Stian Westerhus - Amputation

Stian Westerhus – Amputation

Stian Westerhus - Amputation

Země: Norsko
Žánr: electro / noise / art pop
Datum vydání: 29.4.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Kings Never Sleep
02. Sinking Ships
03. How Long
04. Amputation
05. Infectious Decay
06. Amputation Part II

Hrací doba: 39:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

House of Mythology je zbrusu nové vydavatelství, které se objevilo takřka zničehonic. I tak hned počalo vydávat nahrávky, za něž by se nestyděl kdejaký dekády fungující label. Za tím vším zřejmě stojí kdosi (undergroundově) vlivný, osoba s kontakty, jež daly zelenou například spolupráci s Ulver. A není to vše – v dohledné době tu má vyjít třeba debut Hypnopazūzu, tedy projektu Davida TibetaCurrent 93 a YouthaKilling Joke. Třebaže další jména nejsou tak věhlasná, je z čeho vybírat. Například novinka Kitchie Kitchie Ki Me O byla parádní art rocková jízda, ke které se nadále s potěšeními vracím. Neuniklo mi ani jméno Stiana Westerhuse, který z experimentálně laděné filozofie vydavatelství nikterak neslevuje. Ba naopak, jedná se o to nejpodivnější, s čím jsem měl pod značkou House of Mythology tu čest.

Stian Westerhus je nenápadný norský hudebník, který se v minulosti věnoval elektronické hudbě, improvizaci a různým sonickým experimentům. Činil tak primárně sólově, pod vlastním jménem. Westerhusovo jméno se mihlo i v některých kapelách, z nichž za zmínku stojí hlavně Jaga Jazzist, přestože je nutno říct, že zdejší roční působení asi nelze považovat za vrchol hudebníkovy kariéry. K seberealizaci dochází právě především sólově a o sólové desce také bude dnes řeč.

Aniž bych tušil, kdo Westerhus je a co páchal v minulých letech, poslechl jsem si zřejmě první zveřejněnou píseň z „Amputation“, artpopově laděnou „How Long“, která vyvolala můj okamžitý zájem o celou desku. Nadšení nicméně zmrazily její první poslechy a i nadále žiji pocitem, že ani během dalších snah přijít tomu všemu na kloub jsem nezaznamenal výraznou oblevu. Především jsem dostal něco úplně jiného, než nabízela inkriminovaná skladba, v podstatě elektronické experimentování „vyrušované“ art/noisepopovými vsuvkami.

Na fúzi inteligentního popu a těžce stravitelné kombinaci relativně oldschoolové elektroniky a noisu by nebylo nic špatného. Naopak, vítat lze něco takového s nadšením a otevřenou náručí. Jak jsem ale řekl, čekal jsem jinou hudbu, a přestože prvotní šok – zde je tohle slovíčko skutečně na místě – opadl, nemohu si pomoct, „Amputation“ mi zůstává cizí. Nemyslete si, že je za tím nutně fakt, že se Westerhus zhlédl právě v takovéto kombinaci, alb vystavených na kontrastu jsou spousty. A tyto spousty mimo jiné skrývají nejeden klenot, vzpomeňme třeba na loňský Prurient. „Amputation“ však sráží absence úzkého vztahu mezi oběma extrémy. Mohla to být symbióza i sprostý parasitismus – klíněnka a kaštan, noise a pop. Současný vztah bohužel končívá u nezaujetí druhým. Třeba písničkářstvím prostoupené songy („How Long“, „Infectious Decay“) jsou z velké části založeny právě na temné elektronice, jenže zatímco v čistě – a zpravidla velmi dobrých – elektronických partech je Westerhus nepřístupný, až odtažitý, v chytlavých partech přehodí výhybku a nepřirozeně změní náladu. Viz druhá část alba, závěrečná trojice skladeb, v ústřední roli „Infectious Decay“.

Stian Westerhus

Myslíte, že by bylo po výše vypsaném jednoduché by bylo „Amputation“ odsoudit, odhodit a nechat ho ladem? Věřte, tak tomu není. Deska je to na osobní přebrání si neskutečně komplikovaná. Neustále vás vyzývá se s ní nějakým způsobem konfrontovat, vymezit se vůči ní, zvlášť když je Westerhus navzdory nesoudržnosti materiálu výborný skladatel. „How Long“ a do jisté míry „Kings Never Sleep“ ukazují přesně tu podobu, v níž to Norovi sluší nejvíc. Právě zde lze zaslechnout plně fungující vztah mezi oběma složkami hudby, navíc s výborným zpěvem a melodiemi v zádech. Tu prazvláštní poetiku v celé své kráse.

„Amputation“ je experimentálním dílem se vším všudy. Nechybí neuchopitelnost, neopakovatelnost, neokoukanost. Faktem druhým však zůstává, že Stian Westerhus se mi minimálně netrefil do nálady, anebo – a to spíš – jednoduše nahrál desku, na které se zmíněné atributy příslušící experimentu zvrhly do podoby, již nelze přijmout, neboť jako celek nefunguje. Dává sice smysl a sděluje myšlenku, nicméně onen smysl a myšlenka jsou zabaleny do formy, která je natolik nekonzistentní, že nemám potěšení ji poslouchat. Westerhus přese všechno stojí za zajímavou nahrávkou a nezaslouží zavržení. Nápady má, vlastní vizi také a minimálně tímto absolutně stojí za hranicí vyhrazenou šedivému průměru. Pravý opak nevýrazné průměrnosti však zůstal ve stínu praktického užívání – průměrného posluchačského zážitku.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.