Země: Španělsko Žánr: ambient black metal Datum vydání: 23.10.2018 Label: selfrelease Tracklist: 01. Chants Between the Funeral Mists 02. When the Shadows Lengthen… 03. Old Uncharted Kingdom 04. Impious Battlefields Hrací doba: 48:17 Odkazy: web / bandcamp

Ke španělskému projektu Elffor mám trochu protichůdný vztah. Na jednu stranu vlastně i chápu, proč je pro někoho tahle kapela kultovní, ale pro mě osobně teda není ani omylem. Zároveň také chápu, proč jiní naopak považují Elffor za totální píčovinu, ale ani s takovým názorem se neztotožním. Na jednu stranu je to pro mě vlastně relativně fajn poslechovka, která mě nijak neuráží, ale na straně druhé to prakticky neposlouchám. Protože existuje hromada lepších kapel, jimž mohu věnovat svůj čas. Byly doby sice doby, kdy jsem Elffor poslouchával poměrně pravidelně, ale to už je hrozně dávno. Nikdy jsem to ale necenil tolik, abych si něco koupil do sbírky, přestože alba skupiny byla běžně k dostání v českých distribucích dlouho předtím, než jsem si založil PayPal účet a začal vykupovat zahraniční shopy.

Řečeno stručněji, existence Elffor mi nijak nevadí, ale vlastně mám tu formaci vcelku na párku. Sem tam nějakou novou placku „z povinnosti“ poslechnu, když si jejího vydání všimnu, ale vždycky je to spíš náhodné setkání, protože se po činnosti Elffor nijak nepídím. Sbírku 14 desek (z nichž čtyři jsou ovšem jen alternativní verze starších) mám tedy naposlouchanou docela lajdácky.

To ostatně dokazuje i skutečnost, že naposledy jsem poslouchal „Malkhedant“ z roku 2016. O vydání letošního počinu „Impious Battlefields“ jsem dopředu ani netušil, dokud nahrávka reálně nevyšla, kdy jsem ji náhodou zachytil na YouTube. Říkám si: ty vole, už zase nová fošna, tak to teda zkusím. U poslechnu zčekuju Metalové archivy a jeb – zjistím, že Elffor v mezičase stihnul vydat dvě další desky „Dra Sad“ (2017) a „Dra Sad II“ (2018). No, vracet se k nim nehodlám, protože přesně vím, jak budou znít, aniž bych z nich slyšel byť i jediný tón.

Elffor je totiž kapela, která se vlastně nemění. Co si pamatuju, furt to zní stejně. A jestli to zní jinak, tak přinejmenším moje vzpomínky na atmosféru starších alb docela přesně odpovídají tomu, co se odehrává i na „Impious Battlefields“. Pokud by se mezi vámi nacházeli nějací nezasvěcení, rád zopakuji, oč že tu běží. Aspoň si naženu víc znaků na recenzi, haha.

Stručně řečeno se jedná o ambientně laděný výpravný black metal ve středním až pomalém tempu se zastřeným soundem. Klávesy a symfonika tu hrají docela zásadní roli, protože se starají o veškeré melodie a nosné motivy skladeb, kytary jsou prakticky degradovány na monotónní podkres. To platí zejména o „Chants Between the Funeral Mists“ a titulní „Impious Battlefields“.

„When the Shadows Lengthen…“ a „Old Uncharted Kingdom“ už jsou trochu kytarovější, ale z nastavené nálady nijak zásadně neuhýbají a příznivci epického nádechu v black metalu si pořád přijdou na své. Finálním výsledkem je každopádně pohodový relaxační poslech s trochu medieval atmosférou (ozve se i tamburína nebo píšťala), který by mohl zachutnat příznivcům známějších Rakušanů Summoning.

„Impious Battlefields“ jakožto celek ale není ničím víc než prostě další deskou Elffor se vším, co k téhle kapele patří – mínusy nevyjímaje. Kdo si to nikdy neoblíbil, neoblíbí si ani teď, a komu se to dříve líbilo, tomu se to s největší pravděpodobností bude líbit i nyní, protože Elffor si pořád drhne to svoje bez ochoty se nějak zásadně vyvíjet. Na pár poslechů je to v pohodě, člověka to neurazí, ale už teď je mi jasné, že jakmile dopíšu tyhle řádky a album vypnu, už nikdy si jej nepustím. Až za nějakou dobu vyjde další nahrávka, radši si pustím ji a bude mi to plně stačit.

Země: Španělsko Žánr: black metal / ambient Datum vydání: 29.2.2016 Label: selfrelease Tracklist: 01. Gaizkiaren hats iluna 02. Gerlarien kondairak 03. Solis in Antris 04. Eldhr Hrací doba: 45:25 Odkazy: web

Elffor je skupina – nebo přesněji řečeno projekt – již mnoho lidí nesnáší. A popravdě řečeno, já to svým způsobem docela chápu, pokud někdo tvorbu tohoto španělského muzikanta pokládá za píčovinu. Nicméně mě osobně hudba Elffor docela baví. Rozhodně netvrdím, že by šlo o nějakou srdcovku nebo že bych si to pouštěl pravidelně nebo že bych znal celou diskografii nazpaměť (sice jsem slyšel vše, co pod hlavičkou Elffor vyšlo, ale paměť je sviňa a ne všechno v ní zůstane). Čas od času si to ale s relativní chutí pustím a užiju.

Dokážu pochopit, že někoho Elffor mocně nudí – ono co si budeme povídat, jakmile někdo nemusí battle ambient, tak si tady ani neškrtne, protože muzika tohoto projektu je právě o jeho kombinaci s black metalem. Je tu ovšem také opačná skupina mnohdy i fanatických příznivců. I navzdory tomu, že mám tu hudbu docela rád, mi přijde trochu přehnané, jak kultovním jménem Elffor pro mnohé je. Důkazem mohou nejenom mnohdy nechutně vysoké částky, za jaké se již vyprodaná cédéčka starších počinů střílejí na Discogs, ale i letošní „Malkhedant“. Eön si původně vydal 300 kusů, které byly rozebrány takřka okamžitě, tak jich nechal udělat ještě 200 (ty jsou rovněž považovány za původní) a i ty už jsou pryč. Nyní, po pouhém půlroce, se tato verze na výše jmenované stránce prodává za cca €50, což mi přijde jako dost nelidová cena.

Každopádně, „Malkhedant“ již v mezičase vyšlo znovu hned v několika verzích (digipak CD, dřevěný box, 2LP – všechny rovněž limitované)… bohužel ale se změněným přebalem, který je naprosto příšerný. Což není překvapení, jelikož obálky alb byly vždy Achillovou patou Elffor a většina z nich je dost směšná. Původní artwork „Malkhedant“ sice taky nebyl žádný extrémní zázrak, ale šlo snad o první, na nějž se dalo koukat, aniž by člověk dostával křeče od smíchu, takže o to víc škoda té změny. No, naštěstí je vlastní hudební náplň o dost lepší než vizuální stránka.

Tedy, to poslední tvrzení je samozřejmě vysoce relativní. Pokud se vám totiž muzika Elffor nelíbila doteď, „Malkhedant“ na tom nezmění zhola nic. Eöl (občas si říkává i přímo Elffor, ale radši použiju to jiné jméno, aby se to nepletlo s názvem skupiny) se nikdy nijak překotně nevyvíjel a v jádru je jeho produkce po celé ty roky vlastně stejná. Tu a tam je některá nahrávka trochu klávěsovější, jinde je ambientu méně, ale v zásadě je víceméně to na jedno brdo. V tomto ohledu „Malkhedant“ nepřekvapí, ale na druhou stranu – ani nezklame. Zrovna zde jedná o počin, kde má navrch spíš black metal a ambientu je méně (neříkám však, že není vůbec), nicméně dávno nastolená atmosféra je na novince přítomná úplně stejně jako na kterémkoliv ze starších alb.

Ti z vás, kdo Elffor znají, již tedy jistě tuší, že nyní musí následovat prohlášení, že od „Malkhedant“ nelze čekat nic jiného než syrovější black metal s epičtější, místy až heroickou atmosférou (dejme tomu, že tam je i nějaký fantasy-medieval feeling… ale to jste asi čekali, když jsem výše zmiňoval battle ambient), střední tempo, monotónnější skladbu písní, jejichž délka bývá neskromná, a mrazivé vytí na pozici vokálu. Aniž bych protiřečil svému dřívějšímu prohlášení, že je „Malkhedant“ blackmetalovější nahrávkou, nechybí ani ambientní předěly či s přivřenýma očima skoro až folkové motivy.

Důležité ovšem je, že si Eöl drží svou nastavenou laťku i tentokrát. Hádám, že vzhledem k monotónnějšímu ladění hudby tohle beztak neposlouchá nikdo, koho by nějak zásadně sralo, že je to v základě to samé furt dokola, takže jestli vás to bavilo kdykoliv v minulosti, ani s „Malkhedant“ problémy mít nebudete. Zvlášť když se zde nacházejí i velmi dobré momenty. Mezi takové bych zařadil třeba finále první písně „Gaizkiaren hats iluna“ nebo klidnou mezihru v „Gerlarien kondairak“. V „Solis in Antris“ zase překvapí výrazný čistý ženský vokál, ale rozhodně nepůsobí nepatřičně, naopak mi to k soundu Elffor sedí a je to použité docela vkusně, takže jsem pro.

„Malkhedant“ navíc nechybí ani další typická vlastnost Elffor – fakt strašně suprově se to poslouchá, vážně je to relax. Možná mám trochu zakalený úsudek, ostatně jsem se nikdy netajil tím, že monotónní blacky jsou moje krevní skupina, ale mně tohle prostě dobře leze do ucha, baví mě to jako kulisa ke čtení, baví mě to i na soustředěný poslech k usínání. Je ovšem pravda, že už teď vím, že se k „Malkhedant“ budu zpětně vracet jen těžko, protože se prostě nejedná o nic zásadního. Častokrát jsem tu v recenzích prohlásil, že mě to dané album zas tak nerajcuje, ale zaryté příznivce toho konkrétního stylu by uspokojit mohlo. „Malkhedant“ a vlastně vše od Elffor je ten samý případ, akorát tady jsem ten zarytý příznivec já. Jak se s tím (ne)poperete vy, to je samozřejmě vaše volba. Jestli jste ale fandové Summoning a existence téhle španělské kapely vám doposud unikala, určitě se do toho pusťte.