Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 23.10.2015 Label: Agonia Records Hrací doba: 40:08 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Agonia Records

Je to pouhý rok, co se řečtí veteráni Varathron blýskli excelentní deskou „Untrodden Corridors of Hades“. V jejím rámci tahle zkušená smečka okolo zpěváka Stefana Necroabyssiouse stvořila prvotřídní materiál s výtečnou helénskou atmosférou, kterou umocňovaly skutečně brilantní nápady. Ne nadarmo jsem na tohle album před nějakými těmi měsíci sepsal poměrně nadšenou recenzi – a i s ročním odstupem mohu s klidným srdcem prohlásit, že byla zcela oprávněná, jelikož „Untrodden Corridors of Hades“ si s chutí pořád sem tam pustím. Když nic jiného, tak skladby jako „Kabalistic Invocation of Solomon“ nebo „Death Chant“ jsou síla jako prase a skutečně stojí za to se k nim pořád vracet.

Na druhou stranu, po takovéhle skvělé nahrávce mají Varathron sakra na co navazovat. S oním navazováním však Řekové příliš dlouho neotáleli a jen rok po „Untrodden Corridors of Hades“ se opět hlásí ke slovu s dalším počinem, byť se tentokrát nejedná o záležitost dlouhohrajícího rázu. „The Confessional of the Black Penitents“ je totiž jen minialbum, jehož přebal – to jen tak pro zajímavost – zdobí obraz „L’onda“ od švýcarského malíře Carlose Schwabeho (1866-1926).

„The Confessional of the Black Penitents“ na první pohled disponuje poměrně ambiciózní stopáží na ípkové poměry – trvá totiž celých 40 minut. Počin je ovšem rozdělen na dvě části, z nichž mně osobně připadá zajímavá jen jedna. Tu tvoří úvodní tři písně a zároveň úvodních bezmála 20 minut. Jedná se totiž o zbrusu nové kompozice. Tyto zcela evidentně navazují na styl „Untrodden Corridors of Hades“, takže po rituálním titulním intru následují dva rozmáchlé kusy, jež představují helénský black metal v jeho plné síle. Opětovně nechybí mocné epické melodie a zhmotnělá mystická atmosféra této jihoevropské země. Nicméně i navzdory tomu, že jsou obě písně obecně vzato výtečné a obsahují velice povedené momenty, musím přece jenom říct, že na úroveň vrcholných věcí z „Untrodden Corridors of Hades“ jim ještě cosi schází. Přesto se mi to i tentokrát líbí, baví mě to a dle mého názoru to jistě stojí za poslech.

Oproti tomu druhá půle „The Confessional of the Black Penitents“ mi již přijde poměrně nezajímavá. Jedná se totiž o živé záznamy čtyř starších písniček. Svoje příznivce si to asi najde, ale já jsem živákům nikdy nepřišel moc na chuť, takže i tohle jde tak trochu mimo mě a subjektivně to vnímám spíše jako docela zbytečný bonus ke třem novým skladbám. Popravdě řečeno jsem si to vlastně poslechnul jen asi dvakrát kvůli recenzi, protože bez ní bych to rovnou okázale ignoroval, a dál už jsem na to dlabal a poslech končil po dohrání třetí „Utter Blackness“. Každopádně, zvukově je to v pohodě, samotná muzika je samozřejmě parádní, ale jaksi nevidím žádný důvod k tomu, proč bych měl upřednostnit tyhle živé verze před studiovými originály, tím spíš když jsou takto vytrženy z albového konceptu. Ale jak říkám, vnímám to spíš jako bonus, takže to moc neřeším…