Země: Maďarsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 28.10.2013 Label: Bakerteam Records Tracklist: 01. Intro 02. Fallen Angel 03. Enemy of Yourself 04. Serenade of Memories 05. Lost in Falling 06. Shattered 07. My Eternal Land 08. Leave It Behind 09. This Is the End Hodnocení: Ježura – 4,5/10 H. – 3,5/10 Průměrné hodnocení: 4/10 Odkazy: facebook / twitter K recenzi poskytl: Scarlet Records / Bakerteam Records

Symfonický metal má doby svého největšího boomu asi už nenávratně za sebou a v poslední době to dokonce vypadá, že už ani tak houfně nevznikají nejrůznější nové žánrové kapely, které sice nepřinášejí zhola nic nového, nicméně se i tak snaží s větším či menším úspěchem ukousnout svůj kus z koláče popularity. Ať už ale moje pozorování odráží realitu či nikoli, sem tam se nějaké to nové jméno objeví a maďarská kapela Sorronia je toho takřka ukázkovým příkladem. Muzikanti jsou to mladí, soudě podle formálních náležitostí jejich debutu “Words of Silence” to myslí docela vážně, takže je na místě vynést rozsudek nad materiálem, se kterým se snaží zaujmout.

Asi to není úplně košer způsob, jak začínat vlastní recenzi, ale nic lepšího mě nenapadá, takže… pokud jste už někdy slyšeli nějaký female-fronted symfonický metal klasického střihu, tak vás Sorronia nepřekvapí vůbec ničím. Je to zkrátka miliontá první variace na nespočetněkrát slyšené postupy a záleží jen a pouze na posluchači respektive na jeho vkusu a toleranci, jak se k tomu postaví. Album “Words of Silence” je vážně jedno velké žánrové klišé. Nepřináší zhola nic nového a místy je docela slyšet, u jakých zavedenějších kapel se Sorronia inspirovali. Jednou vykoukne pasáž, kterou jako by napsal Mark Jansen (ovšem po hodně vydatné pařbě a navíc z donucení), jindy je tu zase melodika nápadně podobná pozdějším Within Temtation… Jenže věřte nebo ne, ona to přeci jen není bohapustá vykrádačka, a i když je místy zdroj inspirace dost zřejmý, album zdaleka nezní jako slepenec několika cizích desek. Nechci tvrdit, že Sorronia disponují těžko zaměnitelným skladatelským jazykem, protože tak to skutečně není a hudba je to navýsost ordinérní, nicméně jistý zárodek něčeho, co by se dalo označit za autorský rukopis, by se tu přeci jen našel. Skrývá se v celkem konzistentní instrumentální práci, která je hlavním důvodem, proč “Words of Silence” rovnou nesestřelit. I přes minimum invence je totiž jasně znát, že muzikantům zručnost rozhodně nechybí a dokonce od svých vzorů pochytili způsob, jak napsat skladby, které netlučou do uší a mají jistou, byť nikterak závratnou úroveň. Potěšující je rozhodně skutečnost, že si album svou nepříliš oslnivou, ale pořád jakž takž dostatečnou skladatelskou úroveň drží po celou dobu a navíc se musí nechat, že pánové občas dokonce potěší ucho nějakým celkem pěkným obratem. Nad instrumentální stránkou věci tedy můžeme celkem bez výčitek přimhouřit oko. Že to nepřináší zhola nic nového v tomto případě totiž ještě neznamená, že je to úplně špatné.

Kde to ale skřípe o poznání víc, to je pole vokální. Je mi docela líto většiny sestavy, protože naznačovat zpěvačce, která navíc kapelu před dvěma lety zakládala, že vlastně moc neumí zpívat, je asi docela prekérka… jenže když ono to vážně nejde přeslechnout. Dotyčná sice disponuje polohou, ve které jí to intonuje správně, její hlas tam zní vážně dobře a je příjemné ho poslouchat, jenže kdykoli zamíří výš nebo níž, pak už je to opravdu na pováženou. Variabilní a vesměs civilní zpěv (tedy žádné rádoby operní árie), který zde byl zřejmým záměrem, je disciplína dost náročná a já vážně nechápu, kde milá pěnice bere přesvědčení, že je se svým současným hlasovým potenciálem schopna utáhnout symphonic metalovou desku. Bohové, vždyť perfektní vokál je takřka žánrové dogma a navíc je ještě tak na ráně! Jak už jsem zmínil o trochu výš, když se zpěvačka drží ve své komfortní zóně, není si nač stěžovat a občas se vytasí s opravdu hezkou vokální linkou, ale vzato širší optikou, vokál je prostě neuspokojivý a desce víc než co jiného škodí.

A co dál? Dál nic, vážení. Moc víc se toho o “Words of Silence” totiž napsat nedá a hlavně to ani není třeba, takže zbývá resumé. Po instrumentální stránce je to bez nápadu byť s určitou řemeslnou zručností stvořená deska, která tu a tam nabídne moment, který není vyloženě k zahození. Nic víc, nic míň. Pod hranici čistokrevného průměru ale debut Sorronia míří díky značně rozporuplnému příspěvku zpěvačky, neboť takový výkon podle mého skromného názoru na vážně míněném albu nemá co dělat. A tím jsem vlastně odpověděl i na nerudovskou otázku, která se u takového počinu vyloženě nabízí. Materiál prezentovaný na “Words of Silence” určitě není kdovíjaká žumpa a na lokální scéně případně na koncertech pro pár desítek lidí může sklízet zasloužený úspěch. Jestli si ale muzikanti myslí, že s něčím takovým udělají díru do světa, tak potom je tu něco špatně a polemiky nad soudností jsou docela na místě. Ocenit “Words of Silence” totiž může jedině fanatický konzument veškerého symfonického metalu, co ho na světě je. Ostatní s deskou vážně nemusí ztrácet drahocenný čas, bylo by to zbytečné.

Další názory:

Pořádně se na “Words of Silence” podívejte – a uvidíte zcela nádherný příklad desky, která je absolutně zbytečná. Jasně, Sorronia jsou debutující kapela, takže člověk tak nějak příliš velké zázraky neočekává, což ale neznamená, že by neměl mít vůbec žádné nároky, zvlášť s ohledem na to, že maďarská partička evidentně dělá všechno proto, aby se prezentovala na úrovni, což se jí vlastně do jisté míry i daří, ale… no, jak se to vezme. Photoshopový obal i fotky, všechno vyleštěné, vypulírované a bezpohlavní – všechno včetně samotné hudby i celkového zvuku “Words of Silence”. Celé je to strašně zaměnitelné, neosobní a neškodné. Není to vyložený průser, ale celé počínání Sorronia trpí až obtěžující neoriginalitou a absolutně nulovou snahou o jakoukoliv inovaci, “Words of Silence” je ukázkový extrakt všech nejprovařenějších klišé symfonického metalu. Dobře, je pěkné, že evidentně hrát docela umí, ale na to upřímně sere pes, když je ta muzika úplně prázdná a nijaká. Ke cti Sorronia však slouží přinejmenším to, že poslech alba alespoň neotravuje, což se mnohdy stává, ale jenom si tak pluje okolo, až si skoro ani nevšimnete, že něco hraje; že má “Words of Silence” jen půl hodiny, takže brzo skončí; a že si Sorronia odpustili obligátní slaďáky, z nichž se člověku zvedá pajšl. Ale jak sami uznáte, ani jedno z toho není kdovíjaká pochvala. Jestli to slečnu a její čtyři kolegy baví, proč ne, nic proti tomu nemám, ale pro posluchače se “Words of Silence” rovná ztrátě času; všechno, co se zde nachází, jste už stokrát slyšeli jinde a v lepším provedení. Sorry, ale ne moc dobře provedenou nevím kolikátou kopírku známějších skupin prostě nemá cenu poslouchat, zvlášť když Sorronia nedokážou přijít s čímkoliv aspoň trochu zábavným nebo svěžím, žádná pořádně chytlavá melodie, vůbec nic. Další nahrávka, u níž už teď vím, že si ji nikdy v životě nepustím znovu, a až ji smažu z harddisku, už si na ni ani nikdy nevzpomenu.
H.