Death SS - Resurrection

Death SS – Resurrection

Death SS - Resurrection
Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 6.6.2013
Label: Lucifer Rising Records

Tracklist:
01. Revived
02. The Crimson Shrine
03. The Darkest Night
04. Dionysus
05. Eaters
06. Star in Sight
07. Ogre’s Lullaby
08. Santa Muerte
09. The Devil’s Graal
10. The Song of Adoration
11. Precognition
12. Bad Luck

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Pokud má Itálie nějakou opravdu kultovní heavy metalovou kapelu, pak to zcela jistě není nikdo jiný než Death SS. A nutno dodat, že v tomto případě ona kultovnost nadnesená není, jelikož Death SS jsou k ní přímo určeni – hraní již od 70. let (ačkoliv s pár přestávkami), sympaticky ujetá hororová image a v neposlední řadě samozřejmě výtečná muzika – ta asi hlavně. S trochou nadsázky bychom mohli Death SS významem nazvat italským Arakainem, ovšem jen s tím rozdílem, že při vší úctě k domácí legendě jsou Italové dle mého skromného názoru mnohem zábavnější…

Abychom učinili zadost oné úvodní části recenze, jistě by se slušelo zmínit, že poslední rozpad Death SS přišel v roce 2008 (ačkoliv ještě v roce 2009 proběhlo několik koncertů) – avšak jak známo, ne vždy jsou rozhodnutí hudebníků ohledně rozpadů úplně definitivní, takže se koncem roku 2012 Death SS vracejí zpátky na scénu a nyní vydávají novou desku, kterou bychom klidně mohli nazvat i comebackovou – navíc stylově pojmenovanou “Resurrection”, neboli “Zmrtvýchvstání”, celkově osmou dlouhohrající. A na nás teď samozřejmě je, abychom se jí podívali na zoubek.

Upřímně se musím přiznat, že ačkoliv o Death SS vím již spousty let a vždy jsem měl rámcovou představu, co hrají, jaksi mě jejich jméno tak trochu míjelo. Až v posledních měsících jsem se do jejich tvorby konečně pořádně zažral, díky čemuž jsem už na vydání “Resurrection” čekal poměrně dost. Na jednu stranu je celá tahle kapela jedno obrovské klišé, jenže je to takovým tím dobrým způsobem, kdy je to neuvěřitelně zábavné. Death SS prostě mají ty pověstné koule, které z nich dělají víc než jen další normální heavy metalovou skupinu, tím spíš, že když se člověk do jejich songů opravdu zaposlouchá, tak zjistí, že ani s tím klišé to zas tak žhavé nebude, protože minimálně třeba mnohdy industrialem nasáklé klávesy je stylově od zástupu průměru odlišují. Jednouše řečeno – tam, kde se jiné heavy metalové kapely plácají v bahně nudy, Death SS šlapou jako hodinky a jasně ukazují, že svůj status legendy nemají jen tak náhodou.

Určitě se ale nabízí otázka, jestli nejnovější album “Resurrection” dokázalo úspěšně navázat, nicméně odpověď je hodně lehká – ano, úplně bez problému, jelikož se jedná o další parádní desku. Jak vidno, ikonický vokalista Steve Sylvester a jeho nemrtví kumpáni rozhodně nezapomněli, jak se dělá výborná muzika, a i na “Resurrection” sypou jednu skvělou pecku za druhou. Hned úvodní písnička “Revived” je skvělý mazec – přesně to, co mě na Death SS baví nejvíce. Výtečný odpich, má to obrovský tah na bránu a drajv, výborné nápady a spousta povedených momentů, nezaměnitelný vokál Stevea Sylvestera, nadupaná rytmika, klávesy v pozadí odvádějí takovou tu důležitou “černou práci”, občasný industrialový závan… přestože se na první pohled nejedná o něco nikdy nevídaného, tak to prostě dohromady funguje a je to jednoduše bomba. Hodně se mi líbí, že Death SS umí na jedničku svoje songy vygradovat “čistě”, že k tomu na rozdíl od spousty dalších heavy metalových kapel nepotřebují sólo, k němuž většina žánrových písníček směřuje. “Revived” je přesně taková, jak dokazuje krátké zvolnění ve třech čtvrtinách a následný závěr, v němž výtečný refrén působí ještě lépe. Ještě lépe je ale ta gradace slyšet ve druhé “The Crimson Shrine”, jejíž závěr s vrstveným vokálem má prostě sílu.

Třetí v pořadí následuje singlová “The Darkest Night”, což je jeden nejpřímočařejších kusů “Resurrection”. Zajímavá je hodně vytažená basa Glenna Strange, která zde zní skoro jak kytara – snad díky tomu, že se kytarista Al Denoble v podstatné části songu nevěnuje riffování, ale střílení melodií a následně také povedenému sólu. Opět ale i zde platí, že dokážou Death SS dát poslednímu refrénu ještě větší šmrnc, v případě “The Darkest Night” pomocí kopáků. Podobně našlapané jsou také “Eaters” s agresivní rytmikou, rychlovka “Santa Muerte” nebo šlapavá “Precognition”.

Osobně se mi od Death SS vždy líbily spíše ty rychlejší vály, v nichž kapela dupne na plyn a uhání kupředu – jak již bylo zmíněno u “Revived”, má to prostě excelentní tah na bránu a Death SS jsou v této poloze po čertech zábavní. Nicméně to neznamená, že by ty pomalejší kusy desku nějak zabíjely, protože i ty Italové umí, ačkoliv ty rychlejší mě osobně berou více. Nic to ale nemění na tom, že i třeba taková “Dionysus”, v níž se Steve Sylvester vytasí s melodičtějším vokálem, je prostě dobrá. Epičtější “Star in Sight” je taktéž v pohodě, ale co docela překvapí, to je “Ogre’s Lullaby”, která je v podstatě čistou doomovkou. Jako baladu bychom s přimhouřením oka ovšem mohli označit pouze “The Devil’s Graal”, ale i tady je to nutné brát trochu s rezervou.

Až potud všechno super, ale nyní k tomu, co není úplně košer. Na celém “Resurrection” bych si totiž víceméně odpustil dva songy. Prvním z nich je “The Song of Adoration”, který ve svém jádru rozhodně není špatný, ba právě naopak, je to určitě dobré, akorát si myslím, že to u ní Death SS trochu přehnali s délkou, protože devět a půl minut ta písnička prostě neutáhne. Useknout to krátce po páté minutě po klávesové mezihře, byl bych spokojený a jednalo by se o další dobrý song, jenž by díky svému tempu patřil o odstavec víc. Jediné, co bych opravdu bez milosti vyškrtnul, je závěrečná rocková halekačka “Bad Luck”, která mě popravdě řečeno vůbec nebaví a vlastně mi připadá, že se tam ten song ani nehodí. Postupem času jsem tedy poslech alba začal zasekávat po předposlední “Precognition”, jelikož v tomto momentě jsem plně spokojen a “Bad Luck” mi tam prostě přijde navíc.

Když ovšem odhlédnu od “The Song of Adoration”, která díky přestřelené délce závěr desky zbytečně brzdí, a nepříliš záživné “Bad Luck”, zbude mi po všech stránkách našlapané heavy metalové album, které je v rychlých chvílích naprosto skvělé a v těch pomalejších přinejmenším dobré, někdy až hodně dobré. Celkově “Resurrection” rozhodně nenudí, vlastně právě naopak. Osobně nejsem moc velký příznivec comebacků a reunionů, jenže zrovna v případě Death SS jsem za to rád, protože tahle skupina je jednoduše výborná a “Resurrection” dokazuje, že tenhle návrat není jen vaření z vody a zbytečná záležitost, která by špinila statut Death SS jakožto kultovní kapely.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.