Rock for Churchill 2015

Rock for Churchill 2015

Rock for Churchill
Datum: 28.-29.8.2015
Místo: Vroutek, areál Myslivna
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Babylon Circus, N.O.H.A., Pipes and Pints, Submotion Orchestra, Tata Bojs

Sobota: Archive, Asian Dub Foundation, Horkýže slíže, Looptroop Rockers, Mydy Rabycad, Please the Trees, Selah Sue, United Flavour, Wohnout

Rock for Churchill je sice poměrně nenápadný podnik, ale na české festivalové scéně figuruje již dlouhých 15 let. Původně benefiční akce sbírající finanční prostředky na opravu místního kostela (proto tehdy ještě pod názvem Rock for Church) se za tu dobu přetvořila ve dvoudenní přehlídku většinou non-mainstreamové hudby s žánrovým rozpětím od rockových variací přes nejrůznější ska, reggae až po hip-hop a elektroniku. Ale dost opisování oficiální anotace. Nebudu kecat, o Rock for Churchill bych asi nezavadil nebýt jediného jména – Archive. Jen a pouze díky nim jsem začal o své účasti uvažovat, koupil lístek a nakonec se opravdu dostavil, i když mnou poslední týden cloumaly vážné pochybnosti…


Pátek:

Vzhledem k tomu, že mě na soupisce festivalu opravdu zajímali akorát Archive a těch pár dalších kapel, na něž jsem chtěl kouknout, hrálo až k večeru, do areálu jsem se dostal až okolo čtvrté odpolední a spíš než Sto zvířat, kteří mi hráli na uvítanou, mě zajímaly stánky s jídlem. Zatímco jsem se živil, „Zvířata“ odehrála a uvolnila pódium pro Pipes and Pints. Tahle pražská parta s Američanem v čele patří mezi prominentní představitele domácího celtic punku, takže se dalo očekávat solidní vystoupení. Jenže já si nemůžu pomoct, tenhle populární žánr mi až na vzácné výjimky prostě nesedí, což mi Pipes and Pints jedině potvrdili. Moje výhrady však směřují pouze k hudbě, protože vlastní vystoupení bylo vážně dobré a fanoušci museli být v sedmém nebi. Koneckonců, zpdo střechy a s pivem v ruce se to poslouchalo docela příjemně, takže vlastně proč ne.

Další česko-zahraniční kapela N.O.H.A. mě ale potěšila navzdory předpokladům dost. World music určitě jako posluchač nevyhledávám, ale tady se opět potvrdilo, že tenhle žánr může naživo fungovat skvěle. N.O.H.A. ohromně těžili z výkonu skvělé Kaiy Brown, která když zpívala, dostávalo to i takového skeptika, jako jsem já. Neméně skvělý byl i rapující MC Chevy, a když N.O.H.A. zrovna příliš nesklouzávali k dubstepu, bylo to skvělé. Abychom si ale rozumněli, N.O.H.A. s dubstepem pracují snad v každé skladbě, ale když jeho podíl překročil určitou hranici, už mi to moc příjemné nebylo. Většinou to ale bylo v normě, a N.O.H.A. tak nasadili vysokou laťku, neboť toto bylo vážně výborné.

Když pominu Archive a kapely, které mám možnost vidět co pár měsíců, byli to zejména Submotion Orchestra, na něž jsem byl zvědavý. Jejich aktuální desku „Alium“ jsem dokonce v době vydání zkoušel poslouchat, jenže mi nějak nesedla, a tak jsem na ně šel v naději, že to živá zkušenost změní. Povedlo se? Ano i ne. Jejich velmi umírněná fúze trip-hopu, dubstepu, jazzu, soulu a ambientu (ok, tohle jsem zase opsal, ale když ono je to dost trefné) dostala naživo přesně to, co jsem z desky trochu postrádal, tedy jistou údernost. Beaty totiž opravdu tepaly tak, že na nich šla vystavět velmi pěkná atmosféra umocněná skvělou Ruby Wood za mikrofonem. Absolutní vrchol se dostavil během skladby, jejíž název sice bohužel neznám, ale která mi dala přesně to, v co jsem doufal, a ještě mnohem víc. Stejně jako u N.O.H.A. mě ale o úplně bezchybný zážitek připravily pasáže, kde se moc rozdováděl dubstep (já ten žánr asi fakt nemám rád), což mě docela mrzí, protože jinak byli Submotion Orchestra vážně super.

Zbytek večera už se nesl v hodně nezávazném duchu. Z nedostatku jiné zábavy jsem se šel kouknout, co předvedou Tata Bojs, a nečekal od toho žádné zázraky. Jenže tahle česká stálice mi docela vytřela zrak. Nevědět, o koho jde, a zpívat Tata Bojs jinak než česky, tipnu je na některého ze zahraničních headlinerů, protože s tímhle vystupováním a dotažeností ve všech směrech se Tata Bojs s přehledem srovnali na úroveň mezinárodní prvníl ligy. Tohle vážně nemělo chybu, v podání Tata Bojs zafungovaly jak skladby staré, tak ty ještě nevydané a já mohu jen hluboko smeknout.

V okamžiku, kdy dohráli Tata Bojs, zbývaly do konce programu na hlavní stagi pouhé dvě kapely, přičemž první z nich, francouzské Babylon Circus, jsem vnímal spíše jako výplň. Tahle „výplň“ mě ale zpracovala natolik, že jsem nakonec oželel Royal Republic, na něž jsem byl relativně zvědavý. Důvod? Byla to prostě pecka! Babylon Circus rozjeli show v duchu ska, což je žánr, který moc nemusím, ale v jejich podání to nemělo chybu. Ohromná energie, výtečný zpěv a ani stopa po přehrávání, které mě děsně irituje u spousty žánrově spřízněných spolků. Babylon Circus prostě přišli a strhli publikum způsobem, jaký jsem vážně nečekal. Nechce se mi jmenovat nejslepší kapely dne, ale tihle sympaťáci za elitou rozhodně nezaostali.

Jak už jsem naznačil, v mém původním plánu figurovali ještě švédští rockeři Royal Republic, ale po Babylon Circus na mě padla taková únava, že jsem to raději zabalil a šel do stanu sbírat síly na sobotu. A dobře, že jsem tak učinil, protože původní představa o bezcílném zevlování až do třetí odpolední vzala záhy za své…


Sobota:

Úmysl odignorovat první tři sobotní kapely šel do kopru hned v začátku, protože když jsem se vracel ze snídaně do areálu, to, co vyluzovali Please the Trees, mě zaujalo natolik, že jsem stočil svoje kroky ke stagi a jal se tomu věnovat pozornost. Nejprve to bylo celkem nenápadné, ale postupně se z toho vyklubal dost povedený stoner rock, který se mi až nečekaně strefil do vkusu. Tříčlenná kapela mírně dřevorubeckého vzezření (což je vzhledem k názvu docela roztomilý paradox) do toho šlapala velmi zodpovědně, zejména kytarista s bubeníkem se vážně snažili, a za pomoci pár efektů, vagónu zápalu a výborného zpěvu z toho vylezlo vystoupení, jemuž chyběl jen aktivnější basák, čas za tmy a nepatrně stylovější pódiové propriety, aby mohlo triumfovat. I tak to ale bylo velice příjemné překvapení a prakticky celou dobu, co jsem ve společnosti Please the Trees strávil, jsem se vážně dobře bavil.

Reggae je fajn muzika, ale na to poslouchat ji živě mě neužije, takže jsem Homebwoyrasta nechal, ať si hrají, a raději se ve stínu nafukovací hospody pustil do sepisování tohoto reportu. Z této bohulibé činnosti mě však vytrhla kapela následující. O Mydy Rabycad jsem předtím nikdy neslyšel, ale stačila mi necelá jedna písnička a pár pohledů na pódium, abych dopil pivo, zaklapnul blok a naběhnul před stage. Mydy Rabycad hrají electroswing (i když se nás snažili přesvědčit, že je to disco), což je hudba, která mě baví. Jenže ono nešlo jen o příjemný podklad, on to byl vážně super koncert – a rozdíl mezi těmito dvěma polohami jde na vrub zpěvačce Žofii. Ta nejenže výborně zpívala, ale svým přístupem celé vystoupení vyloženě udělala. Tahle hubená, bledá a usměvavá zrzka to ohromným způsobem rozjížděla, tancovala, komunikovala s publikem i kapelou a na všechny strany šířila pozitivní energii, na niž lidé slyšeli. Mydy Rabycad byli naprosto skvělí, svůj čas na pódiu využili na maximum a odešli bohatší o pěknou řádku nových fanoušků, což bylo krásně vidět na návalu u merch stánku, kam se muzikanti odebrali záhy po koncertě. Jedním slovem skvělé!

Mydy Rabycad na pódiu vystřídali staří mazáci Wohnout, na něž jsem toho dne chtěl jako první, což sice nevyšlo, ale když už jsem se jich konečně dočkal, rozhodně nezklamali. Teď to bude znít, jako bych objevoval Ameriku, ale tuhle kapelu asi začínám mít rád. Jejich pohodový, ale přitom inteligentní a příjemně netriviální rock zafungoval na jedničku a každý ze třinácti songů, které zazněly, skvěle bavil. Wohnout odehráli asi všechny všechny svoje hity, učinili tak sebejistě, profesionálně a s velkým nadhledem a čas, který jim byl přidělen, zužitkovali k jednoznačnému potvrzení toho, co už stejně asi všichni vědí – a sice že se jedná o kapelu, jež na poli masám přístupné hudby hraje českou první ligu.

Horkýže slíže jsou rutinéři, ale i když hrají dokolečka to svoje a asi už nemůžou nijak překvapit, jsem ochoten jim to žrát, pokud to nebude co půl roku a pokud si alespoň udrží současnou formu. Od našeho posledního setkání té vody uplynulo již docela dost a forma zjevně zůstala na svém, takže jsem si tuhle přehrávku hitů poslechl bez námitek a nakonec jsem si ji i docela obstojně užil a to je, pokud vím, přesně ta meta, na kterou podobné sranda punk rocky míří. Takže asi všechno v pořádku.

Na adresu United Flavour jsem toho slyšel už hodně a vesměs šlo o samé nadšené ohlasy. Není tedy divu, že jsem byl docela zvědavý, co se z toho vyklube. A musím uznat, že formálně to bylo opravdu výtečné. Šlapavé rytmy, barvitá muzika, výborná zpěvačka… United Flavour si dokonce pozvali na pódium hned několik hostí. Správně bych tedy měl vysypat další nadšené hodnocení, jenže ono to nejde. Přese všechny nezpochybnitelné kvality, o nichž nehodlám ani náznakem polemizovat, mě však United Flavour nakonec donutili odejít. Asi to bylo na můj vkus moc sluníčkové, zpěvačka byla svým neustálým pokřikování asi moc vlezlá… prostě ne. Nevím, takoví N.O.H.A. hrají podobnou muziku a přitom mě předešlého dne dostali, ale United Flavour se podařil spíš opak. Zkrátka nic pro mě.

Švédští Looptroop Rockers byli na soupisce Rock for Churchill jedinou vyloženě hip-hopovou formací, a i když jsem od nich nikdy nic neslyšel, ochotně jsem se vydal podívat, čeho jsou tihle pánové schopni. Ze začátku to moc nebavilo, přišlo mi to celé takové rozhádané a zvukově divné, ale pak jsem si buď zvyknul, nebo se to opravdu nějak usadilo, a od nějaké třetí skladby už jsem si set Looptroop Rockers užíval. Ne, že by se mi to líbilo na sto procent po celou dobu, ale tenhle kvartet byl prostě něčím sympatický a místy výborná flow, zpívané refrény nebo z velké části živé beaty z dílny DJ Embee se na tom určitě podepsaly. Looptroop Rockers odvedli kus dobré práce, publikum si získali a mě vcelku potěšili, takže ve výsledku určitě spokojenost.

Selah Sue je zpěvačka, jejíž jméno stálo na festivalovém plakátu úplně nahoře, ale přesto pro mě byla velkou neznámou, takže jsem zase jednou uvěřil v moudrost pořadatelů a šel se podívat, jak může vypadat headliner festivalu, jako je tento. Nebudu tu rozebírat, co za muziku Selah Sue produkuje, protože se v tomhle spektru hudebních žánrů moc neorientuji a tentokrát už se mi opisovat opravdu nechce, ale i tak mohu říct, že to bylo výborné. Schopně se tvářící kapela, sboristka jak z gospelové učebnice a suverénně nejpropracovanější plachta v pozadí vytvořili prostor pro samotnou mladou Belgičanku, která pak očarovala nesmírně početné publikum svým jedinečným hlasem a také sympatickým vystupováním, jež dodalo celému setu příjemně osobní charakter přesně na průsečíku profesionality a neformálnosti. Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych měl podobné interprety v oblibě, a dokonce je pravda, že když jsem před festivalem zkoušel od Selah Sue něco poslechnout, vůbec mě to neoslovilo. Naživo to ale bylo tak příjemné, že jsem po konci setu neměl problém uznat Selah Sue za oprávněného headlinera.

Na headlinera papírového navázal headliner osobní. Je ale fér říct, že i když mám Archive opravdu hodně rád a těšil jsem se na ně jak na Vánoce, byl jsem tak trochu smířený s tím, že na středně velkém festivalovém pódiu asi nepředvedou tak strhující jízdu jako na jaře v pražském Lucerna Music Baru, protože oproti komplexnímu zvukovému i vizuálnímu vybavení a dostatku času na perfektní přípravu jsou festivalové podmínky vždy poněkud kompromisní. Archive se s tím ale popasovali v rámci možností více než dobře. Ano, zvuk nebyl úplně dokonalý a tu trochu zanikala některá z kytar, tu zase některý ze syntezátorů, ale nakonec to vlastně ani moc neuškodilo. Stejně jako před půl rokem v Praze, i zde dostala hudba Archive naživo úplně jiné grády. Atmosféra zůstala, ale při své energičnosti umírněný charakter se zde proměnil v regulérní nářez a ve vygradovaných pasážích, kdy Archive pálili ze všech hlavní, šlo o nesmírně intenzivní a pohlcující společný nápor kytar, elektroniky, rytmické sekce a obou zpěváků.

Archive ve Vroutku vystoupili bez zpěvačky Marie Q, což mě sice zpočátku maličko zamrzelo, ale nakonec výhrady zmizely. V čistě pánské sestavě totiž nic nebránilo tomu vytáhnout na světlo i takové kusy, které na jarním Restriction Tour nezazněly, což bylo ve výsledku jedině ku prospěchu. Vedle tuším pěti kusů z novinky tak zazněla řada starších fláků, z nichž některé jsem ani neznal, a naopak nedošlo třeba na zdánlivě povinnou hitovku „Bullets“, což bylo nakonec fajn, protože se jasně ukázalo, že se Archive nemusejí spoléhat jen na své největší hity, ale dovedou poskládat výtečný setlist i bez nich.

Nechci tvrdit, že to bylo bezchybné vystoupení a vedle nedokonalého zvuku zamrzel i maličko falešný zpěv Pollarda Berriera„Ladders“. Jenže to je asi tak všechno nedobré, co jsem na setu Archive, a zbylých 99 % v pohodě stačilo na parádní zážitek. Archive působili nesmírně profesionálně, ale přitom příjemně uvolněně, lidsky. Tradičně dobře naladěný Darius Keeler si hraní nesmírně užíval, Pollard Berrier vypadal v prďáckém klobouku jako ztělesněné sebevědomí a nadhled, Dave Pen si tentokrát dovolil i nějaký ten kontakt s publikem (ačkoli Archive dovedou fungovat i bez něj) a dokonce i Danny Griffiths, který za svou kláveso-synťákovou baterií celý koncert působil jako životem strhaný vrah koťátek, v závěru zářil spokojeností. A ono se není čemu divit, protože Archive dokázali Rock for Churchill dostat na svoji stranu a výsledkem byl oboustranný entusiasmus, z něhož těžili všichni. Ne, opravdu to nebylo bezchybné, ale i ve své nedokonalosti to bylo výborné a jsem vážně rád, že jsem se toho mohl zúčastnit.

Archive dohráli, já byl navýsost spokojený a v tu chvíli pro mě byl Rock for Churchill víceméně uzavřenou záležitostí. Zvědavost mi ale nakonec nedala, a tak jsem na místě vyčkal ještě na poslední kapelu, kterou nebyl nikdo menší, než britští Asian Dub Foundation. Tahle proslulá formace letos vydala novou desku a vyrazila na turné v původní sestavě, což bylo rozhodně zajímavé lákadlo, a i když jsem od Asian Dub Foundation stejně jako od většiny soupisky Rock for Churchill nikdy nic neslyšel, i v tomto případě se ukázalo, že má stále vzrůstající důvěra ve vkus pořadatelů má své opodstatnění, protože to bylo opět výborné. Záhy mě přestalo trápit, že nějak neumím pojmenovat to, co pánové hrají, a jen jsem si užíval, protože tenhle mix skoro až HC punkové kytary, příčné flétny, reggae příbuzných zpěvů a řady další vlivů na mě zkrátka zapůsobil. Mělo to atmosféru, mělo to drive, bylo to inteligentní, parádně odprezentované a… no řekněte, viděli jste někdy živý beatbox na příčnou flétnu? Asian Dub Foundation završili sobotní sérii mimořádně působivých hudebních spolků ve velkém stylu, a proto mi bylo nakonec docela líto, že jsem si závěrečnou třetinu jejich setu odešel užít do stanu. Ani tahle ukolébavková část ale na mém skvělém dojmu z Asian Dub Foundation nezměnila zhola nic.


Zhodnocení:

Z výše uvedeného myslím velmi zjevně vyplývá skutečnost, že jsem si Rock for Churchill po hudební stránce dost dobře užil. Je to skutečně tak a je to o to zajímavější, že s většinou těch dobrých zážitků jsem absolutně nepočítal. Jak vidno, ono tedy i u nás jde udělat festival, jehož soupiska se nepodbízí davům, ale je vybraná na především základě kvality produkce – a to i v případě kapel, které patří k mainstreamu. A fakt, že bylo opět vyprodáno, svědčí o tom, že i s tímhle přístupem (nebo snad právě díky němu?) lidé přijdou.

S tím přímo souvisí další poznámka. Areál vroutecké Myslivny není velký a souhrnně se dá srovnat s normálním fotbalovým hřištěm. Lidí však bylo i při plné kapacitě tak akorát, takže nebyl sebemenší problém dostat se kdykoli kamkoli, ale když se hrálo, účast publika byla většinou více než důstojná. Když se zrovna nehrálo, nebyl problém složit kosti ať už na zem (bylo vážně pěkně), na některou z početných skládacích laviček nebo do nafukovacího dómu s výčepem, stolky a židlemi. A propos – pivo! Docela jsem se děsil sponzoringu festivalu pivovarem Staropramen, ale buď už začínám být senilní nebo mi tento výrobce začíná být v rámci domácích pivních molochů nějak sympatický. Samozřejmě to nebyla žádná hitparáda, ale nepasterovaná jedenáctka byla překvapivě pitelná a ani jednou se mi nestalo, že bych se nad ní musel znechuceně ušklíbat. Ostatní pitivo jsem moc neregistroval, ale stejně tak jsem si nevšiml ani žádných stížností, takže tady bez výhrad stejně jako v případě občerstvení. Všeho dost, kvalita solidní, fronty zanedbatelné, ceny přijatelné.

Z organizačního hlediska měl festival dvě roviny – hlavní stage, na níž vystupovaly standardní kapely, a pak oddělené šapitó, ve kterém od odpoledne řádili pozvaní DJs, přičemž na obou stagích se hrálo současně. Těžko soudit, jak se na to tvářil člověk, jenž měl své favority na obou pódiích a třeba se mu jak na potvoru kryli, ale jelikož jsem svůj čas trávil prakticky výhradně u hlavní stage, nevšiml jsem si žádných problémů. Naopak bylo docela osvěžující v pauzách k nazvučení odskočit vedle. Párkrát jsem tak učinil a většinou jsem natrefil na poměrně zajímavou produkci, ale aby taky ne, když si pořadatelé vyšlápli i na elitu, mezi kterou třeba takový Ed Rush rozhodně patří.

Napadá mě vlastně jediná výtka. V sobotu bylo vážně docela vedro, takže zásah hasičů kropících plochu i lidi by byl rozhodně na vztyčený palec, kdyby se tak ovšem nestalo až v době, kdy bylo Slunce kousek nad horizontem, podnebí bylo naprosto přívětivé a milí hasiči udělali z travnaté plochy leda tak rýžové pole. Toto do příště vychytat, pokusit se dokopat víc umělců, aby přivezli merchandise, rozhodně neprodlužovat na více dní a třeba zvážit i možnost autogramiád a nebudu mít asi opravdu co vytýkat. Už moje letošní premiéra se totiž vydařila na jedničku, a Rock for Churchill se tak zařadil mezi festivaly, kterým fandím. A je to asi vůbec poprvé, co jsem si festival užil jako dovolenou. Ono to asi vážně jde…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.