Země: Itálie Žánr: power / folk metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: AFM Records Tracklist: 01. The Manifesto 02. King of the Elves 03. Elvenlegions 04. The Druid Ritual of Oak 05. Moonbeam Stone Circle 06. The Solitaire 07. Towards the Shores 08. Pagan Revolution 09. Grandier’s Funeral Pyre 10. Twiligth of Magic 11. Black Roses of the Wicked One 12. Witches Gather Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Elvenking jsou pro mě kapelou, o kterou jsem tu a tam zakopl na metalových fórech jednak prostřednictvím videoklipů, jednak díky nadávání na snižující se laťku posledních počinů. Jak si však stojí tvorba Elvenking, to vpravdě netuším, neboť většinou jsem měl sám dost nové hudby k poslechu, a když už jsem hledal odpočinkový power metal, raději jsem sáhnul po Dragonland nebo Powerwolf. Nový počin italských fantasáků jsem tak pojmul jako první výraznější seznámení s kapelou a v případě úspěchu i pozvánku do zbytku diskografie.

“The Pagan Manifesto” mi však hned na úvod způsobilo mírný zásek srdce při pohledu na tracklist. Vážně si věří kapela natolik, aby dokázala nahrát power metalovou desku, co má přes hodinu, natož aby hned druhý song měl bez dvou minut rovnou čtvrthodinu? Osobně si stojím za tím, že hodinovou a delší desku zvládne málokdo a zejména delší kompozice jako takové jsou v (power) metalovém žánru docela oříšek. Bohužel to musím konstatovat i o Elvenking, protože třináctiminutový opus “King of the Elves”, který se u střízlivějších kapel mnohdy rovná třetině alba, působí ve vyváženosti alba slušný bordel.

Song sám o sobě je dost rozvláčný a v porovnání s následujícími skladbami poměrně nenápaditý. Obsahuje sice pár zvratů, ale díky nim “King of the Elves” na mě nepůsobí jako celek, ale spíše jako pár nesourodých částí pospojovaných nezáživnými, rádoby folkovými vyhrávkami. Ostatní skladby pak po takové masáži nutně působí jako svěží vánek a album s nimi konečně začíná chytat dech. “The Pagan Manifesto” se naštěstí po většinu své hrací plochy nesnaží působit kdovíjak vážně, takže pokud rozjezd alba byl výpravná nuda, se třetí “Elvenlegions”, která vyšla již dříve jako singl, začíná melodická jízda. Tu končí až velmi klidná, folková “Towards the Shores”, která v zásadě není špatná, ale klidně by mohla být o polovinu kratší. Druhá část alba se pak nese v duchu šlapavějších, rytmičtějších skladeb, což ale neznamená, že by v zásadě byla nějak horší.

Slušných momentů se najde v průřezu alba docela dost, nicméně je škoda, že to jsou z převážné většiny jen refrény a s nimi spojené nosné melodie, ve kterých tkví síla dobré poloviny skladeb. Nápaditý riff nebo jinou instrumentální krasotinu aby člověk pohledal. V tomto ohledu mi jako docela dobrá přijde čtvrtá “The Druid Ritual of Oak”, “Grandier’s Funeral Pyre” a závěrečná “Witches Gather”, většina alba je ale po instrumentální stránce nevýrazný power metal. Pokud však v něčem vidím opravdu výrazný problém, je to postupná ztráta pozornosti, která díky nemastnému, neslanému začátku začíná přicházet poměrně záhy. Právě čistě folkový předěl “Towards the Shores” v tomto ohledu působí jako uspavač hadů, sebevíc je skladba jako taková příjemná na poslech. Druhá půlka už prostě nedokáže zdaleka upoutat moji pozornost tolik, co ta první a v podstatě končí s parádní “Grandier’s Funeral Pyre” a od desáté skladby dál spíše pomalu skomírá.

Je to docela škoda, protože třeba závěrečná devítiminutovka “Witches Gather” je rozhodně jednou z nejpovedenějších skladeb na albu (možná nejlepší vůbec) i při své délce výrazně převyšuje “King of the Elves”. Skvělý nástup, chytlavá střední část plynule přecházející ve středověké melodie se silnými sbory v pozadí. Jemná folková mezihra a parádní závěr. V kontextu celé desky ale spíše působí jako poslední (sic velmi povedený) výkřik do tmy a její silný potenciál je zabit dost nešťastným umístěním na chvostu.

Osobně jsem čekal, že Elvenking začlení do hudby více folkových melodií a nástrojů, když už se škatulkují kamsi k folk/power metalu. V melodiích se sice dost často objevují housle, mnohem častěji mi ale melodie připomínají spíš klasickou hudbu, než že by měla mnoho společného s folkem (čest výjimkám). Je to spíše formální výtka plynoucí z mírného překvapení, hádám ale, že to je způsobeno neznalostí předchozí tvorby. Kolem a kolem je “The Pagan Manifesto” dost rozporuplné album. Na jedné straně obsahuje řadu dobrých refrénů a melodií, dokonce i pár opravdu silných a zapamatovatelných momentů. Totéž se dá říci o skladbách. Na druhé straně je album podle mého názoru až příliš postaveno právě jen na silných melodiích a refrénech, což mi přijde poněkud málo. Produkce je na vysoké úrovni a jasné, čitelné nástroje (palec nahoru za výraznou baskytaru) album posunuje o úroveň výše, nicméně zejména úvod alba a absence výraznějších riffů a práce kytar obecně v mých očích nutně posouvá hodnocení směrem dolů.

Přehnaná stopáž je taky jen ke škodě a rádoby výpravný opus “King of the Elves” by se dal s naprostým přehledem vypustit ve prospěch zbytku alba. Silné skladby by posluchače nakoply od samého počátku a nikoliv až poté, co je čtvrthodiny uspáván rozplizlou nudou. Že by navíc vynikl povedený závěr alba, snad ani nemusím zmiňovat. “The Pagan Manifesto” je tak díky všem svým neduhům vlastně jen lehce nadprůměrné album, jehož ambice mohly při nějaké čtyřicetiminutové stopáži mířit mnohem výše.

Země: Itálie Žánr: power / folk metal Datum vydání: 14.9.2012 Label: AFM Records Tracklist: 01. The Loser 02. I Am the Monster 03. Midnight Skies, Winter Sighs 04. A Song for the People 05. We, Animals 06. Through Wolf’s Eyes 07. Walking Dead 08. Forget-me-not 09. Poor Little Baroness 10. The Time of Your Life 11. Chronicle of a Frozen Era 12. Ophale Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

K italským folk/power metalistům Elvenking jsem vždy choval poměrně ambivalentní vztah. Jejich muzice jsem nikdy zcela nepropadl, vždy mi na ní něco nesedělo, ale i přes všechny možné výhrady jsem kapelu i její tvorbu vnímal vesměs pozitivně, a když už jsem si něco z dílny Elvenking pustil, většinou jsem nebyl zklamaný. Prostě chytlavá a nenáročná pohodovka. To se však změnilo s posledním albem “Red Silent Tides”, ze kterého se vyklubala necelá hodina děsně unylého a nemastného pop rocku, který opravdu nesnáším. Zprávy o tom, že se novinka “Era” stylově navrátí někam do období “Winter Wake” nebo “The Scythe”, jsem tedy přijal s nadějí, že by Elvenking zase jednou mohli vyplodit desku, která by mi mohla na tváři vykouzlit úsměv.

Co musí deska Elvenking mít, aby se jí tohle mohlo podařit, to jsem sice už naznačil, ale pokusím se to trochu rozvést. Na Elvenking mi byl vždycky sympatický způsob, s jakým kombinovali ten svůj metálek s houslemi, respektive jak se jim podařilo naroubovat folkový výraz na jinak dost obyčejný melodický power metal. A přesně to jsem chtěl po “Era”, abych s ní mohl být spokojený. Podařilo se? Tak napůl. Nebo je to spíš potřeba řešit u každé skladby zvlášť, protože výrazové prostředky, se kterými zde Elvenking operují, sahají od toho nejlepšího (a možná ještě lepšího) z éry “The Winter Wake” a “The Scythe” až k tomu, co mě tak znechutilo na “Red Silent Tides”. Být celé album stejně dobré jako taková “Through the Wolf’s Eyes”, tak nemám sebemenších výhrad, protože zde (a nejen zde) Elvenking dokazují, že nezapomněli, jak se skládá relativně prostá, ale pořád velmi slušná a pro kapelu typická skladba, kterou si člověk zapamatuje a při poslechu mimochodem poklepává do rytmu. Jistou kvalitativní laťku si udržuje také vlastně celá první třetina alba plus víceméně závěrečná dvojice “The Time of Your Life” a “Chronicle of a Frozen Era”, a to je dohromady plus mínus polovina bezmála hodinového alba.

Zůstat u toho a přidat jednu dvě slušné skladby, máme tu na poměry Elvenking opravdu dobrý, ne-li výborný počin (na poměry Elvenking proto, že s opravdovými hudebními skvosty cokoli z dílny Elvenking prostě srovnávat nelze ani při nejlepší vůli). Jenže to by “Era” nemohla obsahovat další a dlužno dodat dost pitomé skladby, které celek docela úspěšně kazí. Jádro pudla tkví v tom, co jsem již psal, tedy že se Elvenking ani tentokrát nevyvarovali až moc častého sklouzávání ke stejnému poprockovému humusu, s jakým se vytasili na “Red Silent Tides”. Abych byl úplně přesný, tahle podivně nasládlá melodika se táhne napříč celým albem, ale v těch slušných skladbách se ji podařilo celkem efektivně potlačit, nebo ji alespoň tak nestavět na odiv. Bohužel, skladby jako “We, Animals”, “Poor Little Baroness” nebo “Walking Death” v čele s ultimátní kravinou “Forget-Me-Not” posluchačem v lepším případě prohučí bez povšimnutí, v horším napáchají zásadní škody na dobré náladě, což je v případě Elvenking docela fatální, poněvadž jejich muzika by měla dobrou náladu spíše podporovat než ubíjet. Potom je skoro jedno, jestli je na vině ta unylá melodika, nebo dost tristní a rovněž do uší bijící kompoziční impotence u každé jedné z těchto skladeb.

“Era”, to ale není jen souboj dobře a špatně napsaných melodií a respektive celých skladeb. Dovede totiž sbírat (a také ztrácet) body i jinde. Velmi pozitivně vnímám třeba skutečnost, že se Elvenking nespokojili s prostým opakováním jednoho vzorce ve všech dvanácti skladbách a nahráli desku, která je přes všechny svoje zápory poměrně pestrá a člověk nemá dojem, že poslouchá celou dobu jednu písničku dokola. Lví podíl na tom nese především výborná krátkometrážní akustická skladba “A Song for the People” spolu s nepatrně slabším, ale rovněž akustickým outrem “Ophale”, rozmáchlá “Chronicle of the Frozen Era” nebo třeba moc pěkná a příjemně umírněná “The Time of Your Life”. Co mi ale radost neudělalo, to je vokální projev zpěváka Damnagorase. Měl jsem s ním trochu problém už na předchozích albech Elvenking, ale vždy se mi zdálo, že ty momenty, kdy zpívá tak, že je to opravdu nepříjemné, omezil na naprosté minimum. Co se “Era” týče, těžko říct jestli je to náročností pěveckých partů, které kladou na zpěváka a jeho možnosti větší nároky, ale podezřele často jsem se přistihl při tom, jak mě zpěv vyloženě tahá za uši. Jindy je to ale naopak velmi slušné, takže asi záleží na tom, jak to má ten který posluchač nastavené…

Těžko se mi hledá něco dalšího, co by album “Era” něbo některou jeho část výstižně charakterizovalo. Asi se tak omezím na konstatování, že jde prostě o další a tentokrát celkem ucházející album Elvenking se vším, co k tomu patří. Je bezpochyby lepší, než prokleté “Red Silent Tides”, se staršími počiny, ke kterým odkazovaly průpovídky předcházející vydání, si jej však srovnávat netroufám, protože přes všechny zřetelné hudební souvislosti se zase jedná o něco trochu jinačího. Když jsem si desku pouštěl poprvé, čekal jsem velký klystýr, ovšem proti těmto očekáváním jsem nakonec příjemně překvapen. “Era” sice není vyloženě dobré album, ale na lehký nadprůměr dosahuje už jen kvůli těm několika vydařeným skladbám, kterým se podařilo to, co od Elvenking očekávám – potěšit.