WWW, The Switch poster 2013

WWW Neurobeat, The.Switch

WWW Neurobeat, The.Switch
Datum: 16.12.2013
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: WWW Neurobeat, The.Switch

Koncertů bylo letos požehnaně. Skoro by se chtělo říct, že těch opravdu dobrých koncertů bylo ještě víc, jenže tenhle prostoduchý argument by neobstál jednak prostou matematikou, která říká, že jen těžko může být dobrých koncertů víc, než koncertů vůbec, a jednak před Gaussovou křivkou, která je poměrně neúprosná, co se nadprůměrných skvostů, odpadní mizérie i naprosto průměrné a šedivé nudy týče. Subjektivní pohled ji ovšem posouvá mnohem více do kladných hodnot a říká, že těch zatraceně dobrých akcí bylo letos asi tak tři prdele, a kdyby Sicmaggot byl podobný hate blog jako třeba známých 1000 věcí, z fleku bych si tu napsal stať o tom, jak nesnáším přebírání kam jít a kam nejít, protože není čas/peníze/vhodné počasí/vše dohromady. Člověku tak nezbývá než hodit si kostkou nebo věštit ze včerejšího lógru, který z chtěných koncertů by mohl být echtovní zážitek, na nějž jen tak nezapomenete, a který bude totální otřes. A ani nevíte, jak jsem rád, že zrovna v případě spojení WWW a The.Switch jsem se příliš nespletl.

Jako tradičně jsem dorazil na místo konání o něco později. Vzhledem k tomu, že koncert byl umístěn opět v Akropoli, nepřekvapivě se opět začínalo přesně a program byl vzhledem ke klidové desáté večerní hodně na knop. Přišel jsem tedy o dvě, tři písně první části setu WWW, která se odehrávala ještě na velice skrovném prostoru před zataženou oponou, který dával tušit, že bude následovat něco většího. Padla píseň “Ve stínu lamp” nebo třeba má oblíbená “Lexikon” – nikdy jsem nepochopil, jak Sifon zvládá šílenou kadenci krkolomných slov s tak neskutečnou přesností a efektem a ke všemu stíhá dodržovat robotickou choreografii. Zasloužený aplaus na sebe nenechal dlouho čekat. Na elektrickou perkusi jej během písně doprovodil host Pavel Fajt, který vystřídal Sifonovu ženu Milesu, jež jinak doplňovala většinu písní svým eterickým zjevem a chladým, kovovým hlasem. Pavel svůj post, stejně jako později ve druhé části setu, zastal dobře, tribal rytmus písni docela sednul, původní beat s motivem Kubrickovy “Vesmírné odyssey” mi ale nakonec docela chyběl.

The.Switch, kteří akci organizovali, slibovali “společný songy, vychytanou dramaturgii večera a tak dále”. První důkaz místo slibů přišel s kytaristou Majkláčem, jenž se přidal k SifonoviPavlem a uzavřel první polovinu setu WWW. Nato Sifon provizorně podlezl oponu, která se vzápětí rozhrnula, a nastalo peklo. V tom dobrém slova smyslu. Za oponou čekali připravení a v mlze zahalení The.Switch, kteří okamžitě začali prát do lidí kvanta energie zformované do valivých kytarových stěn. Směsice hardcoru a emocoru, ze které občas vykukovala chapadla post-metalu, jež v tvrdších, atmosféričtějších pasážích místy připomínala i takové velikány jako Cult of Luna, se mi docela trefila do noty. Netrvalo tedy dlouho, než jsem mimoděk donutil osazenstvo přede mnou ustoupit smršti vlasů, která už si o slovo říkala nějaký ten pátek a konečně dostala příležitost se projevit; zkrátka lepší nástup si kapela připravit nemohla. Ačkoliv mi později přišly některé skladby průměrnější a příliš utahané na začátku nastavené tempo, hudební stránka do té doby mně neznámé skupiny jinak obstála na výbornou. Příliš mi nesedlo jen vystupování frontmana Štěpána. Komunikace s publikem nevázla, to by ostatně na takovou koňskou dávku energie bylo snad ještě větší faux pas, na můj vkus však trpěla přemírou hecování té části publika, která zrovna bezuzdně nepařila pod pódiem, případně čekala na WWW. Chápu, že k žánru, jaký The.Switch hrají, to tak nějak patří, i tak mi občas přišlo Štěpánovo vystupování poněkud kontraproduktivní, tím víc, že mířilo do tak nesourodého publika. Mimochodem, když si osazenstvo klubu mělo dřepnout na začátku jednoho z posledních songů, aby následně vyskočilo a spustil se kotel, který prakticky vydržel nezměněn až do konce, velmi mě pobavila slečna, kterou nejspíš nenapadlo, že se něco takového bude dít, a ráčila si do druhé řady kleknout i s kelímky naplněnými až po okraj. Co následovalo, to si jistě domyslíte sami.

To už se ale pomalu a jistě blížil závěr zhruba hodinového setu The.Switch a já pořád tak nějak čekal na ty společné songy a vychytanou dramaturgii, ze které jsem viděl zatím jen použití kytary v jednom songu WWW, efektní odhrnutí opony a Sifonův příspěvek v písni “Hyena“. The.Switch se sice uklidili do backstage a na pódiu se začalo chystat duo WWWPavlem Fajtem tentokráte za plnohodnotnou sestavou škopků, to ale ještě nepřišel vrchol spolupráce těchto dvou těles. Ten na sebe nenechal dlouho čekat, neboť se celá kapela přiřítila v zápětí zpět a začala rozjíždět cover “Žena líže kost“. Nést se víc písní v podobném duchu, zatraceně bych si nestěžoval, protože tahle kombinace byla po instrumentální stránce vskutku luxusní. Štěpánův zpěv sice působil vedle Sifonova flow tak trochu jako páté kolo u vozu, ale rapu podmázlém propracovanou hudební složkou nemám, co bych vytknul. Potom už se však The.Switch uklidili docela a WWW začali druhou část setu, která zahrnovala především tvorbu z letošní “Atomové včely“. Odpočítal jsem si “Pikolu“, vyřval hlasivky na “Stínu“, “Sněhurce“, “Orlovi” nebo na mé další oblíbené “Ne” a docela si je odrovnal v závěrečném songu “Na dostřel“. Znalost textů má i svá úskalí, třeba že druhý den ráno prakticky nemůžete mluvit. Velmi mě potěšilo, že v živém podání dostala většina písní takové koule, že mě to až zarazilo. Tomu určitě napomohla ona znalost textů, ale i mnohem sugestivnější, agresivnější Sifonův projev, nebo poslední příspěvek kytaristy Majkláče právě v závěrečné písni.

WWW dohráli přesně v deset, což je v případě Akropole zkrátka a dobře magická hranice, přes kterou nejede vlak, sebevíc může publikum toužit po přídavku. I bez dalšího pokračování to ale byly velmi solidní dvě hodiny, během kterých obě dvě tělesa vytasila své nejlepší trumfy. Trochu mě mrzí, že vzájemná spolupráce WWW a The.Switch byla vlastně docela úzká, čekal jsem osobně mnohem víc věcí ve stylu “Žena líže kost“, která tak zůstala takřka samojediná skutečně společnou písní. Zlobte se na mě jak chcete, ale vypůjčit si pouze kytaristu, když máte k ruce celou kapelu, to mi přijde na “společný songy a vychytanou dramaturgii” vážně trochu málo. Nic to však nemění na tom, že obě dvě (tři?) vystoupení sama o sobě byla vážně dobrá a kdo v pondělí do Akropole dorazil, těžko může litovat utracených dvou set korun.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.