 |
| Země: Francie Žánr: depressive black metal Datum vydání: 1.10.2014 Label: Dusktone Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce “Esthaetique” z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o “Esthaetique” říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.
Musím uznat, že když jsem si nyní kvůli této recenzi “Esthaetique” pustil znovu, přišlo mi o poznání lepší než tenkrát, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se z desky tehdy na zadní kapsy kalhot neposadil, za normálních okolností bych asi neměl potřebu se k ní vracet nebo snad nějak pátrat po další tvorbě Grisâtre. Vývoj událostí tomu ale chtěl nakonec jinak. Rokkr – jak se onen jediný člen skupiny jmenuje – totiž na začátku října loňského vydal své další, celkově třetí album, jehož název zní “Paroxystique”. Jeho přebal již ani zdaleka není tak zajímavý, ale na rozdíl od minulé nahrávky novinka vysílá na stejné vlnové délce jako já již od prvních poslechů.
A přitom hudebně se na “Paroxystique” od minula nezměnilo takřka nic. Grisâtre opětovně nabízí další porci pomalejšího, monotónního a ambientním oparem líznutého black metalu, jaký musel každý jen trochu protřelejší posluchač slyšet v různých (a přece takřka stejných) variantách již na mnoha místech všude okolo. Pokud by však přece jen někdo tápal, jak něco takového může znít, jmenujme pro názornost nějaké skupiny, jejichž vliv je v hudbě Grisâtre ke slyšení… ať už je ta inspirace chtěná či nechtěná, není problém si vzpomenout třeba na zámořský depresivní kult Xasthur nebo obligátní Burzum z dob 90. let. Co si budeme povídat, Varg Vikernes a jeho nadčasové rané desky patří k tomu nejkopírovanějším věcem v oblasti black metalu a i z hudby Grisâtre to páchne na sto honů a ještě dál…
Nicméně i přesto nelze novému albu upřít dost solidní kvalitu, protože jakkoliv neoriginální ta muzika je, stále funguje a atmosféru nepostrádá. “Paroxystique” nabízí celkem pět kompozic, z nichž tři jsou kratšího rázu a dvě jsou naopak velmi dlouhé a pohybují se někde okolo 18 minut. Prostřední tříminutovka “Vae soli” se nese v čistě ambientním duchu, avšak mimo ni Grisâtre nabízí jen a pouze black metal v tom ražení, jež bylo popsáno výše. A úplně nejlépe tento model funguje právě v oněch dvou nejdelších skladbách “Contemplation” a “L’astre gris”, které si navzdory své nemalé délce a navzdory své nepůvodnosti dokážou posluchače podmanit a udržet jej u sluchátek či reproduktorů.
Zbylé dva black metalové kusy, tedy úvodní “Meditation” a finální “Paroxystique”, taktéž nejsou špatné a třeba první jmenovaná celou nahrávku otevírá více než solidním způsobem, nicméně hudba v tomhle ranku, jaký Rokkr produkuje, dle mého skromného názoru bude vždy nejvíce působit právě na dlouhých plochách, kde je prostor pro ono pomalé a postupné budování monotónních monumentů. Sice je to vždy sázka na jednu jedinou kartu, ale znáte to – když to vyjde a ta atmosféra se skutečně povede, bývá to super. A na “Paroxystique” se to dle mého soudu povedlo, přestože jsem to předem moc nečekal.
A to je vlastně všechno, vážení. Máte-li v oblibě monotónní black metal ve středním až pomalejším tempu, pak není sebemenší důvod si “Paroxystique” nesehnat a neposlechnout. Grisâtre vás v žádném případě nepřekvapí a ani náznakem vám nenabídne něco, co byste už v tomhle ranku neslyšeli, ale ta pověstná atmosféra, kvůli níž podobné žánry všichni posloucháme především, tu přítomna je.