Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 10.7.2012 Label: Reprise Records / Serjical Strike Records Tracklist: 01. Cornucopia 02. Figure It Out 03. Ching Chime 04. Butterfly 05. Harakiri 06. Occupied Tears 07. Deafening Silence 08. Forget Me Knot 09. Reality TV 10. Uneducated Democracy 11. Weave On Hodnocení: Zajus – 4/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Jméno Serje Tankiana bude jistě známé většině z vás. Bývalý (a zdá se, že snad i současný) frontman System of a Down se po rozpadu své domovské kapely z hudební scény ani zdaleka nestáhl. Jeho první sólové album “Elect the Dead” se ještě drželo tvrdě rockových vod a možná i díky tomu šlo o počin fanoušky velmi dobře přijatý. Dva roky staré “Imperfect Harmonies”, stavící na alternativně-symfonickém rocku již sklidilo spíše kritiku, ovšem to Tankianovi nezabránilo v přípravě opravdu velkolepého projektu. “Harakiri”, jež je předmětem dnešní recenze, je totiž pouze první ze čtyř alb, která by měla následovat v blízké budoucnosti. Jen stručně zmiňme, že půjde o jazzové album “Jazz-In-Christ”, orchestrální “Orca” a elektronické “Fuktronic”. Co nás však zajímá, je “Harakiri”. Jak dopadlo na dlouhou dobu poslední kytarové album kdysi božského Tankiana?

Kdo slyšel již zmíněné “Elect the Dead” si představu o novém materiálu udělá velmi snadno. Ačkoliv autor mluví o snaze vytvořit unikátní materiál například tím, že jeho skládání probíhalo na iPadu, již od první písně vše pokračuje v zajetých kolejích. Album otevírá “Cornucopia”, která je jako jedna z mála skladeb opravdu dobrá v celé své délce. Ať už jde o refrén, nevtíravou sloku či pomalejší sekci téměř v samotném závěru, “Cornucopia” se jednoduše povedla. “Figure It Out” pobaví přinejmenším rychlým náklepem po každém refrénu, celkově povedenou rytmikou a skvělou instrumentální vložkou v druhé třetině. Na druhou stranu samotný refrén je vyloženě utahaný, což jinak povedenou píseň v podstatě kazí. Šílenost jménem “Ching Chime” jsem nedokázal strávit ani po měsíci poslouchání alba. Serjovo podivné rapování postrádá jakýkoliv náboj, ještě že alespoň následující refrén patří mezi ty nejlepší na desce. “Butterfly” patří k intenzivnějším písním a poprvé zde ucítíme náznaky jisté atmosféry, jenže opět jen v refrénu. Ty Serjovi jednoduše jdou, ovšem ostatní části skladeb se jim povětšinou nedokážou vyrovnat.

Výjimkou potvrzující pravidlo budiž hned následující “Harakri”, titulní a jistě nejmelodičtější skladba alba. Její začátek působí ještě poněkud ubrečeným dojmem, ovšem mohutný refrén dá na jakýkoliv sentiment zapomenout. Když se pak ke konci písně ten samý refrén vzedme do ještě intenzivnějších vod, mohu poprvé Serje pochválit za kvalitní píseň. “Occupied Tears” je jaksi nijaká a nebýt (vždyť již víte sami) dobrého refrénu, patřila by jednoduše do koše, spolu s následující trojicí písní. Těm totiž ani refrén nepomůže vyhrabat se z šedivé průměrnosti. “Deafening Silence” je podbarvena jakýmsi beatboxem, což chválím už jen proto, že jde o netradiční krok, zatímco “Reality TV” místy připomíná zlaté časy System of a Down. Nic to nemění na skutečnosti, že tyto skladby nemohou v podstatě nic jiného nabídnout. Album naštěstí ke konci ještě vytahuje závěrečná dvojice rychlých punkovek “Uneducated Democracy” a “Weave On”, bohužel jinak pošramocenou reputaci Serjovi již zachránit nemůžou.

Problém je, že album je téměř jednostranně zaměřeno na Serjův hlas a chytlavé melodie. To samo o sobě nemusí být špatné, ostatně již zmíněné “Elect the Dead” si s touto kombinací poměrně důstojně vystačilo. Zabijákem “Harakiri” je však kvalita samotných skladeb. Až na několik výjimek si u mě většina písní prošla nejdříve krátkým obdobím nadšení, kdy jsem mohl album protočit klidně dvakrát za sebou, aby po ne mnoha posleších spadla do nefalšované nudy. Jisté výjimky se samozřejmě najdou, ovšem pokud prohlásím, že životnost “Harakiri” končí po deseti posleších, nebudu daleko od pravdy. Problém tkví v Tankianovi samotném. Za dob System of a Down se svým hlasem předváděl všelijaké šílenosti, křičel, šeptal, skuhral (a navíc ho doplňoval blázen Daron Malakian), jenže od chvíle kdy se pustil do sólové kariéry zní stále stejně. Navíc, a omlouvám se za vyloženě neodborný výraz, mi přijde, že čím dál více “mečí”. Jeho hlas mi jednoduše začal lézt na nervy a ve svém okolí zdaleka nejsem sám. Jenže Serjův zpěv je vlastně jediné, co je na “Harakiri” důležité. Kytara s baskytarou nejsou nijak zajímavé, obě jednoduše plní roli řadového nástroje. Jedině bicí znějí zajímavě a věrně. Zbytek instrumentální složky je solidně odvedená práce bez jakéhokoliv nadšení pro věc.

Dalším problémem jsou texty. Serj Tankian vystupuje jako aktivista v mnoha tématech, a tak není překvapením, že texty jsou jeho prostorem k vyjádření, jenže některé jeho myšlenky jsou přinejmenším podivné. Ve “Figure It Out” viní z problémů společnosti ředitele velkých společností, “Harakiri” pojednává o sebevraždách zvířat a “Reality TV” reaguje na televizní reality show textem tak hloupým, že by ho snad svedl napsat i průměrný účastník kritizovaných pořadů. Navíc se v písních mísí poměrně vážně míněné myšlenky se zcela záměrnými nesmysly, a jak má pak takové sdělení umělce posluchač brát vážně?

V dobách jejich největší slávy jsem System of a Down poslouchal denně, a když se kvalita jejich hudby po famózním “Toxicity” začala pomalu sunout směrem dolů, měl jsem za to, že na vině je stále menší a menší Tankianův vliv. Nyní se však musím Malakianovi pomyslně omluvit, protože v porovnání se současnou sólovou tvorbou arménského zpěváka vypadá i to nejslabší z Malakianovy tvorby jako dílo hudebního génia. A tak na závěr poněkud protimluvné recenze zbývá jen vyslovit ortel, což nebude vůbec jednoduché. Pokud bych měl hodnotit po prvních pěti posleších, nebál bych se sáhnout i na osmičku, jenže dnes se těším, až “Harakiri” založím někam hluboko do regálu mezi průměrná alba, kde se na něm bude akorát tak hromadit prach. Otázka na závěr pro všechny z vás tak zní: poslechli byste si “Harakiri”, kdyby nebyl jeho autorem slavný hudebník? Odpovědět si již musíte sami, ovšem za mě je to jednoznačné ne, i kdybych předem moc dobře věděl, co od alba mohu očekávat.

Další názory:

Musím se přiznat, že sólová tvorba Serje Tankiana mi k srdci nikdy příliš nepřirostla. Přijde mi, že Tankian je mnohem lepší zpěvák než skladatel a chybí mu nějaký opravdu silný autor, jako byl Daron Malakian v System of a Down, protože celou desku čistě jen na svém nezaměnitelném hlasu prostě neutáhne. Na prvním “Elect the Dead” to ještě tolik znát nebylo a výsledek byl v pohodě, ale “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” už tohle potvrzují bezezbytku. Ne, že by se na “Harakiri” nenašlo pár podařených momentů, ale vždy je to třeba jenom jeden, dva motivy či linky na skladbu, většinou – jak již zmínil kolega v recenzi – se jedná o refrény, zbytek je však takový hluchý, případně mi rovnou neleze do uší. V hodnocení sice budu o něco shovívavější než kolega, zas tak černě bych “Harakiri” neviděl, přesto se rozhodně nejedná o nahrávku, bez jejíhož poslechu bych se neobešel. Čistě z posluchačského hlediska bych dal v tomto případě přednost tomu, aby se pánové ze System of a Down znovu pokusili dát dohromady to, co opravdu fungovalo – spojení Malakianových nápadů, Tankianova hlasu, šílených basových kreací a nápadité rytmiky. Serjova tvorba na vlastní pěst totiž značně pokulhává, byť je “Harakiri” o něco lepší než “Imperfect Harmony”. A jestli už další desky opravdu dělat nechtějí, tak dám radši přednost Scars on Broadway, jejichž stejnojmenný debut před čtyřmi lety jasně ukázal, kdo byl v System of a Down tím hlavním tahounem a tvůrcem skvělých songů…
H.