, že jsem první kapelu vynechal a došel jsem až na Tengri. Z prvních Keysmoon jsem slyšel zhruba poslední song a půl, přičemž to, co jsem slyšel, nebylo vůbec špatné a nakonec jsem trochu zalitoval, že jsem nedošel dřív. V malém prostoru Finalu bylo už docela narváno, i když byl všední den, nízké vstupné očividně udělalo své (a to kluci u vstupu za kilo a víc nabízeli panák tuzemáku, vůbec jejich přístup dost oceňuju). Výměna pódia mezi Keysmoon a Tengri proběhla vcelku svižně a jejich půlhodinový set mohl začít. Byl jsem na jejich post-rock obohacený o housle docela zvědavý, protože jsem na jejich tvorbu prakticky neslyšel křivého slova, nicméně ve výsledku jsem vysloveně nadšený nebyl. Tengri hráli tak půl na půl. Dávali do toho všechno, to žádná, ale když nepočítám, že mi občas neseděl zvuk, samotná hudba byla chvílemi vážně skvělá, přičemž bych vyzdvihl hlavně poslední, hodně atmosférický song. Občas ale zničehonic prohodili znaménko, přehoupli se na opačnou stranu polarity a třeba druhá píseň s dost progresivním feelingem a agresivní hrou bicích mi nesedla vůbec. Nicméně když už to stálo za to, atmosféra by se dala krájet a já si ty chvíle vážně užíval, což pro mě chtě nechtě znamená hledání studiové tvorby a zápis Tengri na (ukrutně dlouhý) “must listen to” seznam.

Ubožák. Pro mě ten večer asi nejzáhadnější jméno, protože jsem absolutně netušil, co by mohlo hrát. Podle tematického zaměření večera jsem očekával nařvaný sludge či stoner, nicméně pánové k tomu přidali ještě slušnou porci blacku a záměrně rozladěné kytary. To však rozhodně nebylo negativum, protože do uší bijící disharmonická nesouhra ve výsledku fungovala možná až příliš dobře. Čtveřice muzikantů prezentovala písně dost misantropních názvů jako “Všichni lidi by měli hořet” (což je mimochodem výborný vál) nebo “Zima a strach”. Víc jsem si bohužel nezapamatoval, ale dost jsem se u toho bavil. A u hudby ještě několikrát tolik. Když nepočítám, že basák a kytarista za mikrofony přidávali komediální prvky podroušenou rozevlátostí, Ubožák měli všechno, co mě na sludgových bahnech baví. Energie měli na rozdávání, nechyběly naklepávací pasáže stejně jako uzemňující atmosférické plochy, takže jakékoliv důvody k nespokojenosti zůstaly pohřbeny hluboko pod zemí.

Posledním hodina večera patřila libereckým Drom. Než se kapely na pódiu vystřídaly, uteklo skoro půl hodiny, a protože ve Finalu platí tvrdá vláda desáté večerní, na jejich set zbylo nějakých 35 minut. To ale nakonec kdovíjak nevadilo, protože i tak to bylo intenzivní. Ze čtyř skladeb se dostalo právě i na dvě novinky z letošního splitka, za což jsem byl vážně rád. Jejich temnější háv mi tehdy dost sedl a dlouho jsem čekal, až si je budu moci poslechnout živě. “Kopí v zádech zabodlé” i o ždibec atmosféričtější “Věčný hlad” fungovaly na výbornou, hlavně silný závěr z druhé jmenované. Ze starších skladeb padly “Bratr a smrt” a “Kruh z ohně a oceli”, jestli mě paměť příliš neklame. Bylo mi jasné, že vzhledem k časovému presu na mojí nejoblíbenější “Hrob z ledu a kamení” nedojde, i tak jsem ale mohl odcházet nanejvýš spokojený. Když nepočítám občas trochu nesrozumitelný zvuk, což se vzhledem k obsazení čítající tři kytary dalo pochopit, byl to jasný hřeb večera, jemuž nechybělo prakticky nic. Před rokem jsem sice z Crossu odcházel ještě o něco víc nadšený, ale i tak to bylo dobré. Tak snad jednu z mých nejoblíbenějších kapel ze Sudet potkám dřív než za další rok.