Whispers in Crimson - Suicide in B Minor

Whispers in Crimson – Suicide in B Minor

Whispers in Crimson - Suicide in B Minor
Země: Írán
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 26.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Suicide in B Minor
02. Nightmare Within a Dream
03. Project Sinister
04. Do You Believe
05. Coming Home
06. US for Fools
07. Cask of Amontillado

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
SixtySix Records

Když se říká, že hudba stmeluje, mnohé asi napadne, že je to jeden z těch typických bullshitů, který bez ohledu na realitu může vypustit z úst snad jen stárnoucí rocker, zatímco rovná kreditkou lajnu koksu na zádech striptérky, či snad mladá popová hvězdička, kterou by bez týmu vizážistů, stylistů, producentů, skladatelů a promotérů znal jen Venca z vedlejší vesnice. Prostě fráze bez obsahu. Jenže co když na ní něco alespoň vzdáleně pravdivého opravdu je?

Co si většina Evropanů vybaví při představě Íránu? Tipuji, že islám, sebevražedné atentátníky a ženy zahalené od hlavy k patě. Málokdo si vzpomene na Teherán, patnáctimilionovou moderní metropoli na kraji kolébky zemědělství, kde, jako ve většině Íránu, žijí lidé jako vy a já a kde si ženy oblékají čádor asi stejně často jako Moravanky kroj. Zkušenost nás však naučila, že hudba může pocházet odkudkoli, a překvapivá by byla snad jen nihilistická punkovka ze Severní Koreje. Proto nikoho nezarazí, že předmětem dnešní recenze je právě íránská kapela, zatímco kdyby vám její zakladatel Amirali Nourbakhsh zazvonil u dveří, skočili byste do vany rychlostí vystrašené srnky, protože vana prý odolá výbuchu. Prostě: hudba stmeluje.

Jenže stmeluje i hudba průměrná? “Suicide in B Minor” je album, o kterém jsem dlouho nebyl schopný vymyslet nic kloudného, neboť je přesně v té nešťastné hladině, kdy o hudbě není co psát – není ani tak dobré, aby bylo co vyzdvihovat, ani tak tragické, aby se bylo čemu vysmívat. Na jednu stranu z něj kýč a klišé přímo čiší, na druhou na něm najdeme několik výborných momentů a není ho žádný velký problém doposlouchat do konce.

Žánr, který Whispers in Crimson hrají, je vlastně pompézní power metal, byť ho sám Amirali alespoň slovně halí do progresivního hávu. Natažený krk z osla žirafu neudělá, a tak i natažení písniček na délku kolem osmi minut neudělalo z power metalových odrhovaček progresivní klenoty. Jisté kouzlo albu však upřít nelze. V první řadě je Amirali dobrý kytarista, ze kterého semtam vypadne velice povedené sólo a (o něco méně často) solidní riff. Album je silně podepřeno klávesami, které mimo nezbytná sóla však hrají spíše podružnou roli vůči kytaře a rytmické sekci. Basa je slyšet dobře, i když je vlastně úplně nečitelná a jen si “cosi” brumlá, podobně jako bicí, kterým je však rozumět přeci jen o něco lépe a navíc i skladatelsky nabízejí mnohem zajímavější jízdu.

Vše však stojí na souhře kytarových melodií a vokálním výkonu Herbieho Langhanse, který je jednoduše excelentní. Pokud je vám Langhansovo jméno povědomé, tak jako bylo povědomé mě, možná vás překvapí skutečnost, že jde o německého zpěváka, jehož hlas jsem tu chválil v recenzi dva roky starého debutu kapely Beyond the Bridge. Jakým způsobem se dostal na desku íránské kapely, je záhadou, ačkoli v tom jistě bude mít prsty Amiraliho mnohaleté studium v Evropě. Langhans je však stále výborný a už jen kvůli němu si album zaslouží pozornost fanoušků žánru.

Pokud jde o samotnou hudbu, možná nejzábavnější je hned první a zároveň titulní skladba, která tak nějak hezky ilustruje, co posluchače v necelé hodině alba čeká. Začíná totiž povedenou kytarou, přes pomalejší moment, v němž jasně dominuje zpěv, se dostane k první větší sólovací sekci, kde svá kouzla staví klávesy i kytara. V polovině přijde solidní zlom jak obsahové náplně, tak i nálady, ovšem vše se brzy vrátí do starých kolejí, dokud nezačne asi nejhezčí část skladby, krátká akustická mezihra následovaná postupným budováním atmosféry. K tomuto schématu bych neměl co vytknout, kdybych ho v následujících skladbách neslyšel ještě několikrát. Velice povedená je tak například “Project Sinister” či větší část “US for Fools“, naopak nejdelší “Nightmare Within a Dream” mě vyloženě míjí. Na power metalovém albu nesmí chybět balady, čemuž Whispers in Crimson snadno vyhoví. Z “Do You Believe” kýč přímo tryská, jenže víte co? Ono je to jedno. Celou skladbou provází úžasný Langhans, který posléze předá slovo Amiraliho dojemnému kytarovému sólu, šest minut patosu je pryč a vás to docela mrzí.

Při poslechu mě nejednou napadlo jméno dánských Wuthering Heights, jejichž tvorba dle mého patří k tomu nejlepšímu z inteligentního power metalu. K nim mají Whispers in Crimson ještě přeci jen daleko, protože Dánové jsou skladatelsky i hráčsky schopnější, nemluvě o tom, že jejich alba oplývají mnohem čitelnějším zvukem. Naopak unikátní je textová náplň desky, kterou Amirali dlouhými odstavci popisuje na webu kapely. Nalezneme zde tak skladby o palestinském pastýři, který se, lidově řečeno, odpálí v centru Jeruzaléma, o fanatismu Usámy Bin Ládina či o zpovědi Tonyho Blaira. Není třeba se děsit, neboť všechny texty jsou psány s nadhledem na západě vzdělaného autora, který se zjevně pokusil vše pojmout “nadstranicky”. Ačkoli je tak nepovažuji za nijak výjimečně kvalitní, jejich zajímavá obsahová náplň je dalším důvodem k pozornosti.

Možná, že z recenze nevyplynulo zcela zřejmě, co si vlastně o albu myslím. Poměr kritiky a pochval byl snad poměrně vyvážený, a to je přesně ten důvod, proč je výsledné hodnocení náročné. Převažují však pozitivní dojmy, a proto bychom měli bodovat nadprůměrně. Šestka se zdá jako velice vhodné číslo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.