Steelwing - Zone of Alienation

Steelwing – Zone of Alienation

Steelwing - Zone of Alienation
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 6.1.2012
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. 2097 A.D.
02. Solar Wind Riders
03. Full Speed Ahead!
04. Breathless
05. Tokkotai (Wind of Fury)
06. Zone of Alienation
07. The Running Man
08. They Came from the Skies
09. Lunacy Rising
10. 2097 A.D. (Extended Cut) [bonus]
11. Hit ‘Em Hard! (2010 Demo) [bonus]

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (Ellrohir):

Mladá švédská parta na mě při vší úctě působí poněkud rychlokvašeným dojmem. Vynořili se v podstatě odnikud v roce 2009, vydali první album, které sklidilo až mimořádné ovace, vykoplo je na stránky renomovaných metalových magazínů a poslalo předskakovat takovým jménům jako Blind Guardian, Sabaton či Accept. Fanoušci a optimisti mohou tvrdit, že to je nespornou kvalitou tvorby. Cynikové a konspirátoři v tom zase budou hledat “tlačenku” a zákulisní nitky.

Faktem je, že tu máme kapelu, která jako by z oka vypadla ikonám heavy metalu z 80. let. A to ovšem téměř doslova. Když jsem se s nimi střetl poprvé na pražském koncertě, můj první dojem byl, že jde o nějaké Judas Priest revival. Tento názor bych možná při podrobnějším poslechu přehodnotil, zvlášť protože nové album, v pořadí druhé, které se fanouškům dostává do rukou nyní, vůbec ze všeho nejvíc přípomíná staré dobré osmdesátkové Iron Maiden. Dalo by se tomu snad říct i “vykrádačka”. Když budu schovívavější, tak řeknu, že Steelwing, potažmo jejich manažer, vsadili na osvědčenou kvalitu a poptávku metalového posluchačstva po “klasickém hevíku britské školy”. Ten jim servírují v řádném a neředěném množství a ať už si o tom myslí kdo chce, co chce, sklízejí s ním úspěch.

Management a promo rozhodně kapele šlape na výbornou. Vedle toho nelze než pochválit a vyzdvihnout výkony zpěváka Rileyho. Svými kvalitami a zvučným hlasem mě dokázal upoutat hned během prvních pár okamžiků. Na úspěchu Steelwing má z mého pohledu lví podíl, byť samozřejmě ostatní chlapíci zodpovědní za jednotlivé instrumenty odvádějí svou práci taktéž zodpovědně a kvalitně. Po autorské stránce už to tak valné není. Osobně bych za tím ale neviděl ani tak nedostatek samostatné tvůrčí invence, jako spíš pevně daný záměr držet se prověřených postupů s cílem oslovit co nejširší publikum. Težko říct, jak se k tomu postavit jakožto pravověrný metalový fanda, který se vyhýbá “mainstreamu” zaměřenému na tvorbu záměrně líbivé “komerční” hudby. Zřejmě bych mu měl doporučit utéct od Steelwing co nejdál.

Ti z vás, co jste ještě neutekli, vězte, že po hudební stránce se můžete těšit na čtyřicetiminutovou nálož příjemně odsýpajícího heavy metalu. Vliv Iron Maiden je ovšem více či méně znatelný takřka na každém kroku. Sem tam se člověku připomenou i jiní interpreti a minimálně dvakrát jsem měl pocit, že “tohle už jsem přece musel někde slyšet”, ale ani po konzultaci s kolegou H. jsme si na prapůvodce našich pocitů nevzpomněli. Konkrétně to bylo u riffu z druhé minuty “Tokkotai (Wind of Fury)” (velmi podobný se pak objevuje ještě v “Lunacy Rising”) a u refrénu sedmé “The Running Man”. Pokud někdo odhalí viníka, budiž odměněn mou nekonečnou vděčností ;)

Každopádně zcela s jistotou mohu tvrdit, že při poslechu sloky “Běžícího muže” jsem si vybavil “Be Quick or Be Dead” od Iron Maiden a že v následující instrumentální skladbě “They Came from the Skies” se to motivy typickými pro “Železnou pannu” jenom hemží. Některými zatracovaný čtvrtý song “Breathless” mi dal pro změnu vzpomenout na Alice Coopera a v závěru tohoto kousku jsem zřejmě konečně pochopil, proč se o nových Edguy říká, že už to není žádný pořádný power metal, ale prachmizerný hard rock, protože na okamžik bych přísahal, že jsem právě slyšel zpívat Tobiase Sammeta.

Na albu ovšem jsou i světlé momenty originality. Za nejvýznamnější z nich bych označil intro “2097 A.D.”. Krásně vrací člověka do světa sci-fi 80. let a do světa osmibitových herních zvuků. Nejlepším prvkem jsou bicí se zvláštním efektem evokujícím cosi jako zvuk phaserové palby. Sci-fi atmosféra je navozena dokonale, škoda, že se jí nedaří držet v dalším průběhu. Texty sice jakýsi slibovaný sci-fi příběh evokují, nicméně podle samotné hudby by to klidně mohlo být album třeba o chování slepic. Ještě daleko více vyniká ona intro skladba v dvojnásobně dlouhé a jinak zahrané “extended cut” verzi, která je ovšem pohříchu přítomná pouze na bonusové edici. Za druhý velmi světlý moment považuju závěrečnou “Lunacy Rising”. Je to deset minut dlouhý kousek, i když fakticky sestává z nejméně tří částí, které k sobě pojí zřejmě pouze jakási příběhová linie. Zřejmě se hoši zhlédli v epických zakončeních jednotlivých alb z dílny Rhapsody. Zajímavá je ale zejména ta třetí část, kdy najednou hudba i zpěv začne připomínat nějaký starý francouzský šanson. Je to jenom malé zpestření, ale beru to jako důkaz, že Steelwing mají na víc než pouze otrocky kopírovat staré Iron Maiden.

Při celkovém hodnocení alba, potažmo celé kapely, je kardinální otázkou, zdali vám vadí nebo nevadí ono “půjčování si” hudebních motivů. Steelwing nepřinášejí nic převratně originálního, ale na druhou stranu servírují v podstatě přesně to, co před nějakými pětadvaceti lety spolehlivě bořilo metalové hitparády a co spoustu lidí oprávněně rajcuje do dneška. Pokud se mě zeptáte na nejlepší a reprezentativní skladby, vybral bych “Full Speed Ahead!”, “The Running Man” a coby doporučení pro ty z vás, kteří by uvažovali o pořízení si bonusové edice, ještě “Hit ‘Em Hard!”.


Druhý pohled (H.):

Po velice zajímavém intru “2097 A.D.” kapela spustí ničím výjimečný heavy metal plný toho největší klišé, který se vcelku okatě inspiruje (nebo snad vykrádá?) u klasiků svého žánru. Na první poslech jsou nejčastějším terčem Iron Maiden – ostatně i koncertní image Steelwing přípomíná Iron Maiden z 80. let opravdu hodně. Ale tím to samozřejmě nekončí, Steelwing si berou do huby i další známé kapely. Stačí si vzít například takovou “Breathless”, což je přehlídka toho nejotřepanějšího hard’n’heavy klišé, jaké si jen dokážete představit, a bude vám jasné, co mám na mysli.

Druhá stránka věci je však ta, že i přesto se to prostě poslouchat dá. Není to nic, co by ve mně zanechalo hlubší dojem, ale nezvracím z toho. Upřímně vlastně nepochybuji o tom, že by Steelwing s tímhle neměli úspěch zaručený, neboť to je přesně to, co jim nejširší metalová obec bude vždycky zobat z ruky. Jestli bych si měl z fleku tipnout nějakou mladou kapelu, která má vyhlídky na to stát se v budoucnu velmi populární, na Steelwing bych si asi vzpomněl jako na první. Jestli se to ale nese ruku v ruce s opravdu kvalitní a originální muzikou? Ne, nenese, což je bohužel dáno celkovou situací na současné scéně – ale to už je samozřejmě úplně jiné téma, které sem nyní nepatří a na jehož rozebrání tu nemám místo.

Na “Zone of Alienation” jsou tedy z mého pohledu nejpříjemnější dvě věci: odkaz na kultovního “Běžícího muže” v songu “The Running Man” (i když podle textu Steelwing vycházejí spíše ze stejnojmenného kultovního snímku z roku 1987, nikoliv z původní knižní předlohy) a hlavně již jednou zmiňované “2097 A.D.”. Je to paradox, že právě intro mě na celé desce baví nejvíce – zvláště jeho prodloužená verze, která se nachází na limitované edici “Zone of Alienation” -, protože mi svou atmosférou neskutečně připomíná staré béčkové sci-fi bijáky z osmdesátých let, na nichž jsem svého času vyrůstal. “Útěk z New Yorku” jak vyšitý… akorát samotná ta muzika ve standardních písničkách znatelně pokulhává…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.