Asgard - Eleonora Odhalení jinotaje

Asgard – Eleonora: Odhalení jinotaje

Asgard - Eleonora: Odhalení jinotaje
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Zrození
02. Eleonora
03. Život honory
04. Chřadnutí
05. Uléhám k spánku věčnému
06. V okamžiku smrti
07. Pitva
08. Pátý květen
09. Tělo v rakev
10. Epilog

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Asgard by se s trochou nadsázky vlastně dali označit i za legendární skupinu, byť legendární ve značně lokálním (doslova městském) měřítku… ale to není myšleno nijak hanlivě. Dokážu si živě představit, že když zpěvák Míra Horejsek přijde v Brně do hospody, řekne zkušenější kolega metalovému mlíčňákovi, který je poprvé na pivu v rockové knajpě, něco jako: “Čum, vole, to je Míra HorejsekAsgard, Míra je kult!” Co do širšího věhlasu po hudební stránce je to však už trochu diskutabilnější…

Rádoby vtipné intro se smyšlenou historkou z města, ve kterém jsem snad ani nikdy nebyl, pokud si správně pamatuji, je nutné brát s nadsázkou, mělo to sloužit pouze jako takový kostrbatý úvod, když pořádně nevíte, jak začít, když chcete pořád zůstat diplomatičtí, ale zároveň říct, co si myslíte. Samozřejmě proti Asgard osobně nic nemám a nikdy jsem neměl, k tomu není sebemenší důvod, ale vždy mi přišli jako skupina, která onu takzvanou legendárnost těží spíš z toho, že prostě jenom hraje dlouho, nikoliv na základě kvalitních nahrávek. Samozřejmě netvrdím, že se do role nějakého kultu pánové stylizují sami a záměrně, ale nic to nemění na tom, že se tak o nich dost často mluví, přestože toho za více jak čtvrt století vyprodukovali v podstatě minimum a ještě navíc se to málo pohybovalo maximálně v takovém pohodovém průměru, který neurazí, ale zároveň není ničím, co bych měl subjektivně potřebu poslouchat.

Že by novinka “Eleonora: Odhalení jinotaje”, která je celkově třetím dlouhohrajícím albem Asgard, vnesla do tvorby kapely nějaký čerstvý vítr a přinesla nějakou stylovou proměnu, se asi moc čekat nedalo a ani se tak nestalo, což a priori není negativem. Negativem už ale je to, že “Eleonora: Odhalení jinotaje” i přes nepříliš velký progres se svými dvěma předchůdci prohrává – a to v kontextu toho, že ani první dvě alba nebyla vyloženými opusy, které by člověka posadily na zadní kapsy kalhot, nevěští nic moc dobrého. Pokud bych si vyloženě musel vybrat, kterou nahrávku do přehrávače vrazit, bez většího přemýšlení bych volil “Zlověstné časy”, a kdybych nemohl zvolit “Zlověstné časy”, radši bych si pustil “Kletbu krále Stacha”. Čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že “Eleonora: Odhalení jinotaje” je podle mě doposud nejslabší řadovkou Asgard

…což je vlastně docela paradox, protože po formální stránce je “Eleonora: Odhalení jinotaje” ze všech tří desek nejrozmanitější a vlastně obsahuje nejvíc nápadů, které by se daly označit za zajímavé. To se týká především kytarových melodií, jaké lze slyšet v některých pasážích songů jako “V okamžiku smrti”, “Život honory” nebo v povedeném sólu “Chřadnutí”, což je jeden z absolutně nejlepších momentů celé desky. Nahrávku ovšem dost potápí hned několik skutečností, z nichž nejvíc na ráně jsou ty dvě nejmarkantnější – vokál a zvuk.

Při vší úctě k Mírovi, jeho zpěv je stran samotných Asgard asi největší slabinou desky. Pokud není vokál vyloženě zatažený zpátky, aby působil jako další nástroj (což zde není), pak si myslím, že by to měl být právě zpěv, co dodá hudbě charisma a nějaký ksicht. A to platí i o black metalu, protože i v tomhle žánru jsou bezesporu vokalisté, kteří když svým vřískotem pročísnou muziku, hned celkový dojem posouvají výš. Avšak Míra svým zpěvem mnohdy instrumentální stránku vyloženě táhne dolů. Když se v písničce “Pátý květen” ozve hostující BigBossRoot, jehož přítomnost na deskách Asgard je už takovým evergreenem, je to skok doslova do jiné ligy. A vzhledem k tomu, že rytmická sekce v podání baskytaristy Paramby a hostujícího bubeníka Herr MilleraDebustrol také nepředvádí vyložené zázraky (byť zde je to na rozdíl od vokálu “v normě”… ačkoliv si myslím, že kdyby desku opravdu natřískal původně zamýšlený Tom CornCult of Fire, Maniac Butcher a Lykathea Aflame, jehož bicí dokážou doslova vraždit, také by to hned bylo úplně o něčem jiném), je jasné, že hlavní hvězdou nahrávky je kytarista Pačess. Ani ne tak co do riffů, které jsou také spíše průměrnější, ale především co do již zmiňovaných melodií, jež patří suverénně k tomu nejlepšímu, co dokáže “Eleonora: Odhalení jinotaje” nabídnout.

Druhým už jmenovaným aspektem, jenž celý výsledek táhne ke dnu, je zvuk, který se podle mě příliš nepovedl. Dovolím si tvrdit, že nějakou soudnost mám, takže od Asgard rozhodně neočekávám nějakou našlapanou a naleštěnou moderní produkci, ale i ten oldschoolový sound jde přece udělat tak, aby to mělo nějaké koule. “Eleonora: Odhalení jinotaje” nezní nějak syrově nebo mrazivě (což by oboje bylo nejen v pořádku, ale dokonce by to bylo super), nezní ani staře (což by mi v žádném případě taky nevadilo, já mám oldschool vážně zcela upřímně rád)… zní zastarale. A to už je problém. I v black metalovém undergroundu jsou více jak 20 let staré desky, které znějí současněji než Asgard v roce 2013. Především mě vyloženě iritují strašně blbě nazvučené bicí, což se projevuje zejména v rychlejších pasážích. A to je všechno docela s podivem, protože třeba i “Zlověstné časy” zněly o poznání lépe, sice pořád oldschoolově, ale byla to taková ta špinavost, která je záměrem a má svůj smysl, kdežto “Eleonora: Odhalení jinotaje” ne.

Tím ovšem výčet toho, co se na albu ne úplně povedlo, bohužel stále není kompletní, byť následující záležitosti už nejsou tak vyloženě fatální jako ty zmíněné v předchozích dvou odstavcích. Mezi ty patří dost odstrašující intro a outro “Zrození” a “Epilog”, především mluvený přednes je naprosto otřesný a upřímně říkám, že i nějakých těch 47 vteřin “Epilogu” mám problém doposlouchat. Na dobrém dojmu nepřidá ani docela dost chyb v bookletu od malého písmena po tečce a někdy trochu (dost) prapodivné interpunkce přes špatně ji/jí až po vyložené perly jako “slybují” (tohle jsem si fakt nevymyslel!). Jasně, můžete říct, že tohle už jsou vlastně prkotiny a že už člověk jen hledá další záminky k odstřelu alba, což do jisté míry pravda být i může, ale nic to nemění na tom, že i takovéhle věci rozhodně spíš zklamou, než potěší.

Asgard

Úplně totálním a extrémním průserem “Eleonora: Odhalení jinotaje” zase není a poslech se tomu věnovat dá, zase bych lhal, kdybych tvrdil, že neznám i mnohem, mnohem horší věci, ale to pořád nic nemění na tom, že ta deska je hodně slabá. Asgard na své třetí fošně jednoduše znějí strašně naivně. To a i další neduhy by se odpustit dalo, pokud by se jednalo o debut vydaný někdy před 20+ roky, tedy v prvních letech fungování Asgard, ale jako nové album čtvrt století fungující formace to prostě neprojde. A pokud bychom nahrávku srovnali se současnou domácí black metalovou špičkou (a že takové srovnání by Asgard jakožto skupina, již mnozí považují za kultovní nebo legendární, ustát měli!), jakou v letošním roce reprezentují například “Omniabsence Filled by His Greatness” od Inferno, “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” od Cult of Fire nebo třeba “Všehorovnost je porážkou převyšujících” od Triumph, Genus, vychází z toho “Eleonora: Odhalení jinotaje” bohužel jako nepříliš povedený vtip. Jasně, pořád jsou mi Asgard mnohem sympatičtější než třeba takoví (stylově i věkově ne úplně vzdálení) Törr, kteří vyloženě těží jen z toho, že tu byli mezi prvními, a jejich poslední album stálo s prominutím za vyližprdel, protože Asgard se ta muzika dá aspoň trochu věřit, ale ani to naneštěstí příběh o Eleonoře Amálii von Schwarzenberg z podprůměru nevytáhne…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.