ReVamp - Wild Card

ReVamp – Wild Card

ReVamp - Wild Card
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 23.8.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Anatomy of a Nervous Breakdown: On the Sideline
02. The Anatomy of a Nervous Breakdown: The Limbic System
03. Wild Card
04. Precibus
05. Nothing
06. The Anatomy of a Nervous Breakdown: Neurasthenia
07. Distorted Lullabies
08. Amendatory
09. I Can Become
10. Misery’s No Crime
11. Wolf and Dog

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Floor Jansen, která si udělala jméno jako zpěvačka dnes již neexistujících After Forever, si na nedostatek hudebního vyžití v posledních letech určitě stěžovat nemůže. Hostování u Arjena Lucassena, Devina Townsenda, Mayan nebo Nightwish je jedna věc, ale pevný základ, ke kterému se dá vždy vrátit, to je věc druhá – a přesně tím je pro Floor od roku 2009 kapela ReVamp, kde zpěvačka realizuje vlastní nápady a vize. Tři roky staré eponymní album sice žádnou velkou díru do světa neudělalo, nicméně podle reakcí kritiky a fanoušků šlo o slušnou nahrávku. Letos ale ReVamp přišli s novou deskou “Wild Card”, takže máme příležitost zjistit, jak se věci mají v roce 2013.

Pokud si dobře vzpomínám, když ReVamp před třemi lety vydali svoji prvotinu, protočil jsem ji asi tak jednou a pak odložil s tím, že mi to nic moc neříká. Že to není vůbec směrodatné hodnocení, asi není potřeba dodávat, a stejně tak je nasnadě, že žádné velké srovnání obou desek nepřijde. Přesto (anebo možná právě proto) jsem ale “Wild Card” pojal jako příležitost pro ReVamp, jak získat mé sympatie, a k prvním poslechům jsem přistupoval s opatrným očekávání solidní nahrávky. Věřte nebo ne, přesně takovou jsem dostal.

Výraz, který dostalo “Wild Card” do vínku, je celkem zajímavý mix několika inspirací. Je v něm slyšet klasický symphonic metal nizozemské školy dost evidentně poděděný po bývalém zpěvaččině působišti a After Forever nejsou nepodobné ani některé vokální melodie, ačkoli v tom asi hraje docela důležitou roli obtížně zaměnitelná barva Floořina hlasu a způsob, jakým ty melodie staví. Deska je přesto dost svébytná, protože samotná hudba nespoléhá jen na nizozemský symphonic metal klasického střihu a neváhá přidat pár moderních prvků, které celek nejen příjemně ozvláštňují, ale vlastně jej i pomáhají definovat. Týká se to některých klávesových rejstříků, kde si člověk občas není úplně jistý, jestli jsou to ještě klávesy nebo nějaký elektronický sampl (a že tam jsou k nalezení i ty samply), ale nejvíc je to znát na kytarách, které jsou tak nějak mimožánrové a ze všeho nejvíc mi připomínají ty různé moderní crossovery, co je jich dnes všude plno. Není to ale zase tak, že by se kytaristé snažili strhnout rekord v moderním riffování. I přes svou moderní náturu je instrumentál stylově vyvážený a místo nějakých exhibic spíše pracuje spíše ve prospěch celku.

A ten celek funguje dobře. Je to dostatečně nápadité, aby to nenudilo, zní to celkem neokoukaně a poslouchá se to dobře. Jenže co si budeme povídat, ačkoli je hudba sama dobrá, nemohu se zbavit dojmu, že hraje tak trochu druhé housle samotné Floor a jejímu zpěvu. Dlouhonohá diva zde totiž zcela suverénně předvádí, proč na ni přísahají zástupy fanoušků a platí za jednu z nejuznávanějších žánrových zpěvaček. Její hlasový potenciál sahá od vcelku civilních poloh přes trochu uřvané rockové party až ke školenému opernímu zpěvu, a ať už zpívá jakýmkoli stylem, je vážně potěšení to poslouchat. Alespoň pro mě je pak velkým překvapením, že se Floor nezalekla ani growlu, předvádí ho hned několikrát a i ten zvládá na vysoké úrovni. Marná práce, jakkoli je “Wild Card” příjemné a celkem zajímavé album, je to výkon Floor, kvůli kterému album stojí za koupi.

Nicméně Floor není na všechno to zpívání sama a na “Wild Card” představuje několik hostů, kteří vokálně už tak vynikající album obohacují a zpestřují svými příspěvky. Když nepočítám Marcelu Bovio (Stream of Passion) a Daniela de Jongha (Textures), kteří se ujali zpěvu sborů, jsou to pánové Mark Jansen a Devin Townsend. Kamarád z časů After Forever, Mark Jansen, přispěl svým s léty stále lepším hlubokým growlem a skladba “Misery’s No Crime” díky němu patří k nejvíce osvěžujícím kouskům alba, protože (jak už padlo výše) ačkoli s growlem koketuje i sama Floor, Markův nemilosrdný vokál skvěle kontrastuje se vším okolo. Zajímavé je, že celá skladba mi dost připomíná tvorbu Epica, tedy Markova domácího působiště… Jestli ale Mark odvádí vážně dobrou práci, Devin posílá skladbu “The Anatomy of a Nervous Breakdown: Neurasthenia” rovnou na samý vrchol desky, protože přitažlivost tohoto songu je z velké části jeho zásluha. Ostatní skladby však nijak významně nezaostávají, drží si jak navzájem, tak se zmíněnými dvěma příklady dost vysokou laťku a nenapadá mě ani jediný příklad, který by se mi líbil výrazně méně než ostatní. Každá z jedenácti skladeb totiž nabízí dostatek výborných momentů na to, aby stihly s přehledem smazat i případné slabší chvilky.

Jak jsem se přiznal hned zkraje, porovnávat “Wild Card” s debutem “ReVamp” opravdu nemohu, ale samotná novinka mě o svých kvalitách přesvědčila dost jednoznačně. Nejde o kdovíjak přechytralé album, není to ani vyložená pecka od začátku do konce a i stopáž se blíží hodnotě, kterou utáhne jen málokdo. Přesto mě ale “Wild Card” vyloženě baví poslouchat. Proč? Ta deska je svěží, uvolněná, má vlastní tvář, skvěle vyvážený poměr agresivity a chytlavosti a přitom to není žádná prvoplánově podbízivá hovadina. No a pak je tu samozřejmě skvělá Floor Jansen, která se zde předvádí v dobrém světle jako skladatelka a v tom nejlepším světle jako zpěvačka. Takhle na papíře to zní lákavě a věřte mi, že stejně lákavé je to i na poslech. “Wild Card” zkrátka nemohu než doporučit a vrchem přidat hodně silnou 7,5. Dobrá práce!


Další názory:

Přišlo mi, že debut “ReVamp” svého času prohučel bez nějakého většího povšimnutí, přestože jej zaštítil vydavatelský velikán Nuclear Blast a Floor Jansen, hlavní postava kapely, měla už v té době dávno jméno z působení v After Forever. U “Wild Card” už je to ovšem jiná, jelikož se Floor Jansen v mezičase přidala jako koncertní záskok ke slovutným Nightwish, jejichž zástupy fanoušků si už na novinku ReVamp počíhají. Dopadlo ovšem “Wild Card” natolik reprezentativně, aby pozornost ustálo? Osobně si myslím, že určitě ano, protože se jedná o dost povedenou nahrávku, a když o tom tak přemýšlím, tak si myslím, že i povedenější než poslední album samotných Nightwish, byť jde o trochu odlišnou záležitost. Nicméně rozhodně platí, že ReVamp dali na “Wild Card” dohromady několik opravdu silných písní, v nichž se vyskytují hodně dobré nápady, a ten zbytek, který je o trošku méně dobrý, má do nějaké vaty také pěkně daleko. Ohledně těch nejlepších skladeb mám na mysli třeba “Nothing”, závěr v podání “I Can Become”, “Misery’s No Crime” a “Wolf and Dog”. Hlavně je to ale skvělá “The Anatomy of a Nervous Breakdown: The Limbic System” s perfektním refrénem. Až je škoda, že s podobně silnými motivy nedokážou ReVamp přicházet po celou hrací dobu alba, protože pak by to byla úplně jiná káva a to album by na hodnotící stupnici okupovalo mnohem vyšší mety. Ale i tak je to hodně slušná práce.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.