 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 32:07 K recenzi poskytl:
|
Německý projekt s přátelským názvem Cult of Extinction na sebe poprvé upozornil vloni s pilotním minialbem „Black Nuclear Magick Attack“. Na něm se sice neodehrávalo nic zázračného, o čem by člověk musel okamžitě psát domů mamince, ale o solidní prvotinu se jednalo.
Když tedy letos vyšel dlouhohrající debut „Ritual in the Absolute Absence of Light“, poslechnul jsem si jej docela bez keců. Obzvlášť když Cult of Extinction přestoupili k německým Iron Bonehead, na jejichž vydání se dost často vyplácí sázet (ne snad, že by Sentient Ruin Laboratories, kteří se podíleli na vypuštění „Black Nuclear Magick Attack“, byli nějaká ořezávátka). Obal řadovky se docela povedl a půlhodinová hrací doba (můžu dodat, že všech devět tracků je čerstvých, neopakuje se žádný z předešlé neřadovky) slibovala, že by pořád mohlo jít o intenzivní binec, takže hurá na věc.
Hned takhle ze začátku musím na Cult of Extinction prásknout jednu věc. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ není až takový bordel, jak by jeden možná čekal a možná i chtěl. Pokusím se tuto myšlenku trochu rozvést…
Prvně mě ale nechápejte mě špatně, Cult of Extinction samozřejmě hraje zvířecí black / death metal a stejně jako na „Black Nuclear Magick Attack“ platí, že díky citelným vlivům grindcoru (včetně náznaků guturálního vokálu jako třeba v pozadí „Emanated from the Cosmic Darkness“) lze v souvislosti s touhle deskou stále hovořit i o war metalu, což je podle mě jedna z nejagresivnějších forem metalové hudby obecně. Určitě tedy můžeme říct, že Cult of Extinction nehraje žádnou měkkou mrdku. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ sype často a fest nasraně, a dokonce bych i řekl, že tahle forma zabírá největší část nahrávky.
Jestliže ale prahnete po ortodoxně bestiálním bordelu bez přestávek, který vám vyšuká mozek z palice, „Ritual in the Absolute Absence of Light“ vás asi plně neuspokojí, a to hned ze dvou důvodů. První jsem zmiňoval už svého času v malé recenzi na „Black Nuclear Magick Attack“ – sice to leckdy sype jak piča, ale i přesto hodně takových momentů nedokáže vytočit obrátky do nejvyšších pater intenzity, nátlaku a hnusu. V dílčích momentech se daří posluchače trochu přitlačit ke zdi, ale obecně má Cult of Extinction co do extrémnosti podání jisté rezervy. Což nemusí potěšit posluchače s chutěmi na ten největší metalový bordel, jak by jeden u war metalu předpokládal.
Tohle do určité míry plyne i ze zvuku, jenž je notně uzpůsoben druhému aspektu, díky němuž se nejedná o takové zvěrstvo. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ si i navzdory své krátké hrací době najde relativně často čas na zpomalení a pokusy o atmosféru, přičemž tyto nabírají na kvantitě s blížícím se koncem fošny. Což by naopak mohlo potěšit ty posluchače, kteří nemají potřebu, aby je deska jen barbarsky mlátila.
Zde nicméně nestává určitý rozpor. Osobně se mi zdá, že právě ty náladovější momenty jsou tím nejzajímavějším, co „Ritual in the Absolute Absence of Light“ nabízí, což se ale trochu bije s tím, že primární tváří alba je stále agrese. Zkřížení sypacího black / death metalu s atmosférickými vsuvkami mi v základě přijde jako dobrý nápad, ale u Cult of Extinction se to bohužel trochu mlátí. Ale to nic nemění na tom, že pomalé pasáže v „Possessed by a Servant of Iblis“ a „Emanated from the Cosmic Darkness“, celá „The Descent“ nebo kytarové sólování v titulní skladbě jsou dost povedené.
Na druhou stranu uznávám, že moje výtky vůči „Ritual in the Absolute Absence of Light“ jsou do určité míry vlastně malicherné, protože ta deska je jinak zhotovena dobře a nemyslím, že by patřila k těm jednoduše, rychle a lehce zapomenutelným. Nastavená cesta mi každopádně přijde správná a album jako celek je stále dost kvalitní na to, abych měl chuť si pustit i budoucí materiál Cult of Extinction.
