XIV Dark Centuries - Gizit dar faida

XIV Dark Centuries – Gizit dar faida

XIV Dark Centuries - Gizit dar faida
Země: Německo
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 28.10.2011
Label: Einheit Produktionen

Tracklist:
01. Westwärts
02. Zeit der Rache
03. Schlachtgesang
04. Donars Söhne
05. Hinauf zum Gold’nen Tor
06. Eichenhain
07. Brennen soll das alte Leiden
08. Eine Wanderung
09. Runenraunen – Eine Wanderung II
10. Surtur erwacht
11. Ausklang

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6,5/10
Ellrohir – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook

Dobře vím, že jsem se o současné zdatně bující německé pagan scéně vyjadřoval už několikrát a snad pokaždé to bylo ve značně nelichotivém duchu. Ve světle těchto skutečností jsem recenzi novinky XIV Dark Centuries přijal jedině po ujištění, že to není až takový odpad, jaký by se dal oprávněně očekávat. Musím uznat, že tahle informace docela zjitřila moji zvědavost a donutila mě podrobit album poctivé lustraci, jejíž výstup se rozprostírá v následujících řádcích…

Předně by bylo dobré si ujasnit, co to XIV Dark Centuries na “Gizit dar faida”, jak se album jmenuje, vlastně předvádějí. Většina tematicky spřízněných kapel hudebně staví na blacku, nebo to o sobě alespoň tvrdí, i když by je za to kdejaký ortodoxní blackař nejradši ukřižoval hlavou dolů a pro dokonalé zadostiučinění ještě podpálil. Netuším, co XIV Dark Centuries tvrdí, že hrají, ale ať už tvrdí cokoli, snad nejvíc mi jejich hudba po kompoziční stránce připomíná power metal a nebýt občasných kopákových paleb a pěvcova skřehotu, byl by tenhle dojem ještě daleko vemlouvavější. Skutečně, když se do toho zaposloucháte, slyšíte namísto dlouze stavěné potemnělé atmosféry melodické riffy a troufám si tvrdit, že z některých skladeb, nebo minimálně jejich částí plyne vyloženě optimistická atmosféra a jakási sympatická lehkost. Že se mi to v celkovém kontextu jeví jako stěžejní prvek alba, o tom blíže pohovořím později, ale teď se pokusím postihnout i ty ostatní, ne až tak určující, ale rozhodně neopomenutelné…

Když bych se měl zaobírat něčím tak pofidérním, jako je výběr nejlepších a nejhorších kusů na albu, byla by to docela ošemetná záležitost. Popravdě, ona žádná ze skladeb není žádně veledílo, ovšem zároveň ani úplný odpad. Dokonce i to poněkud nepasující orchestrální intro “Westwärts” člověk nějak překousne. Většina regulérních skladeb se charakterem navzájem podobá, snad všechny jsou přinejmenším poslouchatelné a několik je pak vyloženě dobrých. Tomu může posloužit za příklad energická “Schlachtgesang” nebo chytlavá “Hinauf zum Gold’nen Tor”. Není ovšem pravda, že by byly všechny skladby šity podle jednoho mustru. Moc příjemným zpestřením jsou občasné vyhrávky na akustickou kytaru a především pak v celé délce akustický kus “Eichenhain”. Tyto akustické vložky album skutečně osvěžují a značně mu dodávají na atraktivitě. Mixem obou – jak klasických, tak akustických skladeb – je pak suverénně nejlepší skladba alba “Brennen soll das alte Leiden”, na které jsem skutečně neshledal nic, co by mi mohlo zabránit v jejím zařazením do těžkého žánrového nadprůměru.

V recenzích často a rád hovořím o zvuku nahrávky a ani tentokrát tomu nebude jinak. Způsob nazvučení “Gizit dar faida” podle mého koresponduje s jejím celkovým charakterem dost organicky a nesnaží se z desky udělat něco, čím ve skutečnosti není. O žádně přeprodukovanosti zde nemůže být řeč, ale na druhou stranu nelze tvrdit, že by byl zvuk odfláknutý. Nástroje znějí přirozeně, je znát, že na ně hrají lidé, a to je mi velmi sympatické. Není bez zajímavosti, že jsem se několikrát přistihl při úvaze, že byla ta která pasáž nahrána všemi členy najednou a živě…

Ze začátku jsem sliboval, že se blíže pověnuji zmiňovanému optimismu a lehkosti, které propůjčují albu tvář. Prohlásil jsem, že tyto atributy představují stěžejní prvek alba, a stojím si za tím. Skutečně, neznám jedinou další kapelu, která by svému pohanskému metalu dodala neobvyklý nádech, který mi evokuje obrazy rozkvetlé letní louky a lesů, oplývajích mlékem i strdím. Neříkám, že tenhle dojem plyne z každé skladby, ale ať dělám co dělám, cítím jeho linku, jak se proplétá celým albem. A je to právě tenhle dojem, který XIV Dark Centuries alespoň v mých uších vyzvedává nad hladinu bezpohlavní a naprosto zaměnitelné vaty, kterou je žánr trestuhodně přeplněný. A vlastní tvář, to je první a základní předpoklad úspěchu…

Recenze je u konce a já tu zatím opatrně chválím. Ale nalijme si čistého vína, ono to není vůbec nic převratného, nezatlačí vás to do židle, nezůstanete sedět s padlou čelistí a nebudete tupě zírat do prázdna se slzami v očích. Ono se to akorát příjemně poslouchá. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím větší mám dojem, že o to vlastně jde. “Gizit dar faida” je album prosté a ve své prostotě je krásné. Koneckonců, ono není na škodu občas vysadit od veškeré avantgardy a progresivních děl a užít si takovou krásu prostoty…


Další názory:

Tak vám tak nějak nevím, co si mám vlatně o “Gizit dar faida” myslet. Vždy jsem žil v přesvědčení, že XIV Dark Centuries jsou dobrou kapelou, ale nikdy jsem k jejich tvorbě blíže nedostal – jsou jedni z těch, kteří už roky (doslova) visí na mém předlouhém seznamu “sehnat a poslechnout”. Vydání novinky “Gizit dar faida” tedy bylo z mé strany vcelku vítanou příležitostí do toho takříkajíc praštit a konečně je zkusit. A proč že nevím, co si o tom albu myslet? Z celkem jednoduchého důvodu – dostal jsem sice více méně to, co jsem tak trochu očekával, akorát ne tak dobré, jak jsem to očekával. Jak jsem se ráčil vyjádřit v jedné z nekonečných diskusí s jedním nejmenovaným redakčním kolegou Ježurou, je to “asi tak na půl cesty mezi dobrým paganem a špatným paganem” – některé písničky nebo momenty se mi velice líbí, jiné mě však vyloženě otravují. Prostě jsem očekával trochu víc, na druhou stranu ovšem uznávám, že u XIV Dark Centuries, byť to pro mě neznámé jméno rozhodně není, nemám nastudovaný ten potřebný kontext v podobě podrobnějšího poslechu předcházející tvorby, což jistě také hraje svou roli. I tak jsou ale XIV Dark Centuries v porovnání s 95 % ostatního německého pagan metalu asi tak o deset tříd lepší, o tom žádná…
H.

Mé dojmy z poslechu nejnovějšího počinu XIV Dark Centuries jsou následující – nuda a šeď. Snad krom úvodního intra se nenašlo nic, co by mě nějak zvlášť vytrhlo z posluchačské letargie a přinutilo mě věnovat albu větší pozornost. Nevím, možná jsem zrovna byl v jedné ze svých špatných “posluchačských nálad”, každopádně mám-li nějak držet konzistentní úroveň svých hodnocení, můžu sáhnout nejvýše po pětce. A když to pocitově srovnám s mě známými smečkami podobného žánrového a geografického ražení, jako jsou Varg nebo Bifrost, tak si tahle deska opravdu víc nezaslouží.
Ellrohir


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.