Trollfest je přesně tou kapelou, ke které člověk ani kolikrát neví, jak má vlastně přistupovat. Jejich počínání po očku sleduji zhruba od jejich třetí řadovky “Villanden” a nikdy jsem nevěděl, co si o nich vlastně myslet. Počátky byly i na regulérní trolling bez okolků dost na hovno. Následující deska “En Kvest For Den Hellige Gral”, jakkoliv se na ní začali přibližovat “profesionálněji” míněné tvorbě, mi pořád přišla dost taková nijaká, jako by se Trollfest nemohli rozhodnout, co vlastně chtějí dělat. Až z ukázek z předposlední “Brumblebassen” jsem nabyl jakž takž dojmu, že se Trollfest dostali do polohy, kterou znám v menší míře třeba od “jmenovců” Finntroll – odlehčený folk metal, který si s nadhledem dělá srandu sám ze sebe, přitom ale není vůbec pitomý, spíše naopak. A tak jsem se rozhodl, že na novince “Kaptein Kaos” bych se jim mohl podívat pod kůži trochu víc.
Já se při prozkoumávání alba zastavil už u jeho přebalu, který chtě nechtě připomíná novinku od Edguy a nelze z této strany konstatovat nic jiného než zdařilou parodii, u které mi cukly koutky směrem vzhůru. Pohled do setlistu potom napověděl, že tentokrát si budou Trollfest s nejspíše utahovat z vážné hudby (“Seduction Suit no. 21”) nebo z Rammstein (“Troll Gegen Mann”). Teď už ale k hudbě. Myslím, že nic nezkazím, když řeknu, že jsem víceméně dostal všechno, co jsem očekával. Trollfest jsou na novince zatraceně jistí v tom, co dělají – a dělají to dobře. Nemůžu porovnávat s celými předchozími alby, nikdy jsem se nedokopal k tomu, abych si s určitým despektem nepustil víc než song nebo dva, ale na “Kaptein Kaos” střídají tolik různých výrazů jejich rozplizlého, hnusného trollího ksichtu, že se na ně dá bez problémů koukat.
A k tomu s nadhledem jim vlastním sypají jednu perlu za druhou – ať již vážně či nevážně. “Troll Gegen Mann” sice s “Mann Gegen Mann” od Rammstein nic společného nemá, zato taková “Seduction Suit no. 21” překvapivě není kdovíjakou parodií, nýbrž v rámci možností procítěnou (vážně jsem tohle slovo použil v souvislosti s Trollfest?), melancholickou baladou. Naproti tomu následující “Solskinnsmedisin” je vyloženým úletem ve stylu plážových songů a fotbalových hymen. V “Sagn Om Stein” se pro změnu mihne šansonový nádech podtržený ženským zpěvem. “Kinesick Alkymi” má tak silný asijský feeling (v trollím podání, pochopitelně), že se i Wintersun s posledním albem může jít zahrabat. Zbylé skladby, kterých je dohromady třináct, jsou většinou nějakým skočným, případně šlapavým folk metalem, jenž díky klávesám mnohdy připomíná starší Finntroll. Naštěstí Trollfest vykazují dostatek vlastní invence k tomu, aby se od jmenovců dostatečně odlišili.
A jestli mají Trollfest něco výborně podchycené, jsou to vokály. Kromě krákání Trollmannena najdete pestrou paletu nejrůznějších technik zpěvu a barev hlasu, což jen přidává barvitosti desky. Instrumentální stránka desky rozhodně není k zahození a nelze její kvality nedocenit, ale bez propracovaných vokálů by byla sotva poloviční. Čisté mnohohlasy v refrénech nejsou ničím neobvyklým a “Kapitánu Chaosovi” opravdu sluší. Vůbec je pro mě deska docela velké překvapení, protože něco tak zdařilého člověk nedostane od naprosté většiny kapel, které se zcela vážně vozí na vlně folk/viking/pagan metalu a hrozí na všechny strany. Je na druhou stranu trochu smutné, že dobré folk metalové album (jakkoliv se tomuhle zařazení trochu bráním, protože “Kaptain Kaos” je neuvěřitelný mišunk kdečeho) musí nahrát kapela, která si z toho všeho dělá prdel.
Trollfest si tak můžou s hrdostí podat ruce s Finntroll, protože letošní novinka není nic jiného než veskrze kvalitní materiál, natřískaný zábavou až na půdu. Nepotřebují k tomu deset alkoholových songů, z nichž polovina má prvoplánově názvy podle chlastu, ani heroické eposy. Na padesáti minutách vytvořili dost charakteristický ksicht a pobaví nejen nadhledem, ale i samotnou hudbou. Zkrátka ideální kombinace, když si chcete pustit kvalitní oddychovku a nic neřešit.
Další názory:
Trollfest jsou zcela bezesporu zábavná sebranka – a zábavná jsou i její alba, přistoupíte-li na tu hru, že tahle kapela se v žádném případě nebere vážně a vy ji rovněž nemůžete brát vážně. Pokud to uděláte, pak máte vyhráno, protože v případě “Kaptein Kaos” opětovně dostanete parádní kolekci hravých a veselých (ale naštěstí ne takovým tím debilním způsobem) písniček, mezi nimiž pro mě osobně vedou pecky jako “Ave Maria”, “Solskinnsmedisin” (“I wanna go to the Cabana party” je těžce kultovní!) nebo “Sagn Om Stein”. Potud všechno v nejlepším pořádku. O trochu víc mi ovšem vadí, že se “Kaptein Kaos” poměrně rychle oposlouchalo, takže zatímco někdy po druhém, třetím poslechu bych hodnotil nejspíš stejně jako kolega nade mnou, po trochu delším čase ve společnosti novinky Trollfest jsem si uvědomil, že někdy už kolem pátého, šestého poslechu to prostě přestává být ono a pomalu se v některých momentech začínám nudit… obzvláště v první půlce, která je o něco slabší než ta druhá… H.
Putovní festivaly Heidenfest a Paganfest z dílny německých Rock the Nation jsou zvláštní podniky. Snad každý ročník nabízí minimálně jedno opravdu zajímavé jméno a pak spoustu přinejlepším průměrných kapel, které však většinou zastávají nejvyšší příčky v hierarchii lineupu, čímž atraktivita příslušné akce pro lidi, kterým nestačí jen se ožrat a následně zapařit na skočné rytmy mainstreamového folk metalu, klesá někam blízko bodu mrazu s vědomím, že ty zajímavé kapely se stejně dříve nebo později objeví na nějakém tom lokálním festivalu. Také se často stává, že když už sestava stojí za to, tak se jako na potvoru nepočítá se zastávkou v České republice, takže našinec opět ostrouhá, pokud se mu nechce trmácet do Němec. Ale to už odbíhám. Letošní podzimní svátek folk a pagan metalu (ano, je to děsné klišé, ale zachovejme roli) však proti jiným svým ročníkům nabídl alespoň pro mě docela unikátní situaci – vedle špatných a průměrných kapel se totiž na soupisce objevilo i jméno Wintersun, a to rovnou v pozici headlinera. Překvapilo mě to zejména proto, že jim vedle trojice Trollfest, Varg a Krampus dělali společnost i nesmírně populární Korpiklaani, kteří většinou podobným akcím vévodí z jednoho prostého důvodu – dovedou vyprodat lokál. A jelikož jsem si od Wintersun sliboval hodně, Trollfest na mě dělali dojem že když nic jiného, tak by to alespoň mohla být sranda, a Korpiklaani jsem se pár let cílevědomě vyhýbal, takže už pominula nehorázná přesycenost jejich muzikou, usoudil jsem, že utrpení z poslechu Varg a Krampus za to nakonec stojí.
Pořadatelé celou akci umístili do prostoru Kulturního centra Vltavská, na jehož adresu jsem už naplival hodně síry, leč v poslední době se moje výhrady zejména k úrovni odvětrávání začaly ukazovat jako liché. Nevím jestli někdo do stropu proboural díru, instaloval klimatizaci nebo zprovoznil nějakou stávající, která do té doby stála stranou zájmu, ale i když musím vzít v potaz relativně nevelkou návštěvnost několika posledních koncertů (Heidenfest nevyjímaje), celý večer se v sále dalo bez nejmenších problémů existovat, což je třeba proti stavu z podzimu 2010 obrat o 180° k lepšímu. A když už jsem nakousl návštěvnost, pokusím se to trochu rozvést. Čekal jsem, že je především účast Korpiklaani na turné zárukou ve švech praskajícího podniku, kde si člověk ani nemůže dojít pro pivo, aniž by ztratil svoje místo bez sebemenší naděje na jeho znovuzískání. Tenhle předpoklad se však ukázal jako velmi nepřesný, protože ani na zmíněné lesní muže nebyl sál úplně plný, a to ani nebyl umožněn přístup na balkón – dost určitě proto, aby se již tak ne zcela vysoká návštěvnost nepromítla do zaplnění hlavní plochy sálu ještě více.
Ale teď již k samotným vystoupením. Večer přesně podle vyvěšeného programu zahájili mladí Italové Krampus, jejichž aktuální studiovou prvotinu doprovází hutná mediální masáž, což vnímavější jedince tak nějak předem varuje. Co se ale samotného vystoupení týče, Krampus odvedli dobrou práci, které nemám prakticky co vytknout. Něco ale přece, a to “něco” je naprosto zásadního charakteru – byl bych vrcholně spokojený, kdyby mi celou dobu nepřišlo, že poslouchám a sleduji nějaký revival Eluveitie. Hudba prakticky totožná, jen s jiným obsazením. Napadá mě přirovnání k hollywoodským předělávkám britských sitcomů – styl humoru zůstane podobný, jen se to trochu přiblíží požadavkům většinového publika, nasadí se mladí, krásní a sympatičtí herci a penízky se jen sypou. Kupodivu ale tohle všechno po živé zkušenosti nepřipisuji na účet samotným Krampus. Je to prostě kapela, která si hrála to svoje (dobře, asi špatně zvolený výraz), bavilo ji to, ale objevil ji nějaký vydavatel (NoiseArt Records jen tak na upřesněnou), který s vidinou výdělku zamával smlouvou, protože tohle holt lidi žerou. Taky bych podepsal a vyrazil na velké turné, kdybych uvěřil řečem o tom, jak je moje hudba originální, i když není. Co naplat – kdyby mi bylo 14 a v životě neslyšel žádnou jinou folk metalovou kapelu (neřku-li rovnou Eluveitie), budu z Krampus nadšen. Takhle mi ale opravdu nezbylo, než okukovat fešnou houslistku a trochu litovat ty sympaťáky, kteří věří, že jsou opravdu dobří…
Žezlo převzali Norové Trollfest a již během přestávky bylo zřejmé, že tohle bude svérázné vystoupení každým coulem. Řekněte, kolikrát vám kapela nechala během zvukové zkoušky z reproduktorů znít bzučení nějakého žluto-černého bodavého hmyzu? Další šok přišel se začátkem samotného koncertu. Milí muzikanti totiž na pódium naběhli ozdobeni umělými tykadélky na pružinkách a korunu všemu nasadil prostorově výraznější zpěvák navlečený do pruhovaného kostýmu s křidélky a černou kuklou s nezbytnými tykadly. Tomu říkám entrée! K vizuální dokonalosti pak přispěly i painty, ve kterých jsem nenašel jinou logiku, než dělat si naprosto okatou prdel ze všech trů black metalových omalovánek, co jich jen po světě běhá. Co se týče samotného koncertu, nemám větších výhrad – ba naopak. Poté co se srovnal zvuk (s tím měli ostatně zpočátku problém i Krampus), jsem zjistil, že Trollfest hrají skočnou, chytlavou a zatraceně energickou míchanici všeho možného. Slyšet z toho byl thrash metal, balkánské melodie, občas maličko jazzu a spousta dalších věcí. Bylo to nehorázně pošahané a bylo to super v každém ohledu. Zpěvák tu a tam zaperlil nějakou tou neokoukanou hláškou, všichni přítomní instrumentalisté vyváděli nejrůznější koniny, házeli do publika jeden úsměv za druhým a já se celou dobu velmi dobře bavil. Konečně taky kapela, která to, co dělá, dělá s láskou, ale přitom se nebere ani trochu vážně. Prostě super!
To, co jsem tu prohlásil o Trollfest můžete vzít, převrátit do záporu a aplikovat na následující Varg, protože ti opět předvedli, proč si z nich už pěknou řádku let dělám srandu. Tahle skupina je na západ od našich hranic neuvěřitelně populární a label (stejní NoiseArt Records jako u Krampus) se zjevně snaží dosáhnout stejného úspěchu i na středo a východoevropských trzích. Bohužel, Varg hrají takový hnůj, že z toho každému uvědomělejšímu posluchači vstávají hrůzou a odporem chlupy na krku, zádech a kdoví kde ještě, a jak se opět potvrdilo, nezachraňují to ani naživo. Vystupování na úrovni provinčních no name muzikantů třetí kategorie, navíc plné trapných a kýčovitých póz na mě opravdu neplatí. A když to není podloženo ani nějakou slušnou muzikou, jakože v případě Varg se tak opravdu neděje, nevidím jediný důvod, proč být sebeméně shovívavý. Z celého setu mi přišly ještě relativně snesitelné pouhé dvě skladby, zbytek ale těžká bída. A nepomohla tomu ani hostovačka joikujícího Jonneho Järvely ani zoufale trapné výkřiky o vikinských bojovnících pod pódiem a vybírání toho nejdrsnějšího zmrda ze všech, který měl rozjet circle pit (což se mu tuším nepodařilo, ale mohu se mýlit, protože jsem ze zadních částí sálu dopředu moc neviděl). Velmi úsměvná byla rovněž scénka z počátku koncertu, kdy po několikanásobném mocném provolání názvu skladby (nechtějte ho po mě, ale byl to hned druhý song v pořadí) nepřišla očekávaná odezva, a milí počmáraní Němci chvilku jen nevěřícně zírali. Inu, tak to dopadá, když kapela zvyklá na tisícové davy zfanatizovaných lobotomiků přijede tam, kde se ještě dost hlav vypumpovat nepodařilo. Varg jsem viděl počtvrté (proč proboha?) a počtvrté jsem se přesvědčil, že tohle opravdu není kapela, jejíž tvorba by stála třeba jen za ohlédnutí. Snad se nebudu muset přesvědčovat popáté…
Jak jsem již nastínil v úvodu, koncertům Korpiklaani jsem se v posledních letech vyhýbal jako čert kříži, protože mi bylo jasné, že vidět to samé ve čtyřicáté variaci na jedno téma by mi opravdu moc zážitků nepřineslo. Stačí že si člověk občas omylem pustí nějakou desku. Jenže po těch letech jsem nabyl přesvědčení, že by to možná stálo za pokus, a s tím jsem se uvelebil v okolí zvukaře a byl zvědavý, jestli Korpiklaani náhodou nepřekvapí. Jakkoli jejich muziku prakticky neposlouchám a nepřisuzuji jí jakoukoli reálnou uměleckou hodnotu, tentokrát veselí Finové opravdu překvapili. Prvním jasným rozdílem proti předchozím zkušenostem byla indispozice frontmana Jonneho Järvely, který se kvůli zranění ruky vzdal kytary a věnoval se pouze mikrofonu. Hudbě to nijak neuškodilo (popravdě nechápu, proč Korpiklaani normálně hrají se dvěma kytarami), ale naopak to velmi pomohlo zpěvu. Bylo to totiž vůbec poprvé, co jsem Jonneho ani jednou nepřistihl při falešném tónu. Zbaven břemene kytary se po pódiu pohyboval naprosto přirozeně a musím říct, že mu to jen takhle nalehko s mikrofonem sedělo mnohem víc, než jak jsem byl zvyklý z dřívějška. Kdyby to tak nechali natrvalo, určitě bych se nezlobil. Za zmínku dále určitě stojí velmi živý projev kytaristy Caneho a také nový houslista Tuomas Rounakari, který se několikrát pěkně utrhl ze řetězu a pařil jak pominutý. Krom toho si vystřihl zajímavé sólo a co se mě týče, kapela je nyní bohatší o velmi platného člena. Zbytek kapely si potom jel takový ten svůj slušný standard a celé to fungovalo velmi obstojně. Co se výběru skladeb týče, zazněly jak klasiky, tak nové skladby (vyjmenovat bych ale dokázal tak maximálně čtyři), ale všimnul jsem si jedné zajímavosti – tentokrát se nedostalo snad na žádný chlastací song (“Vodka” a “Tequilla” nebyly určitě a nepamatuji si ani zdánlivě povinné “Beer Beer” nebo “Happy Little Boozer”) a já jsem za to opravdu vděčný, protože celý koncert tím získal na vážnosti, což bych do něj předem opravdu neřekl – stejně jako bych v posledních letech neřekl, že bych si mohl koncert Korpiklaani celkem slušně užít. Stalo se, a i když to rozhodně nebyl žádný hudební orgasmus, byl to určitě nejlepší koncert Korpiklaani, kterého jsem byl zatím svědkem.
Podle očekávání po konci setu Korpiklaani publikum znatelně prořídlo a já se bál, že na headlinera a můj jediný opravdová tahák večera zbude nestoudně málo lidí. Masový odliv obecenstva však postupně ustal, sál zůstal zaplněný tak do poloviny a pohled na postupně připravované pódium sliboval, že se zůstavší dočkají velké show se vším všudy. A když sál potemněl, ožila světla a rozezněly se první tóny intra “When Time Fades Away”, očekávaní publika se dalo krájet. Postupně nastoupili bubeník, basák s druhým kytaristou a dostalo se jim značné odezvy, ale to pravé pozdvižení nastalo až v okamžiku, kdy na pódium vtrhl hlavní mozek kapely, Jari Mäenpää. A když říkám vtrhl, myslím to doslova, protože nadšení, s jakým se mezi ostatními muzikanty zjevil, skutečně dělalo dojem, jako by ho přinesl nějaký divoký vítr. Velmi působivý začátek, to se musí nechat. A neméně působivě se pokračovalo. Na intro navázala pochopitelně první regulérní skladba ze žhavé, očekávané a poněkud rozporuplné novinky “Time I” – “Sons of Winter and Stars” – a jakkoli uznávám, že má celá deska, tuhle skladbu nevyjímaje, svoje mezery, tady jsem zůstal stát s otevřenou pusou a nebetyčná epičnost té muziky mě málem porazila. Skladba navíc získala na dynamice díky několika kratičkým přestávkám a já se prostě nestíhal divit, kde se taková síla vzala. Nejinak na tom byla následující “Land of Snow and Sorrow” a tehdy jsem si začínal uvědomovat, co za tím asi vězí. Paradoxně tomu totiž pomohl ne moc zdařilý zvuk, ve kterém značně zanikly klávesy a samply, které na “Time I” tvoří většinu dojmu, a naopak se dostaly do popředí kytary, které sice nezakryly svůj poněkud prostší charakter, ale zato hnaly muziku neuvěřitelně dopředu a dodávaly celku koňskou dávku energie. Tím spíše pak fungovaly skladby starší, kde hrály kytary mnohem důležitější roli, a celkově to mělo ohromný tah na branku, který dokonale korespondoval s Jariho výkonem. Ten totiž celý koncert pokračoval způsobem, jakým vtrhl na pódium, a bylo na něm vyloženě vidět, jak do hraní dává úplně všechno. Tryskala z něj nakažlivá radost z toho, že konečně může vyrazit před lidi s jiným než osm let starým materiálem a on se ji nesnažil nijak omezovat. Entusiasmus v pravém slova smyslu. Zcela přesvědčivý byl i co se týče zpěvu, a i když se v některých pasážích spoléhal na half playback (z pásky jela stopa čistého vokálu a Jari k tomu přidával svůj scream), musím před ním smeknout, protože veškeré zpěvy, do kterých se pustil, zněly naprosto fenomenálně.
Hrálo se dlouho a proto také dále řídlo publikum, jak se lidé pokoušeli chytit poslední denní spoje. I v téhle situaci se však dařilo poskytovat Wintersun velmi solidní odezvu, která se při nevalném počtu přítomných dala označit jako hromová. Kapela fanouškům oplácela neutuchajícím nasazením, což dohromady vyústilo ve skvělou atmosféru, která naplnila sál až po strop. Není tedy divu, že se muzikanti nechali po konci titulní skladby “Time” vytleskat a vrátili se s přídavkem (i když pošťuchování fans kytarou z backstage moc nezafungovalo). Ti kteří vydrželi se tak dočkali přímočaré pecky “Beyond the Dark Sun” a na samý závěr také mojí oblíbené “Starchild”, a to byl konec. Byl to ale konec slavný, kapela se rozloučila se vší parádou, rozhazování trsátek a pozdravy s fanoušky nebraly konce. Wintersun předvedli vynikající vystoupení, při kterém zazářily nejen časem prověřené klasiky, ale naživo se ukázaly jako funkční i skladby nové, kterých jsem se trochu obával. K tomu přidali ohromný hráčský zápal a energii, s jakou jsem se u vystupující kapely mnohokrát nesetkal. Výsledkem byl opravdu skvělý zážitek, který bych přál zažít každému, kdo má k Wintersun pozitivní vztah.
Jak vidno, Heidenfest 2012 se tedy vydařil a když nepočítám tragické Varg, od kterých se to dalo čekat, hudební zážitky se pohybovaly od těch snesitelných přes obstojný průměr až k těm mimořádným. Wintersun přesvědčili, že jim místo headlinera patří plným právem, Trollfest předvedli výbornou odlehčenou show, která kouzlila úsměvy na tvářích a Korpiklaani překvapili nečekaně slušným vystoupením, a to i přes frontmanovu zdravotní indispozici. Domů jsem odcházel spokojen a Heidenfest jsem si definitivně zaškatulkoval jako hudební akci s potenciálem i pro náročnějšího fanouška. Uvidíme, s čím se Rock the Nation vytasí příště…
V současné rozjitřené atmosféře, kdy naší republikou hýbe aféra s jedovatým alkoholem a vláda přikročila k prohibici na silnější lihoviny, si nedovedu představit lepší album na recenzi než právě novinku norských Trollfest, z níž kořalka takřka stříká. Na videu k songu “TrinkenTroll” sice většina účastníků spláchla žízeň pivem, což je stále ještě povoleno i u nás, ale při poslechu téhle hudby by se člověk vůbec nebránil něčemu ostřejšímu. Pokud tedy jako já náhodou není abstinent.
Kupodivu ani to mi nezabránilo, abych si poslech “Brumblebassen” náramně užil. S pár promile v krvi a v kruhu podobně nachmelených kamarádů to sice může být ještě větší žůžo, ale já jsem zkrátka pro každou srandu, a tohle sranda nepochybně je. Ostatně stačí se podívat na libovolnou promo fotku kapely, aby bylo hned každému jasné, že tentokrát nemá co do činění s partou zachmuřeně vážných pánů, nýbrž se smečkou rozverných alkoholiků, kteří nás zásobují převážně nevážnou muzikou, která má za úkol bavit. Hudebním pojetím jsou poměrně blízko Finntroll, ovšem s tím rozdílem, že zmínění Finové jsou v porovnání s Trollfest těmi “zachmuřeně vážnými pány”. Tady je na prvním místě zábava.
Začíná to už na obale, kde vidíme nakresleného trolla převlečeného za poněkud přerostlou včelu, kterak upaluje s dvěma džbány medu s osazenstvem úlu v patách (autoři obrázku Jonas Darnell a Terje “Andy Wartroll”). Obrázky zevnitř bookletu také stojí za to. Už jen kvůli tomu bych chtěl mít album ve sbírce. Dle kusých informací o příběhu tohoto v podstatě konceptuálního díla (hezký zvyk dodržovaný kapelou), je úkolem hlavního hrdiny vařit medovinu pro trolly, do kteréžto úkolu se očividně s vervou pustil. Škoda, že příběh v plné kráse ocenit nedovedu, protože jednak neumím norsky, a i kdybych snad náhodou uměl, tak mi to nejspíš nepomůže, protože úředním jazykem Trollfest je “trollspråk”, neboli divoká směs germánských jazyků postrádající jakákoliv pravidla. Sem tam chytám nějaké slovo, ale význam rekonstruovat nedovedu. Co byste ale taky čekali od trollů?
Nezbývá tak než si vychutnávat jen samotnou hudbu. Prý jde o “pravý norský balkánský metal”, to abychom náhodou nezačali brát věci příliš vážně. Každopádně srovnání s Finntroll je poměrně na místě. Základem jsou zběsilé tóny v jednoduchém kytarovém rytmu, více či méně doprovázené a podbarvené dalšími nástroji (zde je to tahací harmonika, saxofon a banjo) a agresivní growl obstarávající zpěv, v refrénech občas dojde na sbory. Hlas hlavního vokalisty a frontmana Trollmannena je poměrně vysoko posazený a dodává mu to zdání určité afektovanosti, což ale ve výsledku není na škodu. Podobnost s Finntroll podtrhuje učinkování jejich zpěváka Mathiase Lillmånse, který se objevuje jako host ve skladbě “Finsken, norsken og presten”.
Být to ovšem jen třičtvrtěhodinka podobné hudby, možná by to přes veškerou srandu začalo být brzo nudné. Naštěstí se však Trollfest podařilo vnést do alba řadu ozvlašťnujících prvků. Jedná se hlavně o trojici kratších a (povětšinou) akustických vsuvek – “Hevlette”, “Mystisk maskert” a “Rundt bålet”. Každá je trochu jiná – první klidná sborová hospodská odrhovačka pomalého tempa, druhá “balada” a třetí opět sborová hospodská odrhovačka, tentokrát tak zběsilá, že se při ní třesou poličky a padají z nich hrnečky – ovšem každá spolehlivě zaujme a celkově jde o vynikající zpestření.
K tomu si mě hoši naprosto a definitivně získali songem “Sellout”, jehož začátek sice ještě nevěstí nic překvapivého, snad krom toho, že je nečekaně a výjimečně anglicky, ovšem jeho následující pojetí, kdy se v refrénu dostáváme až někam k nesnesitelně nechutnému popíku (mimochodem v líbezném podání Mariangely Demurtas, posledních pět let zpěvačky gothic metalové Tristanie), tak to teprv začíná být opravdu zajímavé. Byť je onen “popík” rozmělněn zuřivým Trollmannenovým growlem, je stejně až s podivem, že věc, ze které bych normálně zřejmě zvracel a pachatele zatracoval do nejhlubších pekel, mi v tomto podání a od této kapely naopak přijde jako naprosto skvělá. Ona jakási veselá drzost, se kterou Trollfest proplouvají metalovými vodami, vskutku nezná hranic. A to se mi líbí. “Give us all your Euros!” As you wish, my masters!
Když k tomu všemu přidáme ještě takřka Shakespearovsky dramatický vokální projev v akustické baladě “Verboten kjærleik” a hromadu dalších dalších drobných detailů, které prostupují a oživují jednotlivé songy, dostáváme výsledný mix, který musí bavit a rozveselit zachmuřenou duši i toho nejvíc smutného a vážného metalisty.
Všiml jsem si, že ne úplně všichni mé nadšení pro Trollfest sdílejí. Zejména ohlasy na starší alba nebyly vždy skvělé. Je ale klidně možné, že se kapele s albem “Brumblebassen” konečně podařilo terno, které zacpe ústa kritikům. Tedy popravdě ano – není to žádná galapřehlídka hudební geinality, není to deska úpící pod tíhou hlubokomyslných metafyzických úvah a poselství světu. Je to “jen” dílo partičky alkoholuchtivých trollů, kteří se chtějí bavit, a my se můžeme pobavit s nimi. A za to ode mě dostávají rovných osm bodů.
Další názory:
Sice většinou rozhlašuju, že nemám příliš v lásce veselý a skočný chlastací folk metal, ale byl by v tom čert, aby se nenašla výjimka. Trollfest se však vůbec neberou vážně, v jejich muzice je spousta nadsázky, navíc se nikomu nesnaží věšet bulíky na nos nějakými kecy o pohanství či národních tradicích, naopak nijak neskrývají fakt, že je prostě a jednoduše čistá prdel, kam se hudebníci chodí vyřádit – a to doslova, protože když se podíváte do sestavy, najdete zde lidi, kterí působí či působili třeba v Pantheon I, Urgehal nebo Sarkom, což jsou ve všech třech případech pěkné ostré sebranky. Samotní Trollfest jsou ovšem se svou šibnutou kombinací nakažlivé nálady, poťouchlých nápadů, hutného metalového spodku, balkánských rytmů a jazykového paskvilu bez gramatických pravidel tak blbí, až jsou vlastně dobří a neuvěřitelně zábavní. Sorry, ale mně se to prostě líbí, “Brumlebassen” nevyjímaje… H.
