Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 30.6.2013 Label: Hellthrasher Productions
Tracklist:
01. Thy Flesh Consumed
02. Desolated
03. Gravefeast
04. Mass Human Pyre
05. Infernal Gathering
06. Feeding Frenzy
07. The Triumph of Death
08. Bludgeoned, Beaten and Berated
09. Second Killing of Christ
10. Impaled
11. Age of Annihilation
12. Antimortem Autopsy
Švédský oldschool death metal je kapitola sama pro sebe. Právě ze Švédska totiž pochází řada kapel, které se řadí k těm nejzásadnějším žánrovým spolkům vůbec a které vedle původu pojí i svérázný sound, takže lze s trochou nadhledu hovořit o vesměs vyhraněné scéně uvnitř scény. To, o čem tu hovořím, má ale kořeny zapuštěné hluboko do devadesátých let a v dnešní době už mladým kapelám vyznávajícím právě tuhle starou školu pšenka moc nekvete. Nebo ano? Jak se to vezme. Každopádně mladí bijci Desolator se pokoušejí prosadit svým prvním řadovým albem “Unearthly Monument” právě v tomhle ranku.
Co si budeme povídat, když se vám dostane do ruky oldschool death metalové album od mladé nebo naprosto neznámé kapely, bylo by naivní očekávat cokoli jiného než variace na dvacet let staré klasiky nebo snad nějaký vlastní ksicht (případným výjimkám se omlouvám, ale zatím jsem na takovou nenarazil). Kdepak, píše se rok 2013 a troufám si tvrdit, že v oldschool death metalu bylo objeveno asi vše, co objeveno být mohlo. Přesto ale i takové současné nahrávky mohou žánrového příznivce oslovit a v takovém případě záleží výhradně na tom, jak zručnými řemeslníky jejich autoři jsou a jak dobře zvládají stavět podle cizích plánů. A troufám si tvrdit, že ačkoli toho Desolator, respektive členové kapely zatím moc nenahráli (a to ani v ostatních spolcích, kde jsou či byli aktivní), “Unearthly Monument” rozhodně patří k tomu lepšímu, ne-li nejlepšímu, co jsem v posledních letech z produkce podobných kapel slyšel.
Nevím, jak je to možné, ale muzikanti, kteří v různých kapelách nefigurují déle než čtyři roky, nahráli album, které má to, co drtivé většině obdobných počinů tak zoufale chybí – solidní kompoziční úroveň. To, co Desolator na “Unearthly Monument” předvádějí, bych čekal od podstatně vyhranějších muzikantů, než jakými Desolator podle všeho jsou, nicméně se zadařilo a “Unearthly Monument” je v hranicích žánru vesměs vyspělý počin, který nabízí řadu slušně provedených nápadů, jež jsou k sobě pospojovány způsobem, jaký je nezatlouká do země, ale naopak je nechává v klidu fungovat. Ta muzika zkrátka plynule ubíhá, všechno působí celkem přirozeně, nikde nic zásadního nepřekáží a hlavně to nepůsobí křečovitě, což bývá v podobných případech ten nejzásadnější problém.
Další potěšující skutečností je, že ačkoli Desolator opravdu nepřicházejí s ničím novým (kolikrát to ještě budu opakovat?), osvědčené a léty prověřené postupy dovedou zpracovat velmi zručně, takže když člověk zrovna nepřemýšlí o tom, že to tu už několikrát bylo, může se bez okolků bavit. Instrumentální stránka alba je na úrovni – riffy jsou variabilní, poměrně vymakané a s celkem fungují naprosto organicky, stejně jako sóla. Typicky švédské melodické vyhrávky sice nijak převratné nejsou, ale přesto celek příjemně prosvětlují a jako takové fungují dostatečně. Bicí… popravdě, vymyslet bicí party pro “Unearthly Monument” nějaký opravdu dobrý bubeník, mohlo by to celou desku posunout o nezanedbatelný kus výš, ale i to, co zde předvádí benjamínek sestavy, bubeník Victor Parri, není úplně k zahození a svou roli to jakž takž plní. Zdařilým se nakonec ukázal být i zvuk nahrávky. Slyšet je prakticky všechno, co by slyšet být mělo (dobře, kopáky je tam třeba trochu hledat, ale ne, že by to nešlo), v žádném případě to nezní, jako by to Desolator nahráli na marshmallow, a přitom je to příjemně staromilsky špinavé a lehounce zahuhlané. Srdce starého pardála poskočí radostí…
Trochu sporným momentem je délka alba. Osmačtyřicet minut mi na album podobného ražení přijde opravdu zbytečně mnoho. Na druhou stranu je ale fakt, že ani v závěru “Unearthly Monument” nijak zvlášť nenudí a zachovává si podobnou opatrnou atraktivitu jako po celou svou délku. Jako ideální se mi osvědčilo poslouchat album jako podklad k nějaké jiné činnosti. Člověk si u toho spokojeně poklepává nohou, díky přirozené plynulosti materiálu ho nic neruší, a když se vyskytne nějaký opravdu slušný moment nebo rovnou celá skladba, dá o sobě vědět. A takové momenty i skladby tam určitě jsou.
Desolator svojí řadovou prvotinou poměrně příjemně překvapili. Jak už zde mnohokrát padlo, v žádném případě se nejedná o jakkoli extra vyčnívající žánrový počin a proti současné tvorbě death metalových stálic mu zoufale chybí nějaký vlastní výraz, na jehož vytvoření měly tyto léty prověřené kapely dostatek času. Každopádně, kdo za každou cenu neprahne po originalitě a vezme zavděk obyčejnou poctivou nahrávku, která vznikla z evidentní lásky k žánru, ten v případě “Unearthly Monument” nemůže být zklamáni. Vzniknout tohle album před dvaceti lety, dnes by se na něj asi nahlíželo jako na velkou klasiku. Takhle se holt musí spokojit s titulem obyčejného, ale pořád nadprůměru. Ale já jsem s ním spokojený.
Země: Česká republika Žánr: industrial death / thrash metal Datum vydání: 22.7.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Temple of Hell
02. King Pathetic
03. Spiritual Resolution
04. The Death Song
05. The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)
06. The Game
07. Saltatio Mortis
08. The End (I’m Your Light, Pt. 2)
Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 7,5/10
Stick – 7,5/10
Přestože je “Hell” první albem jednočlenného projektu Mean Messiah, nemusí to nutně znamenat, že máme co do činění s deskou, na níž ze všech stran číší nedostatek zkušeností. Hlavní mozek a multiinstrumentalista Dan Friml má za sebou účinkování v kapelách Sebastian a Apostasy a své dosavadní zkušenosti zúročil snad na všech frontách. Album samotné údajně vznikalo přes sedm let a Dan si nahrával všechny nástroje sám a navíc se postaral o závěrečný mix a mastering. A protože je instrumentální a technická stránka na opravdu vysoké úrovni, smekám před jeho schopnostmi, protože “Hell” netrpí takovým tím českým zvukem, ale zní jako zahraniční produkce extrémní metalové kapely.
K albu samotnému snad jen jednu výtku, kterou si odbudeme hned takhle zkraje. Takový mix industriálně progresivního death/thrash metalu, jak jej namíchali Mean Messiah, bude určitě ze všech stran přirovnáván ke skladatelským postupům Devina Townsenda, zejména pak k albu “City” nepřekonatelných Strapping Young Lad. Už se objevila spousta následovníků a ctitelů tohoto geniálního koktejlu, ale inspirace na “Hell” je opravdu nepřeslechnutelná. Netvrdím, že se jedná o bezmezné kopírování, ale je pravda, že některé pasáže mi přijdou velmi podobné s “All Hail the New Flesh” či “Oh My Fucking God” ze zmíněného opusu Townsendovy party. Toto by však nemělo mít vliv na fakt, že deska jako taková je velmi kvalitní a její poslech není pouze příležitostí pro nostalgické vzpomínání na tyto velikány, ale disponuje prostorem pro představení vlastní hudební tváře Mean Messiah. Čtyřicet minut, sedm klasických písní, jedna kraťoučká instrumentálka a téměř po celou dobu se nesleví z tlaku, kterým album zaútočí. Strojově přesná rytmika, která mi nejednou připomněla Fear Factory a masivní kytarová hradba s industriálními prvky, přes níž nic nepronikne. To jsou poznávací znamení tohoto projektu. Jako vokalista není Dan taky vůbec špatný, disponuje sice takovým townsendovským agresivním vokálem, jenž není tak variabilní jako originál, ale že by se držel v jedné poloze, to taky ne. S hudbou prostě funguje a to je hlavní.
Nebudu nyní rozebírat jednu skladbu po druhé, poněvadž by to působilo spíš kontraproduktivně, když základní poznávací znamení v podobě rychlého tempa, strojové přesnosti kytar, kterou občas nabourá nějaký ten zvrat či mezihra, nesou takřka všechny. Říkal jsem si, že vyberu tři nejreprezentativnější kousky, které “Hell” s přehledem charakterizují i na ploše nějakých těch tří písní. Určitě bych neměl vynechat hned úvodní vál “Temple of Hell”. Za zvuku zvonů a industrálního intra se přechází k sekanému riffu, který ovšem nepředznamenává to, co teprve přijde, protože po minutě a půl se spustí ten pravý masakr, jejž utne jen klávesami podbarvený refrén. Přestože má skladba samotná téměř sedm minut a ke konci se dočkáme dokonce akustické kytary, jež uvede závěrečnou bouři, nemějte strach, že byste se v poslechu začali ztrácet. Ač může hudba Mean Messiah působit jako bordel bez nějakého řádu, věřte, že má svou pevně stanovenou organizaci, v níž není zas takový problém se orientovat.
Druhou skladbou, kterou bych vypíchl, je třetí “Spiritual Resolution”, jíž odstartuje nelidský řev, a jak agresivně se začne, tak píseň spěje až do svého finále. Zřejmě nejbrutálnější píseň celého alba (spolu s “The Death Song”) je právě tím momentem, který jsem výše přirovnával k “Oh My Fucking God” od Strapping Young Lad. Nejen kytarovou linkou, ale hlavně vyřvávaným “Oh my god” v refrénu se tomuto srovnání prostě nelze nevyhnout. Nakonec jsem si nechal “The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)”, která mě odrovnala vzletným melodickým nápěvem ve stylu Burtona C. Bella z Fear Factory. Upřímně se divím, že to nepřišlo dřív, ale až v páté skladbě, protože přesně tento typ vokálu se k takovému chladnému thrash/death metalu skvěle hodí a čas od času by mohl rozčísnout industriálně temnou oblohu. Nějaké náznaky se sice zjevily už v “King Pathetic” nebo “The Death Song”, ale teprve v “The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)” melodie propukly naplno, nicméně, pořád lepší pozdě, nežli vůbec.
Skvělá deska. Nevím, co víc dodat. Vlastně mě ani nenapadá tuzemské album, které mě letos bavilo víc. Možná je to tím, že pro Devina Townsenda mám neuvěřitelnou slabost a žeru vše, čeho se dotkl, takže i proto jsou mi Mean Messiah hodně blízko. “Hell” představuje velmi vyrovnanou, chytře agresivní desku, kterou všichni fanoušci industriálně laděného metalu musí slyšet. Já jsem nečekal žádný zázrak a po prvním poslechu jsem byl připravený desku odepsat za nevkusnou kopii výše zmíněného Kanaďana, ale s postupem času jsem toto ignoroval a vychutnával si album, jež má ambice zaujmout i mimo hranice naší malé zemičky. Moc dobrá práce, na kterou může být hlavní mozek náležitě pyšný.
Další názory:
Upřímně se přiznám, že jsem k Mean Messiah zpočátku neměl příliš velkou důvěru, ale pod nátlakem kolegy Sticka, který do mě hustil, že je to vážně dobré a že bych se na to měl taky podívat, jsem se nakonec do poslechu “Hell” pustil a nakonec musím pokorně uznat, že rozhodně není čeho litovat, tudíž mohu jenom potvrdit slova svých kolegů, dokonce i číselně. Ve výsledku to sice není úplně záležitost, z níž bych si vyloženě sednul na zadek a zíral na to s otevřenou hudbou, což se ovšem snad ani nedalo čekat, jelikož takhle na lopatky mě obecně pokládají trochu jiné žánry, nicméně i přesto nemohu o “Hell” hovořit jinak než jako o velice kvalitním počinu, který má po všech stránkách vysokou úroveň a evidentně byl nahrán s jasnou vizí, jak by měl výsledek znít, což se na kvalitě vždy projeví. Po technické stránce je vše v nejlepším pořádku, ale to nejdůležitější, tedy kompoziční stránka, také nijak nezaostává, díky čemuž je “Hell” zajímavé album, jež dokáže být stejně agresivní jako barvité. Věčně omílaný Devin Townsend jak v sólové podobě, tak i ještě za časů Strapping Young Lad, z toho sice je místy cítit opravdu mocně, ale kupodivu to nakonec vůbec ničemu nevadí. Jednoduše řečeno – sakra dobrá věc. Vrcholem celé kolekce je pro mě výtečná “The Last Ride”. H.
Český projekt Mean Messiah Dana Frimla mě opravdu hodně pozitivně překvapil. Takhle namíchaný agresivní koktejl se špičkovým zvukem bych od české kapely/projektu nečekal. Kvalitní provedení, skvěle odehrané a odzpívané. Fakt je, že tomu možná trochu schází originalita díky velkému vlivu Devina Townsenda, což mně osobně však příliš nepřekáží. Na druhou stranu, také ne každý dokáže s takovým potenciálem pracovat. Snad se Danovi podaří brzy sestavit kapelu a obrážet s deskou “Hell” pódia. Naživo by to mohl být rozhodně zážitek. Stick
Země: Česká republika Žánr: death metal / grindcore Datum vydání: 2013 Label: Bizarre Leprous Production
Tracklist:
I. Evilive – demo (1995):
01. Intro
02. Crime Against Humanity
03. Inaccurate Hit
04. Unconscious
05. Mental Insanity
06. Prasentment of End
07. Evilive
08. Field of Battle
09. Fertilizer for Weaklings
10. Cap Arcona
11. Bad End
12. Outro
II. Lightnessdark – 7″ EP (1995)
13. Intro
14. The Beginning of Destruction
15. Last Days of Mankind
16. The Last Trial
17. Greedy for Blood
18. Defenceless
19. On the Edge of the Abyss
20. Outro
III. Uprooted… (1997)
21. Intro / Curse
22. Rock ‘n’ Core
23. Last Expiration
…
Severočeská mlátička Deaf & Dumb vznikla v roce 1994 a od roku 1995 se vcelku výrazně projevovala na undergroundové scéně, především v kruzích grindcoru a death metalu. Patřili k natolik výrazným spolkům, že si jich po prvním demu všimli Epidemie Records a dostali nabídku na koncerty i vydávání sedmipalcových splitek a EP. Po roce 1999 však svou snahu zabalili, aby se v roce 2012 hydra opět probudila k životu v trochu rozšířenější a pozměněné sestavě. Základ v podobě kytaristy Leoše Virglera a basáka Standy Frkaly však zůstal zachován. Na oslavu znovuobnovení a vydání nového materiálu po třinácti letech byly znovu vydány staré nahrávky, obohacené o pět nových skladeb, a to v rámci kompletu “Evildarkrooted… Total Dumb”, nyní však pod Bizarre Leprous Production. S novou tvorbou se do názvu také vloudilo slovíčko Relics. Tudíž kapela nyní funguje pod názvem Deaf & Dumb Relics.
CD obsahuje demíčko “Evilive” z roku 1995, dále se na něm se nachází EP “Lightnessdark”, vydané již pod značkou Epidemie Records, a část ze splitu s Imperial Foeticide, “Uprooted… / Pandemie of People’s Decadence”. Poslední část obsahuje nový materiál pod názvem “Relics of the Ancient Technology”. Popravdě nemám příliš tušení, nakolik výrazné postavení či kultovní status tato smečka mezi grinders má, ale pokud vydavatel uzná za vhodné vypustit takový komplet, tak úplně o bezvýznamnou smečku asi nepůjde. I podle internetových reakcí na vydání lze vidět, že spousta staromilců to oceňuje a ještě víc je těší, že kapela opět pokračuje ve tvorbě, byť se samozřejmě směřování za tu dobu změnilo.
Když si poslechnete všechny čtyři části CD za sebou, můžete si všimnou vzrůstající tendence, týkající se hracích časů jednotlivých skladeb. Je nabíledni, že postupem času přestalo kluky bavit řezat svůj grindcore šmrncnutý deathem tak rovně, jak to jen jde, a začali si ve skladbách tvořit zákruty. To vzhledem k slyšitelné technické vyhranosti (především v rytmické sekci) nebyl takový problém a přidává to skladbám na zajímavosti. Všechny starší nahrávky se mohou chlubit celkem slušným zvukem z pražského studia Hostivař, zatímco novinky se nahrávaly v květnu 2013 v domácím studiu D.A.D.R., tedy s výjimkou bicích. Především když dostane prostor basa, tak je to skutečná lahůdka a námrd, jak má být.
Hudebně jde tedy o grind/death metal, který docela zapadá do české grindové produkce, ten zvuk a postupy, občas mám dojem, že na takové znění mají české kapely patent. Death metalové rytmy a riffy střídají záseky a následné blast beaty, jak jsme u grindcoru zvyklí. Naživo by to určitě bylo maso a nátlak, který mimo tance nabídne i dost prostoru k poslechu. Některé pasáže jsou vyloženě chytlavé a většina skladeb je odzpívaná rozumným vokálem, nikoliv nějakým zefektovaným přebuzeným bordelem, který mě (jak už jsem v různých recenzích zmiňoval několikrát) umí naprosto znechutit. Z těch pěti ukázek mám dojem, že bychom se mohli dočkat ještě solidních zářezů, tak uvidíme, zda snaha klukům vydrží, našlápnuto mají solidně. Dokud ale neuslyším celou desku jako kompaktní celek, prozatím se budu muset obejít bez hodnocení. Pro staromilce a milovníky české undergroundové scény by však tato kompilačka mohla být docela lákavým kouskem do sbírky.
Země: Německo Žánr: death metal Datum vydání: 2.8.2013 Label: Massacre Records
Tracklist:
01. Coming of the Dragons
02. Demonslayer
03. Let There Be Blood
04. Killerbeast
05. Kings of Carnage
06. Man in Blood
07. Blood God Kills
08. Victory Awaits
09. Murder Squad
10. The Last Crusade
11. Debauchery Motherfuckin’ Family
Debauchery jsou dnes kapelou, od níž už předem víte, co na novém albu dostanete. Zároveň s tím jsou ovšem Debauchery kapelou, u které to vůbec nevadí… tedy pokud si s chutí poslechnete death metalový rock ‘n’ roll. Jestli chcete slyšet klasický death metal, tak u dnešních Debauchery jej rozhodně nehledejte.
Přesto právě takhle Debauchery svého času začínali. Ono už mi pomalu přijde, jako kdyby skupina hrála pořád to stejné dokola, ale když jsem pro potřeby recenze znova po delší době projel celou diskografii kapely, uvědomil jsem si, že je tam cítit dost velký posun, a když srovnáte debut “Kill Maim Burn” z roku 2003 s aktuální čerstvou fošnou “Kings of Carnage”, ten rozdíl je obrovský. “Kill Maim Burn” totiž byla klasická death metalová hoblovačka, jakých je všude spousta, byť vyloženě špatná fošna to nebyla. Už na následujícím “Rage of the Bloodbeast” (2004) začalo být sem tam cítit, že má Thomas Gurrath, hlavní postava Debauchery, asi hodně rád klasický heavy metal a rock, přičemž postupem času tento pocit s dalšími třemi alby ještě narůstal; navíc ještě čas od času začal Thomas koketovat s jakýmsi epičtějším nádechem, což tomu teprve dodávalo šmrnc – a obě polohy stále vyrůstaly z death metalového základu. Oba prvky naplno vybuchly na fošně “Rockers & War”, která byla už podle názvu striktně rozdělená na dvě poloviny – část “War” byla epickým klávesovým death metalem a část “Rockers” byla už v podstatě rockem s death metalovým soundem. A přesně tou druhou cestou Debauchery pokračovali i nadále na “Germany’s Next Death Metal” a pokračují po ní i na aktuální “Kings of Carnage”, byť sem tam výjimečně ten náznak trochu epičtějšího riffu stále vykoukne.
Současná tvorba Debauchery by šla vlastně popsat docela jednoduše. Jestli jste se někdy ptali, jak by to mohlo znít, kdyby death metalová kapela začala hrát rock ‘n’ roll, pak právě tady na to najdete odpověď. Jasně, ono se tohle dost často říká třeba i o takových Six Feet Under, jenže v jejich případě je to jenom proto, že jim ta muzika šlape a nijak zvlášť se nemění, ale pořád je to death metal, jenže Debauchery jsou na “Kings of Carnage” opravdu šlapavý hard rock v death metalovém hávu. A přesně takhle k tomu ale také člověk musí přistupovat – jako kdyby si šel poslechnout pohodový hard rock, žádná velká věda, ale chytlavá muzika, která šlape jak hodinky, dunivá basa a zábavné riffy. Jediný rozdíl je v tom, že u Debauchery na vás Thomas chrčí growlingem a občas na vás vybafne nějaký ten blast beat. Tomu, že muziku Debauchery prostě musíte brát jako zábavu, odpovídá i krvavě erotická stylizace kapely, kde se to jen hemží polonahými (a dost často vlastně i úplně nahými) slečnami s bujným poprsím v krvavé lázni. Pokud na to ovšem přistoupíte a ani náznakem neposmyslíte na to, že byste u téhle muziky mohli přemýšlet, pak v případě “Kings of Carnage” – stejně jako v případech v podstatě všech minulých alb – dostanete sice nenáročnou, ale po čertech zábavnou věc.
Tím jsme v podstatě vyčerpali vše, o čem “Kings of Carnage” je, protože v jádru je to hodně jednoduchá muzika. Pojďme tedy na závěr prolítnout několik z těch nejlepších hitovek – tedy alespoň z mého osobního pohledu. Suprová je určitě klipovka “Let There Be Blood” s typicky šlapavou německou rytmikou. Hodně dobrá je sloka, kdy se hrábnutí do kytary střídá s linkou, která patří jenom baskytaře a murmuru. Oproti tomu “Killerbeast” je ve slokách jedním z nejvíc death metalových kusů “Kings of Carnage”, akorát tuhle tezi trochu “kazí” skoro až stadiónový refrén.
Nejvýživnější kusy však přicházejí s následující čtveřicí songů. Titulní pecku “Kings of Carnage” jsem si oblíbil hned na první poslech – začátek nabízí ukázku toho, jak to vypadá, když se Debauchery pustí do náznaku něčeho epičtějšího, ale poměrně záhy se vál zvrhne do kulervoucího death metalového rock ‘n’ rollu s parádně brumlající basovkou. Jenže zatímco “Kings of Carnage” je takový ten zemitější rock v death metalové podobě, “Man in Blood” je rozvernější rock v death metalové podobě. “Blood God Kills” je další chytlavou parádičkou, stejně jako trochu rozjívená “Victory Awaits”, která ale překvapí úvodní vyhrávkou, jež se pak opakuje v refrénu. Nicméně pořádné koule má třeba i poslední “Debauchery Motherfuckin’ Family”. Ono to vypadá, že se dají přívlastky jako “chytlavý” nebo “šlapavý” aplikovat v podstatě na všechny songy na desce, ale ono to tak opravdu je a navíc to ani není nuda.
V závěrečném shrnutí se budu muset opět už poněkolikáté opakovat, ale nic víc toho o “Kings of Carnage” ani říct nejde, že se jedná o (hard) rockový death metal, který šlape dobře jako prase a je opravdu zábavný. Je to ve své podstatě hodně jednoduchá muzika, ale prostě to funguje, je to sranda, takže proč ne. Pokud se vám ale Debauchery v minulosti nelíbili, novinka to nezmění ani náhodou, spíš vás v tom ještě utvrdí. To však platí i opačně – jestli se vám takhle kapela v minulosti zamlouvala, ani novinka vás nezklame.
Black Crucifixion patří mezi jeden z posledních black metalových kultů, jejichž tvorbu jsem až doposud nezakusil, přestože to mám v plánu již poměrně dlouhou dobu, což se ovšem naštěstí konečně změnilo s příchodem třetí dlouhohrající desky “Coronation of King Darkness”. Přestože jsem s muzikou skupiny osobně zatím nepřišel do styku, stejně jsem měl poměrně vysoké nároky, protože Black Crucifixion provází pověst formace, která sice není nějak slavná, ale oč méně je známější, o to je její muzika kvalitnější. A “Coronation of King Darkness” mi dalo přesně to, co jsem očekával – opravdu vysoce kvalitní, inteligentní progresivní black metal s lehkým přesahem do death metalu. Zároveň jsem dostal album opravdu obrovsky zábavné a rozmanité, přestože se Black Crucifixion více či méně pohybují pouze ve svých mantinelech.
Asi největší zbraní “Coronation of King Darkness” je něco, co možná dost lidí u takového žánru překvapí – neskutečně silné skladby. V hodně velkých uvozovkách jde o album opravdu skoro až písničkové. Jenže Black Crucifixion tahají jeden obrovsky silný nápad za druhým a v úplně všech skladbách najdete bez přehánění fantastické pasáže, pokaždé (a i v tom tkví ona zmiňovaná rozmanitost) jde ale o něco trochu jiného, takže zatímco v úvodní titulce “Coronation of King Darkness” to může být drtivý refrén, v “Heroes End Up on Gallows” zase kapela přijde s uhrančivou atmosférou a fantastickými melodiemi, “Threefold” se blýskne působivým rituálním závěrem, zatímco taková “Lodestar” chytlavým úvodem ve středním tempu. Úžasným zakončením desky je pak mocný opus “Thieves”, jenž se po pomalejším začátku zvrhne do black metalové sypačky (avšak i v ní jsou Black Crucifixion skvělí), aby se posléze zlomil až do meditativní pasáže, která nakonec vygraduje do skvělého závěru s další porcí výtečných kytarových melodií.
“Coronation of King Darkness” je na první pohled docela nenápadné album, ale když se do něj člověk pustí, stojí to za to. Jednoduše perfektní deska!
Hello! If you don’t mind, I would like to start with a few questions about In Vain’s history. The band was founded in 2003 and your first demo was released one year later. I couldn’t find anywhere whether any of the founding members, including yourself, has played in any other band as of time when the band was born so I’d like to ask if you have played anywhere before In Vain. I’m asking that mainly because even your early works “Will the Sun Ever Rise?” and “Wounds” sound very sophisticated to me – so much that it might be a little bit difficult to believe they were created without any previous experiences with playing music. Could you please tell us something about your musical activities before In Vain (if there are any) and also what was the main motivation to form the band?
HI! I used to play in a metalcore band called Lodestar. That is many years ago. Currently I have a hardcore band together with our bassist Kristian. It’s called From Strength to Strength and please check us out on Facebook https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Our debut album is ready, but since Kristian is currently studying in the US, it is hard to stay active without his vocal duties. So the record is put on hold as of now.
Sindrehar done vocals on Myrkgrav’s debut album and he is currently active in the Doom Metal band Funeral. Our other members have had other side projects, but nothing well known.
You have re-recorded some songs from your first efforts on your later albums – both “The Latter Rain” and “Mantra” contain those older tracks (although just as a bonus in case of “Mantra”). However, there are still some songs left in your early era only. Do you think it might be ever possible “resurrect” also those someday? Or do you plan to focus on creating the new music only in the future?
I doubt we will ever re-record any more songs. To be frank, I actually prefer the original versions of all the songs we ever re-recorded. Additionally, we should also keep some songs exclusive for the early EPs.
I actually listened to “Wounds” and “The Latter Rain” recently again and compared to “Ænigma”, the metal elements sound more raw to me but still a little more avant-garde, while the new album seems more consistent and complex (yet without losing variety) to me. How do you see In Vain’s early works from the distance of a few years? Do you listen to them from time to time? I have to confess that I still love “The Latter Rain”, maybe because it was your first album I heard. Some songs like “Their Spirits Ride with the Wind” or “The Titan” are still fantastic and I enjoy them despite I’ve heard them maybe a hundred times…
The production on “The Latter Rain” is more raw, whilst the production on “Ænigma” is more crystal clear (much better imo). That element may also cause some people to find “TLR” a bit different. I agree the new album is more consistent and that is exactly what we set out to do also. When you compare to our previous albums, one can conclude that the songs are more straight-forward. However, keep in mind that the songs are still long, very varied, with several vocalists employed, many different styles utilized, and so forth. So I think it’s more a matter of “Ænigma” seeming more “easy”, simply because it’s compared to albums that are quite hard to digest.
Around every release I listen to our albums a lot and I enjoy it. As you know, I am aware of everything that is going to happen, so I never get to enjoy our music as a normal listener would. So after intense listening for some time I usually leave the albums behind. It’s been very long since I listened to “The Latter Rain” or “Mantra”.
Thanks for you complements on those songs. I am still very proud of “The Latter Rain” and I believe that album contains some of the best In Vain songs ever recorded.
Anyway, when we mentioned what you listen to… You said in our previous interview that you aren’t a typical metalhead and that you got into metal very late. What music do you like as a listener? And what did you listen to before you started with metal? Anyway, it might be a little bit interesting that you got “very late” into metal music, as you stated, and now you are known mainly as a metal musician… how is that possible? Also, one sort of a funnier question – you also said that you didn’t have any records from bands like Iron Maiden or Metallica as of time of our first interview (January 2010) so I just wanted to ask if have some of their albums now (laughs)?
I like bands that have very good songs and some kind of original edge. They do not have to invent a new musical style (impossible..?), but have something that sets them apart from the rest. E.g. a very strong singer can be enough. I do not have time to listen to just another copycat, then I rather prefer the originals.
Before I started to listen to metal I was listening to the music that was on the charts. Then I discovered grunge, went on to hardcore, metalcore, and the first extreme metal album I bought was Zyklon – “World ov Worms”. In Vain was started as a project at a school I was attending, and I simply wanted to try to write a metal song because I was listening a lot to metal during those days. As the band evolved it never made any sense to change style, but as you know we are experimenting a lot.
No, I still do not own a lot of old time classic albums. I am not that into that kind of music either, and I think many of those band also enjoy a certain nostalgia glamour.
I’ve noticed that your every album contains one song with lyrics in Norwegian language. Should we understand it as a small tribute to your roots and Norwegian musical scene or is there some other reason? Is there a possibility that you’ll release some EP or even a full-length album sung completely in Norwegian?
You can look upon it that way. Normally I write in English, but sometimes I get a title stuck in my head, which I want to keep in Norwegian. For me it’s obviously a lot easier to express myself in Norwegian than English, so that is a bonus as well. However, the majority of our lyrics will continue to be English.
Could you somehow describe us how the process of composing the music looks like? What is happening before a new In Vain’s song is born? Did you somehow change your attitude to composing for “Ænigma” compared to the previous records? As far as I know you should be the main author of the music, is that right? Do you just play and jam with a guitar until you come up with some good riffs and melodies, or do you wait until the inspiration comes and then you play only ideas you have in your head? And do you create the whole songs with only minor changes to be done later, or do you leave enough space also for the others’ ideas to be incorporated during the rehearsing or the actual recording?
So far I have written all the music and I employ the same method for composing songs as I did from the start. I have never been a good riffer, so I am not that capable of coming up with new riffs just playing on the guitar. Instead, I put the guitar down and instead concentrate my musical mind and try to make music in my mind in that very moment. This might sound weird, but that is actually how I work. So whenever I come up with something I like I write the riffs down on my computer. I have a big catalogue of riffs on my computer, all sorted in different categories depending on what kind of riff it is. Making music this kind of way is very hard in the beginning, but eventually you train your musical brain and it gets easier. For me it also gets a lot easier the more time I spend on it and the longer my mind has been in such kind of “songwriting mode”. E.g. if I spend two hours every day for several weeks I eventually get into a phase where I am able to think about music 24/7, and I can compose on my way to work, while working out, etc.
When I compose a song I make the song from A to Z. Everything is planned and I plans and specific suggestions for what each member should play. We sometimes improvise a bit in the studio, but the songs are more or less 100% done.
If I’m not mistaken, there are five singers in the band, which is quite uncommon. Was it your intention from the start to gather people able to sing besides playing an instrument or was it just a coincidence and you discovered such potential after forming the lineup?
From the start Andreas did both Black Metal vocals and growls, however now he is only doing screams and Sindreis doing the growls. We wanted somebody to sing, and that is how Sindre came along during the recording of our first EP. During the years I have added more uncommon vocals here and there, and when our bassist Kristian joined the band we started to utilize his powerful hardcore vocals. The other members are good singers and do bgv clean vocals.
Alright, let’s finally talk about your latest album “Ænigma”. The first question quite simple – what is the meaning of the album’s title? I guess “Ænigma” is a transcription of the word “enigma” which could be translated as a riddle, a mystery or even an allegory. This translation suggests quite wide range of possible interpretations so I’d like to ask if there is any connection between the title and the lyrics, the artwork or anything else. Is something particular hidden behind this title or is it a little game with the listeners and the meaning itself is a riddle?
You are correct. Ænigma is the latin spelling of enigma. There’s no fixed topic or lyrical red line on “Ænigma”. Andreas and I basically write about different subjects that are close to their heart, and that fits with the emotions of the particular songs as well. We felt that the title sort of reflected the well of thoughts presented in the lyrics, not to mention the overall atmosphere of the music.
“Ænigma” also contains quite interesting cover art. I have to confess that I didn’t like it so much in the beginning but now I must say that it has something within despite it might seem a little bit simple at first sight. Why did you choose Robert Høyem to create it? Did you have any specific vision about how it should look like, or did you leave it up to him?
We were very prominent in our directions to the designer that we did not want a typical “photoshop cover”. We wanted something new and fresh, more creative and abstract. The designer suggested that we he would draw the cover. We thought that was a good idea and gave him keywords for what kind of emotions we would like him to portray.
Two videoclips were shot for the songs from “Mantra” and both songs were shortened for those videos. How do you, as a musician, look on shortening of your work for the sake of making a videoclip? Few songs from “Ænigma” seem to be short enough to fit in the standard clip format. If you are planning to shoot a clip for a song from “Ænigma”, will it be one of these? And doesn’t it tempt you to shoot a clip for a very long song in its full length?
I do not like shortening the songs and for every video we have done it has been a painstaking process, because we do not really have songs suitable for that format. That is also the reason I declined to do a video for “Ænigma”, in addition to save costs. It simply does not make sense to do a video, if you do not have a lot of money to spend imo. I do not think a 7-8 min video would be very easy to do either because it would require a very smart plot and a ridiculous amount of hours for the recording and editing.
Despite all differencies, your first two albums had – among other things – one thing in common: single songs more or less differed in the structure and overall feeling both throughout the album and within one song. As I already mentioned somewhere above, songs on “Ænigma” seem to be more straight-forward, more similar to each other (and with that I don’t mean that they are not enough individual because without any doubt they are), they’re shorter and the whole album feels more compact. Is there any particular reason why has it turned out this way? Was it your intention or just a natural evolution of your musical expression?
The reason is simply that that is what we sought out to achieve when we recorded the album. We have been operating in the same musical landscape the whole time, but our listeners have learned that our musical universe is vast. Consequently, the music can vary a lot. E.g., with our second album “Mantra” we dwelled deeper into the dark and progressive aura of our musical universe. Additionally, “Mantra” has more slow and heavy songs and some people find it more difficult to get into. I find “Ænigma” is a good representation of everything we have done so far. I believe it is more catchy, and although the songs are still complex I think they are more accessible. Many have labeled “Ænigma” our most consistent release so far. Many mention that the album is more compact, but it seems they forget that the songs are still long, very complex, several vocalists involved, etc.
Another topic I would like to go through is your live playing with Solefald. How did this cooperation actually start? Did the fact that Sindre Nedland is Lazare’s brother help somehow in starting the cooperation? How long do you think it will last? Do you think it might be possible not only to perform live with Lazare and Cornelius but also to do some music together (doesn’t matter if under the name of In Vain, Solefald or eventual completely new project)?
Actually, I pitched them the idea of a tour with In Vain and Solefald back in 2011. There were many economic and logistic advantages, apart from the fact of getting them back on stage. Also, with In Vain as the backing band they would play with someone they already knew and did not have to hire expensive session musicians. On the other side, I viewed this as something that could give positive synergies for In Vain. Consequently, I considered it a win-win situation. It took some time, and at one point I was about to give up the entire project until the tables turned and Solefald were convinced. On how long it will last I am not really sure, but I think it will end at some point.
About doing music together I am not really sure. I am afraid there might be too many strong individuals in the same band, hehe.
I guess there has to be a little difference between playing live with In Vain and with Solefald, at least in that you’re performing your own music with In Vain and someone else’s songs with Solefald. What differences do you see between playing with both the bands?
Without the aspect you mention I would say the Solefald songs require less technical skills, guitar playing wise. They also tune in C#, while In Vain tune in D. Other than that it’s not big differences. Still playing the same instrument :)
Recently you toured over Europe together with Solefald and Vreid. Wasn’t that difficult for you to play two full sets one after another? Do you have some special memories from this tour that you want to share with public? Or some you don’t want to share (laughs)?
I was indeed tiresome, and also I would have preferred being out in the crowd or and the merch stand after our shows, instead of going back on the stage. However, is was good fun. A special memory was when the police shut down our gig in Italy. It was a really sad happening and especially since so many people had showed up.
I hope I remember it correctly… as far as I know you played twice in the Czech Republic so far – in Liberec and Ostrava with My Silent Wake in 2011. Do you remember anything from these shows? If so, how were they? Anyway, you’ll be returning to the Czech Republic in August, however this time with Solefald who are confirmed for this year’s Brutal Assault. How are you looking forward to it? Anyway, is there any possibility that also In Vain could perform at Brutal Assault when all the members of the band will be there?
Yeah, that is correct. I do not remember specific details but I remember we had a good time there. It’s going to be a lot of fun going back and playing at BA. We have tried to get in touch with the staff at the festival, but it’s not very easy when you are not a very big band. Hopefully we will be back with In Vain next time.
Few past years are marking the return of the vinyl format and almost everything is released on LP nowadays. However, In Vain’s albums still exist in CD versions only. Is there any possibility of re-releasing your albums also on LPs? I believe it would be great because I’ve always seen vinyl as something more than a CD and I think In Vain’s music really deserves to be presented on this majestic format as well…
We are thinking about it, but we also need to consider that people have to buy them, so that we are not stuck with a lot of CDs. And I am not really sure if people buy anymore…
I have the very last question for you – I noticed that this year marks the 10th anniversary of In Vain. Do you plan to celebrate it with anything special? Thank your very much for your answers. All the best!
Actually we have been thinking about doing a special gig, playing the whole “The Latter Rain” album and to bring along guests. We’ll see.
Norové In Vain jsou kapelou, kterou v redakci máme opravdu upřímně rádi. Stejně tak je tomu i na třetí dlouhohrající desce “Ænigma”, jíž někteří z nás řadí k tomu nejlepšímu, co prozatím v letošním roce vyšlo. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si moc rádi zopakovali povídání s kytaristou Johnarem Hålandem z roku 2010 a opět mu položili další sérii skromných otázek nejen o samotných In Vain a jejich novince “Ænigma”, ale třeba i o společném hraní se Solefald…
Zdravím! Pokud to nevadí, rád bych začal s několika otázkami ohledně historie In Vain. Kapela byla založena v roce 2003 a vaše první demo vyšlo o rok později. Nemohl jsem ale najít, jestli někdo ze zakládajících členů, včetně tebe, v době, kdy byla skupina založena, hrál v nějaké další kapele, takže bych se rád zeptal, jestli jste někde hráli ještě před In Vain. Ptám se především proto, že už vaše první počiny “Will the Sun Ever Rise?” a “Wounds” mi zní velmi sofistikovaně – tak moc, že by se jen těžko věřilo tomu, že byly vytvořeny bez nějakých předchozích zkušeností s hraním hudby. Mohli bys nám prosím říct něco o vašich hudebních aktivitách před In Vain (pokud nějaké jsou) a také jaká byla hlavní motivace pro založení kapely?
Ahoj! Já jsem hrával v metalcorové skupině s názvem Lodestar. To bylo před mnoha lety. Nyní mám hardcorovou kapelu společně s naším baskytaristou Kristianem. Jmenuje se From Strength to Strength, podívejte se na nás prosím na Facebooku https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Naše debutové album je hotové, ale protože Kristian zrovna studuje v USA, je trochu obtížné zůstat aktivní bez jeho vokálních povinností. Nahrávka je teda aktuálně u ledu.
Sindrehar nazpíval vokály na debutovém albu Myrkgrav a v současnosti ještě působí v doom metalové skupině Funeral. Naši ostatní členové mají také další vedlejší projekty, ale není to nic moc známého.
Na svých pozdějších deskách jste znovu nahráli některé skladby ze svých prvních počinů – “The Latter Rain” i “Mantra” tyto staré songy obsahují (ačkoliv v případě “Mantra” jen jako bonus). Nicméně ve vašem raném období stále nějaké písničky zůstávají. Myslíš, že je možné, že je jednoho dne také “oživíte”? Nebo se do budoucna plánujete soustředit se jen na tvorbu nové muziky?
Pochybuji, že někdy znovu nahrajeme víc písniček. Abych byl upřímný, ve skutečnosti mám rád originální verze všech songů, které jsme kdy znovu nahráli. Mimoto bychom měli nějaké skladby ponechat exkluzivně jen na raných minialbech.
Nedávno jsem si opět pustil “Wounds” a “The Latter Rain” a v porovnání s “Ænigma” mi metalové elementy znějí mnohem syrověji, ale pořád trochu avantgardněji, zatímco nové album se mi zdá soudržnější a komplexnější (aniž by však ztrácelo rozmanitost). Jak vnímáš první počiny In Vain s odstupem několika let? Posloucháš je čas od času? Já se musím přiznat, že pořád miluju “The Latter Rain”, nejspíš protože to bylo vaše první album, které jsem slyšel. Některé skladby jako “Their Spirits Ride with the Wind” nebo “The Titan” jsou stále fantastické a pořád si je užívám, i když jsem je slyšel možná tak stokrát…
Produkce na “The Latter Rain” je syrovější, zatímco produkce na “Ænigma” je více krystalicky čistá (podle mého názoru i mnohem lepší). Tento prvek může být také důvodem, proč některým lidem přijde “TLR” trochu odlišné. Souhlasím, že nové album je soudržnější a to je přesně to, o co jsme usilovali. Když to porovnáš s našimi předchozími alby, někdo by mohl říct, že ty písničky jsou přímočařejší. Nicméně, mějte na paměti, že ty skladby jsou pořád dlouhé, velmi rozmanité, zaměstnávají několik vokalistů, je v nich užito mnoho různých stylů a tak dále. Myslím tedy, “Ænigma” může vypadat “jednodušší” jen v porovnání s deskami, které jsou poměrně těžké na strávení.
Okolo každého vydání naše alba poslouchám hodně a užívám si to. Jak víte, jsem si vědom všeho, co se bude dít, takže se mi nikdy nestane, abych si naši hudbu užíval jako normální posluchač. Takže po intenzivním poslechu po nějaký čas ty desku obvykle zase opustím. Už je to hodně dlouho, co jsem poslouchal “The Later Rain” nebo “Mantra”.
Díky za kompliment ohledně těch písní. Na “The Latter Rain” jsem pořád velice pyšný a myslím si, že ta deska obsahuje některé z nejlepších skladeb, jaké In Vain kdy nahráli.
Mimochodem, když už jsme u toho, co posloucháš… V našem předchozím rozhovoru jsi řekl, že nejsi typický metalista a že ses k metalu dostal až hodně pozdě. Jakou hudbu máš jako posluchač rád? A co jsi poslouchal, než jsi začal s metalem? Každopádně může být docela zajímavé, že ses k metalové hudbě dostal “velmi pozdě”, jak jsi sám řekl, ale nyní jsi známý především jako metalový muzikant… jak je to možné? Také ještě jedné trochu zábavnější otázka – také jsi řekl, že jsi v době našeho prvního rozhovoru (leden 2010) neměl žádné nahrávky od kapel jako Iron Maiden nebo Metallica, takže jsem se chtěl zeptat, jestli už nějaká jejich alba máš (smích)?
Mám rád skupiny, které mají velmi dobré songy a jakousi originální obrubu. Nemusí vynalézat nový hudební styl (nemožné…?), ale vždy nějak vystupují z ostatního zbytku. Například velmi silný zpěvák může stačit. Nemám čas na poslouchaný jenom další kopírky, radši dávám přednost originálům.
Než jsem začal poslouchat metal, poslouchal jsem muziku, která byla v žebříčcích. Poté jsem objevil grunge, přešel na hardcore, metalcore, první extrémně metalové album, které jsem si koupil, bylo “World ov Worms” od Zyklon. In Vain začali jako projekt ve škole, do níž jsem chodil, jednoduše jsem chtěl zkusit napsat metalový song, protože jsem v té době poslouchal spoustu metalu. Jak se kapela vyvíjela, nikdy jsem nepomýšlel na změnu stylu, ale jak určitě víš, hodně experimentujeme.
Ne, pořád nemám moc těchto starých klasických desek. Ani mi tahle hudba nic moc neříká, myslím si, že spousta těchto skupin se těší jistému nostalgickému kouzlu.
Všiml jsem si, že každé vaše album obsahuje jednu skladbu s textem v norském jazyce. Měli bychom tomu rozumět jako menší hold vašim kořenům a norské hudební scéně, nebo to má jiný důvod? Je nějaká možnost, že byste někdy vydali nějaké EP nebo dokonce celou desku nazpívanou kompletně v norštině?
Můžeš se na to dívat i tímhle způsobem. Normálně píšu v angličtině, ale občas mi v hlavě uvízne název, který chci ponechat v norštině. Pro mě je samozřejmě mnohem jednodušší se vyjadřovat v norštině než v angličtině, což je také plus. Nicméně většina našich textů bude stále pokračovat v angličtině.
Mohl bys nám nějak popsat, jak vypadá proces komponování hudby? Co všechno se děje, než se narodí nová píseň In Vain? Změnili jste nějak svůj přístup skládání pro “Ænigma” v porovnání s předchozími nahrávkami? Pokud se nemýlím, hlavním autorem hudby bys měl být ty, je to tak? Jenom hraješ a zkoušíš s kytarou, dokud nepřijdeš s nějakými dobrými riffy a melodiemi, nebo čekáš, dokud nepřijde inspirace a pak hraješ jen nápady, které máš v hlavě? A tvoříš rovnou celé skladby, v nichž se pak dělají jen minimální změny, nebo necháváš dostatek prostoru také pro ostatní, aby přidali své nápady během zkoušení nebo vlastního nahrávání?
Prozatím jsem napsal veškerou hudbu a pro skládání písniček používám stejnou metodu už od samého začátku. Nikdy jsem nebyl moc dobrý riffař, takže nejsem schopný přicházet s novými riffy jen při hraní na kytaru. Místo toho kytaru odložím, koncentruji své hudební myšlenky a snažím se tvořit muziku ve své mysli v ten daný moment. Může to znít trochu divně, ale tohle je přesně, jak pracuji. Jakmile přijdu s něčím, co se mi líbí, zapíšu si riffy do počítače. Mám na počítači velký katalog riffů, všechny rozdělené do různých kategorií podle toho, o jaký druh riffu se jedná. Tvorba hudby tímhle způsobem je zpočátku hodně těžká, ale nakonec si člověk svůj hudební mozek vytrénuje a jde to snadněji. Pro mě osobně je to také tím snadnější, čím déle nad tím strávím a čím déle je má mysl v tomto jakémsi “skladatelském módu”. Když takhle například strávím dvě hodiny denně po několik týdnů, dostanu se postupně do fáze, kdy jsem schopen o hudbě přemýšlet 24 hodiny denně, sedm dní v týdnu a mohu skládat i po cestě do práce, během cvičení atd.
Když skládám, dělám písně od A do Z. Vše je naplánované, každému členovi připravím konkrétní návrhy, jak by měl co zahrát. Občas ve studiu trochu improvizujeme, ale skladby jsou více či méně na 100% hotové.
Pokud se nemýlím, je v kapele pět zpěváků, což je docela neobvyklé. Bylo už od začátku tvým záměrem posbírat do skupiny lidi, kteří budou schopní i zpívat kromě hraní na svůj nástroj, nebo šlo o náhodu a tento potenciál jsi objevil až po zformování sestavy?
Na začátku dělal Andreas black metalové vokály i growl, nicméně nyní už dělá jenom řev a growly dělá Sindreis. Chtěli jsme někoho, kdo by zpíval, a tak do kapely přišel Sindre během nahrávání našeho prvního EP. Během let jsem tu a tam přidal pár nezvyklých vokálů, a když do skupiny přišel náš baskytarista Kristian, začali jsme využívat jeho mocný hardcorový zpěv. Ostatní členové jsou také dobří zpěváci a dělají čisté vokály v pozadí.
Dobrá, pojďme se konečně bavit o vašem posledním albu “Ænigma”. První otázka je poměrně jednoduchá – jaký význam má název desky? Předpokládám, že “Ænigma” je přepis slova “enigma”, které se dá přeložit jako hádanka, záhada nebo dokonce alegorie. Tento překlad nabízí poměrně širokou škálu možných interpretací, tudíž bych se rád zeptal, jestli tu je nějaká spojitost mezi názvem a texty, obalem nebo čímkoliv dalším. Je za názvem schované něco konkrétního, nebo jde jen o malou hru s posluchačem a význam je sám o sobě hádankou?
Máš pravdu. Ænigma je latinská verze slova enigmy. Na “Ænigma” ale není nějaké pevné téma nebo jednotící linie v textech. Andreas a já v základě píšeme o rozdílných tématech, která jsou blízké našim srdcím a které se zároveň hodí k emocím konkrétní písničky. Cítili jsme, že tento název jaksi odráží studnu myšlenek, která se objevuje v textech, neřku-li celkovou atmosféru hudby.
“Ænigma” také přináší hodně zajímavou obálku. Musím se přiznat, že se mi zpočátku moc nezamlouvala, ale nyní musím říct, že v sobě uvnitř určitě něco má, ačkoliv se na první pohled může zdát trochu jednoduchá. Proč jste si vybrali Roberta Høyema, aby ji vytvořil? Měli jste nějakou konkrétní vizi, jak by měla vypadat, nebo jste to nechali čistě na něm?
Byli jsme velice striktní ve svých instrukcích k designérovi, že jsme nechtěli typický “photoshop přebal”. Chtěl jsem něco nového a svěžího, kreativnějšího a abstraktního. Designér navrhl, že by mohl obal nakreslit. Přišlo nám to jako dobrý nápad, takže jsme mu dali klíčové pojmy, jaké emoce bychom chtěli, aby zobrazil.
Pro “Mantra” jste natočili dva videoklipy, přičemž obě písně byly pro tato videa zkráceny. Jak se – jako muzikant – díváš na zkracování své vlastní práce za účelem vyrobení videoklipu? Některé skladby na “Ænigma” vypadají dost krátké, aby se vešly do standardního klipového formátu. Jestli plánujete natočit klip pro song z “Ænigma”, bude to nějaký z nich? A neláká vás natočit videoklip pro velmi dlouhou píseň v celé její délce?
Nemám zkracování songů pro klipy rád a u každého videa, které jsme udělali, to byl puntičkářský proces, protože nemáme skladby, jež by se do tohoto formátu hodily. To je také důvod, proč jsem odmítl udělat video k “Ænigma”, kromě ušetření nákladů. Jednoduše podle mého názoru nemá smysl dělat video, když nemáš hodně peněz na utracení. Nemyslím si také, že by bylo lehké udělat 7-8 minut dlouhé video, protože by byl potřeba velmi chytrý obsah a absurdně velký počet hodin na natáčení a stříhání.
I přes všechny rozdíly měla vaše první dvě alba – mimo jiné – společnou jednu věc: jednotlivé skladby se více či méně lišily ve struktuře a celkovém feelingu jak v rámci desky, tak i uvnitř jedné písně. Jak už jsem zmínil někde výše, songy na “Ænigma” vypadají trochu přímočařeji, jsou si navzájem více podobné (čímž nemám na mysli, že by nebyly dostatečně rozmanité, což bezesporu jsou), jsou kratší a celá deska tak zní kompaktněji. Je zde nějaký konkrétní důvod, proč tomu tak je? Byl to váš záměr, nebo jde jen o přirozený vývoj hudebního vyjádření?
Důvod je jednoduše ten, že tohle je to, čeho jsme se pokoušeli dosáhnout při nahrávání alba. Celou dobu jsme se pohybovali na stejném hudebním území, ale naši posluchači se už naučili, že náš hudební vesmír je nekonečný. Proto se hudba může hodně lišit. Například na druhé desce “Mantra” jsme se drželi hlouběji v temnější a progresivnější auře našeho hudebního vesmíru. Dále měla “Mantra” pomalejší a více heavy skladby a pro některé lidi tak bylo těžší se do toho dostat. V “Ænigma” vidím pěkné znázornění všeho, co jsme doposud udělali. Myslím, že je to více chytlavé, a přestože písně jsou stále komplexní, řekl bych, že jsou i přístupnější. Mnozí “Ænigma” označují za naši zatím nejsoudržnější nahrávku. Mnozí také říkají, že je to album kompaktnější, ale zdá se, že trochu zapomínají na to, že songy jsou pořád dlouhé, velmi komplexní, s využitím několika vokalistů atd.
Další téma, jemuž bych se rád věnoval, je vaše živé hraní se Solefald. Jak tato spolupráce vlastně začala? Pomohl nějak fakt, že je Sindre Nedland bratrem Lazara, k odstartování spolupráce? Jak dlouho myslíš, že to potrvá? Myslíš, že by bylo možné s Lazarem a Corneliem nejen vystupovat živě, ale také spolu dělat nějakou muziku (ať už pod jménem In Vain, Solefald nebo případného úplně nového projektu)?
Ve skutečnosti jsem jim nápad na turné In Vain a Solefald podstrčil já v roce 2011. Bylo zde mnoho ekonomických a logistických výhod, kromě faktu, že by se vrátili zpátky na pódium. Zároveň s In Vain jako doprovodnou skupinou by hráli s někým, koho již předtím znali a nemuseli by si najímat drahé nájemné muzikanty. Na druhou stranu jsem v tom viděl něco, co by mohlo pozitivně pomoct i In Vain. Tím pádem to pokládám za výhru pro obě strany. Nějaký čas to trvalo a v jednu chvíli jsem už chtěl celý projekt vzdát, dokud se to nezlomilo a Solefald byli přesvědčeni. Jak dlouho to potrvá, tím si nejsem jistý, ale řekl bych, že jednou to skončí.
Ohledně společné tvorby hudby si nejsem moc jistý. Obávám se, že by v jedné kapele bylo příliš mnoho silných individualit, hehe.
Předpokládám, že musí být nějaký menší rozdíl v živém hraní s In Vain a se Solefald, přinejmenším v tom, že s In Vain hraješ svou vlastní hudbu a se Solefald skladby někoho jiného. Jaké jsou podle tebe rozdíly v hraní s oběma skupinami?
Kromě aspektu, který jsi zmínil, bych řekl, že písně Solefald vyžadují menší technické dovednosti a zručnosti ve hraní na kytaru. Oni také ladí v C#, zatím In Vain ladí v D. Kromě toho tu moc velké rozdíly nejsou. Pořád hraju na ten stejný nástroj :)
Nedávno jste koncertovali po Evropě se Solefald a Vreid. Nebylo trochu obtížné hrát dva celé sety za sebou? Máte z tohoto turné nějaké speciální vzpomínky, které byste chtěli sdílet s veřejností? Nebo nějaké, které byste sdílet nechtěli (smích)?
Opravdu to bylo únavné a také bych dal přednost tomu, abych mohl být po koncertě mezi lidmi a u našeho prodejního stánku, než jít zpátky na pódium. Nicméně, byla to zábava. Mimořádnou vzpomínkou je, když nám policie ukončila koncert v Itálii. Byla to docela mrzutá událost, zvlášť když tam přišlo tolik lidí.
Doufám, že si to pamatuju správně… pokud se nemýlím, v České republice jste hráli zatím dvakrát – v Liberci a v Ostravě s My Silent Wake v roce 2011. Pamatuješ si něco z těchto koncertů? Pokud ano, jaké byly? Mimochodem, v srpnu se do České republiky vracíte, tentokrát ovšem se Solefald, kteří jsou potvrzení pro letošní Brutal Assault. Jak se na to těšíte? Mimochodem, je nějaká šance, že by na Brutal Assaultu vystoupili i In Vain, když už tam budou všichni členové kapely?
Ano, je to tak. Nepamatuju si nějaké konkrétní detaily, ale vzpomínám si, že to tam bylo dobré. Vrátit se zpět a hrát na BA bude určitě obrovská zábava. Zkoušeli jsme kontaktovat pořadatele festivalu, ale není to zrovna jednoduché, když nejste velká kapela. Snad se někdy příště vrátíme s In Vain.
Poslední pár let je znát obrovský návrat vinylového formátu a skoro vše dnes vychází na LP. Nicméně, alba In Vain stále existují jen v CD podobě. Je nějaká možnost znovu vydání vašich desek i na LP? Věřím, že by to bylo super, protože jsem ve vinylu vždycky viděl něco víc než na CD a myslím, že zrovna muzika In Vain si zaslouží, aby byla k dostání i v tomto velkolepém formátu…
Přemýšlíme o tom, ale musíme také zvážit, že si to lidi musí koupit, abychom také neskončili s hromadou CDček. A nejsem si tak úplně jistý, jestli lidé pořád nakupují…
Mám pro tebe úplně poslední otázku – všiml jsem si, že tento rok je 10. výročí In Vain. Plánujete to oslavit něčím speciálním? Díky moc za tvé odpovědi. Ať se daří!
Vlastně jsme přemýšleli, že bychom mohli udělat koncert, kde bychom přehráli celou desku “The Latter Rain” a přivedli spoustu hostů. Uvidíme.
Stejně jako v případě drtivé většiny promáčů, jež mi díky našemu blogu prošly pod rukou, ani od Terminal Prospect jsem nečekal žádné zázraky. Prostě další z mnoha spolků, které se po vzoru úspěchu Legion of the Damned zaměřily na kombinaci thrash a death metalu, což je samo o sobě natolik limitující spojení, že jediným faktorem, který oddělí špatnou a povedenou desku, je energie, která na posluchače udeří. A v tomto ohledu na tom Terminal Prospect s druhou řadovkou “Redefine Existence” nejsou vůbec špatně, protože přesně tohle je aspekt, který jejich novince nechybí.
Abych vás ale neuvedl v omyl. Nejedná se o úplně bezhlavou rubanici bez špetky zamyšlení. Terminal Prospect ctí své severské kořeny, což v jejich případě znamená, že krom thrash/deathového nářezu se připravte taky na kytarové momenty, které místy zabloudí až k melo-deathovému výrazu. Zpěvák Kristian Norelius je správně řízný někde na půli cesty mezi Millem Petrozzou a Peterem Tägtgrenem, přičemž druhé jméno berte s notnou rezervou, protože mám na mysli především podobnost ve frázování a vyšších hlasových polohách. Jak se u takového alba sluší a patří, jde se zhurta na věc. Úderné a škrkané kytary, pronikavé bicí a pod nánosem tuny riffů zahrabaná basa, přesně o tohle tu jde. První dvě pecky jsou sice ukázkově zběsilé a bez respektu vás roztrhají na kusy, ale mě víc zaujala taková “The Edge of Confusion”, v níž se ubere na rychlosti a agresivitě, díky čemuž si na své si přijdou milovníci sólové kytary. Škoda, že takových skladeb na albu není víc, protože by pak poslech dostal nový rozměr. Na druhou stranu, ani oldschoolová “Resurrection” nehraje druhé housle.
Díky krátké stopáži se “Redefine Existence” stala takovou chuťovkou, jíž jsem si však dopřával tak často, až jsem si ji oblíbil. Neříkám, že je to kdovíjaké umění, ale při poslechu aktuálního počinu tohoto kvarteta jsem se slušně bavil a přestože nemůžu zaručit, že i po roce se k tomuto albu vrátím, nemohu jinak, než sáhnout po nadprůměrném hodnocení.
Přeskočím obvyklou omáčku, kterou své texty rád začínám, a půjdu rovnou věci, tak jako Greedhale na debutu “No One in Their Right Mind”. Pokud vám jméno kapely nic neříká, ačkoliv se považujete za znalce místní hudební scény, ničeho se nebojte. Greedhale totiž vznikli poměrně nedávno přejmenováním z Devastathor, kteří drtili kosti posluchačů od roku 1997 a kromě několika dem vydali i dvě dlouhohrající alba. Po důvodu změny názvu jsem se nepídil a pro úplnost musím také dodat, že ani tvorbu kapely před jejím přejmenováním neznám.
“No One in Their Right Mind” není těžké zařadit. Od první vteřiny na vás z reproduktorů útočí řízný grind střižený death metalem a vyplivne vás po půlhodině pěkně zmuchlané. Skladeb je sedmnáct a i nepříliš dobrý počtář tak již jistě tuší, že jde o nanejvýš dvouminutové zářezy. Neštěstí tohoto formátu je, že není dostatek prostoru skladby rozvinout, a proto se od sebe musí alespoň částečně lišit již ve svých základech, aby nesplynuly v jeden velký chumel. Přestože Greedhale neodvedli vůbec špatnou práci, nedostatek záchytných míst dělá z “No One in Their Right Mind” tak trošku nudný poslech. Přitom to není tím, že by kapela drtila jeden motiv po celou hrací dobu, naopak změn je dost a jsou poměrně časté, ale všechny se odehrávají v poměrně úzkých hranicích vymezených možná již samotným žánrem.
Zpěvák Ruda (mimochodem bývalý bubeník poměrně známých Scound) střídá dvě tři polohy a svou práci plní dobře, přesto jsem si však nejvíce oblíbil těch pár instrumentálních momentů, kde vynikne solidní práce kytaristy Michala. Tak například druhá polovina “Fall into Disrepute” je velmi zábavná záležitost. Bicí jsou takřka klasická sypačka, bohužel také klasicky “po grindovsku” nazvučená, tedy s plechovým snare bubínkem, který mi osobně nijak nesedí. Celkově mám z “No One in Their Right Mind” rozpolcené dojmy. Na jednu stranu je to dobře odvedená práce, ovšem to mi k uspokojení zdaleka nestačí. Vidím to na průměr.
Od roku 2001 přichází každé dva roky s náloží krvavého death metalu Norové Blood Red Throne. Svou linii nenarušili ani letos, kdy vychází eponymní nástupce předchozí “Brutalitarian Regime” z roku 2011. Na novince se studiově představuje zpěvák Yngve Christiansen, který ale jinak s kapelou zpívá od roku 2011. Po vydání alba stihl kapelu po dvou albech opustit mladičký bubeník Emil Wiktsen, jenž se chce plně věnovat švédským Aeon. Jaké vlastně je album jedné z nejvýraznějších death metalových kapel z norských luhů a hájů?
Norsko je pro death metal ne zcela typickou zemí, každý více znalý metalových okruhů ví, že Norsko je a především bylo největší baštou black metalových kapel druhé vlny, která ovlivnila celé dění na extrémní metalové scéně. Tento fakt chtě nechtě zůstává zakořeněný i u takových ortodoxních death metalistů, jakými jsou Blood Red Throne, byť u nich ten black opravdu zaznívá spíše v náznacích. Primární je tu hrubý death metal, jehož struktura je však promyšlená a hra dostatečně technická. Takovou krásnou esencí by mohly být hned dvě první skladby “Soulseller” se svým death metalovým riffováním s thrashovými odlesky a náznaky moderního extrému i rytmické rozmanitosti. Nezapomnělo se však ani na melodie. Ty jsou nejvýraznější v romanticky pojaté skladbě “Torturewhore”. “In Hell I Roam” je oproti tomu skutečný náser s gradujícím úvodem, blackovým odérem a divokými blastbeaty, což se střídá opět s rytmickými zvraty a záseky.
V jednom rozhovoru s kapelou se lze dočíst, že hlavním nosným pilířem hudby je death metal 90. let okořeněný dávkou moderní extremity. S tím mohu v podstatě souhlasit, protože nová deska opravdu zní jako srážka těchto dvou období. Bystré ucho dokonce zachytí vlivy předních death metalových mistrů, ale to není na překážku. Přece jen v klasickém death metalu už toho moc nového nevymyslíte, nezbývá, než umět podat to, co si představujeme pod tímto termínem. Textově jde o klasické zájmy, krev, násilí, smrt, nic moc objevného. Plusem je moderní hutný zvuk, který neopomenul žádný z nástrojů, viz basová vyhrávka v “Exoneration Manifesto” ve stylu Atheist a jim podobných. Blood Red Throne se relativně daří udržovat posluchačskou pozornost, především i díky vysoké technické preciznosti všech zúčastněných, ale i díky schopnému vokálu. Ten se drží na různých úrovních projevu, v největší míře je tu asi zastoupen growling, ale objeví se i vysoké skřeky.
V podstatě tomuto albu nemám co vytknout, jelikož je posluchačsky variabilní i co se týče kompozic. Jeho poslech baví po celou hrací dobu, přestože nejde o nějakou hranice bořící nahrávku, death metalový fanoušek by si mohl při jejím poslechu skutečně libovat. Album neztrácí dech po celou hrací dobu a stává se tak pro mě zatím asi nejvýraznější klasicky death metalovou nahrávkou pocházející z evropské scény za letošní rok.
